Arkadij Strugackij - Brouk v mravenisti

„Za dnešní službu jste již šestá skupina.“

„Já jsem sám — jako kůl v plotě.“

„Skupina Je termín účetnický,“ vysvětlil Alexandr B. a stále víc ožíval. „Jako třeba bedna. Bedna konzerv. Štůček plátna. Nebo krabice bonbónů. Může se přece stát, že v té krabici zůstal jenom jeden bonbón — jako kůl v plotě.“

„Vaše vysvětlení mě plně uspokojilo,“ řekl novinář Kammerer. „Ale já nejsem zvědavec. Přišel jsem služebně.“

„Osmdesát tři procenta všech part,“ reagoval Alexandr B. okamžitě, „sem přicházejí ze služebních důvodů. Poslední skupina, skládající se z pěti jedinců, včetně nezletilých dětí a psa, se tu chtěla domluvit s vedoucími činiteli mise o možnosti dostávat lekce z jazyka Hlaváků. Ale v drtivé většině případů to jsou sběratelé xenofolklóru. Snobská móda! Všichni sbírají xenofolklór! Já ho taky sbírám. Jenomže Hlaváči žádný folklór nemají. To je bluf! Vtipálek Long Müller vydal brožurku na způsob Ossiana a všichni se zbláznili... ‚Ó stromy huňaté, tisíciocasé, ukryvší dumy své teskné v hebkých a teplých pních! Tisíce tisíců ocasů zdobí vás, leč hlava ni jediná!‘ Přitom Hlaváči vůbec nemají výraz pro ocas! Ocas je u nich orgánem orientace, takže v adekvátním překladu to není ocas, ale něco jako kompas... ‚Ó stromy tisícikompasové...‘ Ale jak vidím, vy nejste folklorista.“

„Ne,“ přiznal se novinář Kammerer poctivě. „Něco mnohem horšího. Novinář.“

„Píšete o Hlaváčích knihu?“

„V jistém smyslu. Proč?“

„Nic, jen tak. Prosím. Nejste první ani poslední. Už jste Hlaváky někdy viděl?“

„Ano, samozřejmě.“

„Na obrazovce?“

„Ne. Já jsem je totiž objevil na Sarakši.“

Alexandr B. se dokonce trochu pozvedl.

„Takže — vy jste Kammerer?“

„Služebník.“

„Ale kdež, to já jsem váš služebník, doktore! Nařizujte, vyžadujte, jednejte...“

V mžiku jsem si vzpomněl na Kammererův rozhovor s Abalkinem a chvatně jsem doplnil:

„Já jsem je jenom objevil, nic víc. Nejsem na Hlaváky žádný odborník. A teď mě nezajímají Hlaváči jako celek, nýbrž jenom jediný, tlumočník mise. Takže nemáte-li námitky... Můžu tam k nim jít?“

„Ale bože můj, doktore!“ Alexandr B. spráskl ruce. „Snad si nemyslíte, že my tady sedíme, abych tak řekl, na stráži? Nic takového! Prosím, jděte dál. Mnoho lidí to tak dělá. Člověk mu vysvětlí, že jsou pověsti značně přehnané, on pokývá, rozloučí se, odejde — a šup přes most...“

„No a?“

„Za nějakou dobu se vrací. Strašně zklamaný. Nic, nikoho neviděl. Lesy, kopce, úžiny, kouzelné krajiny — to všechno tady samozřejmě je, ale Hlaváči nikde. Předně, Hlaváči vedou noční způsob života, a za druhé žijí pod zemí, a co je nejdůležitější, setkávají se jen s těmi, s kým se chtějí setkat A pro tento případ tady máme službu my, abych tak řekl jako prostředníci...“

„Kdo to je — vy?“ zeptal se novinář Kammerer.

„Komkon?“

„Ano. Praktikanti. Střídáme se tu. Naším prostřednictvím se oboustranně navazuje spojení... Koho z tlumočníků byste chtěl konkrétně?“

„Jmenuje se Štěkn-Itrč.“

„Zkusím to. On vás zná?“

„Sotva. Ale řekněte mu, že si s ním chci promluvit o Lvu Abalkinovi, kterého určitě bude znát.“

„Aby ne!“ řekl Alexandr B. a přitáhl si selektor. Novinář Kammerer (a musím přiznat, že já taky) pozoroval s nadšením, hraničícím s nábožnou úctou, jak tento mladík s něžnou tváří romantického básníka najednou divoce vyvalil oči, našpulil půvabné rtíky do ohyzdné trubičky a zacvrlikal, zachrčel a zahýkal jako třiatřicet Hlaváků najednou (v mrtvém nočním lese, u rozorané betonové silnice, pod kalně světélkující oblohou Sarakše) a v téhle klenuté, prázdné kasárenské místnosti s drsnými holými stěnami zněly tyto zvuky zcela nepřiměřeně. Pak se odmlčel, naklonil hlavu, naslouchal odpovědi skládající se z podobného cvrkotu a hýkání, rty a dolní čelist se mu i nadále podivně pohybovaly, jako by je udržoval v neustálé pohotovosti k dalšímu pokračování rozhovoru. Tato podívaná byla nejspíš nepříjemná, a tak novinář Kammerer při všem zbožném obdivu usoudil, že bude delikátnější stočit pohled stranou.

Rozhovor však netrval dlouho. Alexandr B. se opřel o židli, jemně si promasíroval dlouhými bledými prsty dolní čelist a trochu udýchaně řekl:

„Zdá se, že souhlasil. Ale nechci vám dávat zbytečné naděje, nejsem si jist, že jsem všemu rozuměl správně. Dvě významové vrstvy jsem pochopil, ale myslím, že tam byla ještě třetí... Prostě — jděte přes most, tam najdete pěšinu. Vede do lesa. Tam se s vámi setká. Přesněji řečeno, on se na vás podívá... Taky ne. Jak bych to vyjádřil... Víte, Hlaváka není tak těžké pochopit, jako ho přeložit. Rozumíte?“

„Rozumím,“ řekl novinář Kammerer a seskočil se stolu. „On se na mě podívá a teprve potom rozhodne, má-li cenu se mnou mluvit. Děkuji vám za všechno.“

„Za málo! To je moje příjemná povinnost... Počkejte, vemte si můj plášť, venku prší...“

„Děkují, není třeba,“ řekl novinář Kammerer a vyšel do deště.

Byly asi tři hodiny ráno místního času, nebe bylo zatažené, les hustý, a mně ten noční svět připadal šedivý, plochý a zakalený jako stará fotografie.

Samozřejmě mě postřehl dřív než já jeho a snad pět, možná deset minut šel rovnoběžně se mnou, skryt v hustých křovinách. Když jsem ho konečně postřehl, poznal to téměř v mžiku a vynořil se přede mnou na pěšině.

„Tady jsem,“ prohlásil.

„Vidím.“

„Budeme mluvit tady.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem.

Okamžitě si sedl, přesně jako pes, který mluví s pánem — velký, silný pes s obrovskou hlavou a malýma, vztyčenýma trojúhelníkovýma ušima, s velkýma kulatýma očima pod silným čelem. Hlas měl trochu chraptivý a mluvil absolutně bez cizího přízvuku, takže jen krátké úsečné věty a přehnaně výrazná artikulace prozrazovaly, že je cizinec. A ještě něco — táhl od něho pach. Ale ne mokré psiny, jak by se dalo čekat, pach byl spíš neorganického původu, něco jako nahřátá kalafuna. Divný pach, jaký vydává spíš mechanismus než živý tvor. Na Sarakši, jak si vzpomínám, páchli Hlaváči docela jinak.

„Co potřebuješ?“ zeptal se bez okolků.

„Řekli ti, kdo jsem?“

„Ano. Jsi novinář. Píšeš knihu o mém lidu.“

„To není tak docela pravda. Píšu knihu o Lvu Abalkinovi. Znáš ho?“

„Celý můj národ zná Lva Abalkina.“

To byla novinka.

„A co si tvůj národ myslí o Lvu Abalkinovi?“

„Můj národ nic nemyslí o Lvu Abalkinovi. Můj národ ho zná.“

Tak tady asi začínala zase nějaká lingvistická bažina.

„Chtěl jsem se zeptat, jaký vztah má tvůj národ ke Lvu Abalkinovi.“

„Můj národ ho zná. Každý ho zná. Od narození až do smrti.“

Poradil jsem se s novinářem Kammererem a oba jsme usoudili, že toto téma zatím odložíme stranou. Zeptali jsme se:

„Co můžeš povědět o Lvu Abalkinovi?“

„Nic,“ odpověděl Štěkn krátce.

Tak toho jsem se bál nejvíc. Bál jsem se toho, že jsem podvědomě zavrhoval možnost, že by vůbec k takové situaci došlo, takže jsem na ni vůbec nebyl připraven. Byl jsem žalostně v koncích. Štěkn zvedl přední tlapu k tlamě a hlučně si začal cosi vykusovat mezi drápy. Ne po psím způsobu, ale tak, jak to někdy dělávají naše kočky.