Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

»Všichni s výjimkou degenerátů… A tenhle čas, těch pár dnů či týdnů je třeba využít.«

Kňour se zamyslel.

»No výborně, samozřejmě pokud máte pravdu… My se ovšem budeme věnovat především degenerátům. Ale stejně, kde vás mám v případě potřeby hledat?«

Maxim nestačil odpovědět.

»Na starém telefonu,« řekl za něj Poutník. »A na starém místě. A ještě něco: dejte dohromady ten svůj výbor. Obnovte organizaci, která existovala v dobách říše. Někteří vaši lidé pracují u mě v ústavu… Massarakš!« sykl. »Nemáme ani dost času, ani potřebné lidi u ruky… Aby vás husa kopla, Maxime!«

»Nejdůležitější je,« řekl Kňour a položil Maximovi ruku na rameno, »že už není Centrum. Jste pašák, Maku, děkuju vám…« Stiskl Maximovo rameno, nemotorně zavadil protézou o dveře a vůz opustil. Teprve pak se najednou neudržel: »Panebože! Je vůbec možné, že už doopravdy neexistuje? Ale to by bylo… To je…«

»Zavřete dveře,« požádal ho suše Poutník, »a pořádně, pořádně bych prosil…«

Automobil vyrazil dál. Kňour stál uprostřed hloučku lidí v kabátech a mávaje nad hlavou zdravou rukou s pistolí jim něco vykládal. Lidé se ani nepohnuli, asi ještě nepochopili. Nebo neuvěřili.

Ulice byla prázdná. V protisměru se valily transportéry s legionáři a daleko vpředu, u výjezdu ze silnice k ústavu už stály přes silnici vojenské náklaďáky a pobíhaly tam postavičky v černém. A najednou se v koloně transportérů vynořil k pozvracení známý hlídkový vůz s dlouhou teleskopickou anténou.

»Massarakš…,« zabručel Maxim. »Na tyhle krámy jsem dočista zapomněl.«

»Ty jsi zapomněl na víc věcí,« popíchl ho Poutník. »Zapomněl jsi na mobilní zářiče, zapomněl jsi na Ostrovní říši, zapomněl jsi na hospodářství… Víš ty vůbec, že zemi sužuje inflace? A máš alespoň mlhavou představu, co to taková inflace je? Je ti známo, že zemi hrozí hlad, protože půda nerodí? Tušíš aspoň, že se nám nepodařilo dát dohromady ani zásoby potravin, ani nezbytné léky? Víš ty vůbec, že ta tvoje paprsková kocovina vede ve dvaceti procentech případů k šílenství?« Utřel si dlaní mohutné lysé čelo. »Potřebujeme lékaře…, dvanáct tisíc lékařů. Potřebujeme bílkovinné syntetizátory. Potřebujeme dezaktivovat sto miliónů hektarů zamořené půdy — to jen pro začátek. Musíme zastavit degeneraci biosféry… Massarakš, potřebujeme alespoň jednoho pozemšťana v Ostrovní říši, na admiralitě toho pacholka… Nikdo se tam neudrží, nikomu z našich se ještě nepodařilo vrátit zpátky a alespoň nám říct, co se tam děje…«

Maxim mlčel. Dojeli až k vozům přehrazujícím silnici. Podsaditý důstojník s tmavou tváří známým gestem zvedl ruku, přistoupil k nim a krákavým hlasem žádal doklady. Poutník mu vztekle a netrpělivě strčil pod nos lesklou známku. Důstojník prkenně zasalutoval a změřil si Maxima… Byl to pan rytmistr…, bane, teď už pan brigadýr Bojové legie Čaču. Jeho oči se rozšířily údivem.

»Tenhle člověk cestuje s vámi, Excelence?«

»Ano. Okamžitě nás nechte projet.«

»Omlouvám se, Vaše Excelence, ale tento muž…«

»Okamžitě nás pusťte!!« vyštěkl Poutník hrozivým hlasem.

Brigadýr Čaču znovu ponuře zasalutoval, otočil se na kramflecích a mávl na své muže… Jedno z nákladních aut couvlo a Poutník bleskově proklouzl vzniklou mezerou.

»Takhle to je,« pronesl. »A ty sis myslel raz dva, a hotovo… Picneme Poutníka, pověsíme Ohňostrůjce, rozeženeme zbabělce a fašisty ve štábu — a bude po revoluci…«

»Takhle jsem nikdy neuvažoval,« vzdoroval chabě Maxim. Připadal si hrozně nešťastný, zdrcený, bezmocný a beznadějně hloupý.

Poutník se po něm podíval, teskně se pousmál a vtom Maxim zjistil, že to není žádný ďábel, žádný Poutník a žádná obluda — jen už starší, nesmírně hodný a nesmírně zranitelný muž, soustavně ničený vědomím obrovské odpovědnosti, utrápený svou mrzkou maskou chladného vrahouna a nevýslovně zdeptaný další překážkou, která rozmetala pečlivě připravený plán — a nejsmutnější na to všem bylo, že z překážky se nakonec vyklube krajan, pozemšťan.

»Neuhlídal jsem tě,« konstatoval sklesle. »Nevěnoval jsem ti dost pozornosti a podcenil tě. Je to kluk, říkal jsem si, člověku je ho líto, spadl do toho jako do vosího hnízda…« Znovu se ušklíbl a povzdechl si. »Ale že jste tam hoši čiperní, v tom vašem SVP…«

»Nechte toho,« prosil ho Maxim. »A nežerte se tím tolik. Já se přece taky nežeru… Promiňte, jak se jmenujete?«

»Říkejte mi Rudolfe.«

»Dobře… Tak tedy — já se přece taky nežeru, Rudolfe. A ani se k něčemu podobnému nechystám. Já se chystám pracovat. Dělat revoluci.«

»Radši se chystej na cestu domů,« poradil mu Poutník, ovšem už bez jakékoli naděje, že by ho snad Maxim mohl poslechnout.

»Já jsem doma tady,« prohlásil Maxim neústupně. »A už o tom nebudem mluvit. Teď mě zajímají mobilní zářiče. Co se s nimi dá dělat?«

»S těmi se nic dělat nemusí,« odpověděl Poutník. »Radši přemýšlej, co dělat s inflací…«

»Ptal jsem se na zářiče,« trval paličatě na svém Maxim.

Poutník si povzdechl.

»Zdrojem vysílací energie jsou v nich akumulátory,« vysvětlil Maximovi, »a ty se dají dobít jedině u nás v ústavu. Do tří dnů budou mimo provoz… Jenže za měsíc očekáváme vpád. Obvykle se nám dařilo zmást jejich navigační přístroje, takže k pobřeží se jich dostalo jen pár. Tentokrát ovšem chystají obrovskou flotilu… Počítal jsem s depresivním zářením, ale takhle nám nezbývá než je prostě potápět…« Odmlčel se. »Takže ty jsi tu doma… No dobře, dejme tomu. A co konkrétně se teď chystáš dělat?«

Přijížděli k departmentu. Těžká vrata byla spolehlivě uzavřena a z kamenných zdí se šklebily střílny, které tu ještě před pár hodinami nebyly. Department najednou připomínal pevnost připravenou k boji. U pavilónku stála trojice a rudá Zefova brada v syté zeleni zářila jako exotická květina.

»Nevím,« přiznal se Maxim, »Budu dělat to, oč mě požádají věci znalí lidé. Když bude třeba, pustím se do té inflace. Nebo budu potápět ponorky. Ale svůj hlavní úkol už znám přesně: dokud jsem tady, už nikomu se nepodaří vybudovat nové Centrum, a to ani s těmi nejlepšími úmysly…«

Poutník mlčel. Brána už byla docela blízko. Zef se prodral živým plotem a postavil se doprostřed silnice. Přes rameno se mu pohupoval samopal a už zdálky bylo vidět, že je vzteky bez sebe, že ničemu nerozumí a že teď se bude s příšernými kletbami dožadovat vysvětlení, proč ho, massarakš, tahají od práce, blbnou hlavu Poutníkem a nutí ho, aby se už druhou hodinu jako malý kluk povaloval v kytičkách.

ARKADIJ STRUGACKIJ

BORIS STRUGACKIJ

Obydlený ostrov

(ze sborníku Miliardu let před koncem světa)

Z ruských originálů Chiščnyje vešči veka, vydaného nakladatelstvím Azernešr, Baku 1981, Obitajemyj ostrov, vydaného nakladatelstvím Dětskaja literatura, Moskva 1971, a Za milliard let do konca světa z časopisu Znanije-sila 1976, č. 9—12 a 1977, č l, přeložil Libor Dvořák.

Typografie Milan Jaroš.

Kresba na přebalu a vazbě Viktoria Ban-Jiránková.

Vydání první. Praha 1985.

Vydalo Nakladatelství Svoboda jako svou 5357. publikaci.

Odpovědný redaktor Ivo Železný.

Výtvarná redaktorka Anna Kubů.

Technická redaktorka Jana Hodková.