Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

Vyběhl z vestibulu, přeskákal přes hromádky bezmocně ležících lidí, div se neskutálel po kamenném schodišti, a úlevně popadaje dech se zastavil až u svého vozu. Kňourovy nervy vydržely. Pololežel na předním sedadle se zavřenýma očima.

Maxim vytáhl ze zavazadlového prostoru bombu, vybalil ji z mastného papíru, opatrně ji uchopil a beze spěchu se vrátil k výtahu. Pečlivě prohlédl rozbušku, zapnul hodinový mechanismus, uložil bombu do kabiny a stiskl knoflík. Kabina se propadla do šachty a odnesla s sebou do paprskového pekla ohnivé jezero, které se za deset minut dostane na svobodu. Přesněji řečeno za devět minut a pár vteřin…

V automobilu Kňoura posadil pokud možno zpříma, skočil za volant a vykličkoval z parkoviště. Ještě pořád se pohyboval ve zlověstném stínu těžké budovy odsouzené ke zkáze a plné lidí také odsouzených ke zkáze, kteří se nemohli ani pohnout.

Bylo to doupě, odporné hadí hnízdo, nacpané obzvláště pečlivě vybranou pakáží — a ta pakáž tu byla nahromaděna proto, aby proměňovala v pakáž všechny, na koho dosáhne příšerná paprsková kletba soustavy věží. Všichni uvnitř jsou nepřátelé a ani jediný z nich by se v nejmenším nerozpakoval, kdyby měl mě, Kňoura, Zefa, Radu, všechny moje přátele a nejbližší provrtat samopalem, ukřižovat, zradit… A stejně je dobře, že mě to napadlo až teď. Jinak bych si hned vzpomněl na Rybu… Jediného člověka v prakticky mrtvém hadím hnízdě, i když je to jen Ryba… Tím spíš, že o ní vlastně nic nevím, pomyslel si… Že mě učila mluvit? A že po mně přestýlala postel? Dost! Nech Rybu Rybou, ty přece moc dobře víš, že tady nejde o Rybu. Jde o to, že ode dneška se začínáš prát doopravdy, na život a na smrt, jak se tady rve každý, a rvát se musíš s pablby, se zuřivými pablby, ohlupenými paprskovými údery, se lstivými, nevzdělanými a chamtivými pablby, kteří soustavu zářičů obsluhovali, a s rádoby ušlechtilými pablby, kteří by nejraději za pomoci záření změnili loutky zběsilé a zvlčilé v loutky jelimánkovsky hodňoučké… Ti všichni se budou snažit tebe, tvé přátele i tvou věc zabít… Čaroděj pravil: Nechť svědomí nebrání myslit jasně a nechť se rozum naučí v případě nutnosti potlačit svědomí. Správně, pomyslel si. Je to trpká pravda, děsivá pravda… Tomu, co jsem teď udělal, se tu říká hrdinství. A Kňour se dnešního dne dožil. A v tento den věřili jako v krásnou báj Lesník, Sojka, Zelenáč a Gel Ketšef, i můj Gaj a ještě desítky a stovky a tisíce lidí, které jsem nikdy neviděl… A stejně mi není dobře po těle. Pokud budu chtít, aby mi ti lidé napříště důvěřovali a šli za mnou, nikdy a nikomu nesmím říct, že největším hrdinstvím nebylo kličkování mezi kulkami, ale to, co prožívám teď, kdy je ještě čas jít a nálož zneškodnit a já zatím jedu pryč z toho proklatého místa…

Uháněl po rovné autostrádě, kudy ho před půlrokem vezl ve své přepychové limuzíně Fank, a řítil se kolem nekonečné řady smutných náklaďáků, aby ho z ruky do ruky předal Poutníkovi… Teď už je jasné proč… Že by už tenkrát věděl, že jsem vůči záření imunní, že ničemu nerozumím a že se se mnou dá manipulovat, jak se komu zlíbí. Musel to vědět. Musel, ten proklatec! To znamená, že je to skutečný ďábel, nejstrašnější člověk v téhle zemi a možná na celé planetě. Ví všechno, řekl o něm státní prokurátor a bázlivě se rozhlédl… Ne, všechno neví. Tentokrát jsi nad Poutníkem vyzrál, Maku. Pokořil jsi ďábla. A teď je ho třeba dorazit, dokud není; pozdě, dokud se nestačil vzpamatovat, i když možná už ho dorazili — přímo u vchodu do jeho doupěte… Ach, nevěřím, tomu nevěřím, na to chlapci stačit nebudou. Puchýř přece měl čtyřiadvacet příbuzných se dvěma kulomety… Massarakš! Ani jsem nestačil upozornit Generála na nucených pracích, aby byl připraven s politickými povstat a vypravit sem vlak lidí. Ale ať už se stane co se stane, Poutníka musíme vyřídit. Musím si s ním poradit a udržet se alespoň těch několik hodin, než Legii a armádu skosí paprsková kocovina. Nikdo z nich nemá o paprskové kocovině ani ponětí, dokonce ani Poutník asi neví, co to je, a jak taky, když v celé zemi jsem jedině já vyvezl chudáka Gaje za hranice paprskového pole…

Na silnici stály spousty aut. Jen tak halabala, napříč přes silnici či zčásti nebo nadobro v příkopech. Řidiči i cestující zdrcení depresí seděli nešťastně na stupátkách, bezmocně se povalovali po sedadlech nebo leželi po krajnicích a příkopech. Tohle všechno překáželo, neustále bylo třeba brzdit a někoho objíždět a Maxim si hned ani nevšiml, že v protisměru se od města blíží nízký jasně žlutý vládní vůz, který se také vyhýbá a objíždí lidi a auta, ale téměř nebrzdí.

Setkali se na poměrně rovném a volném úseku vozovky, šťastně se minuli, ale Maxim přece jen stačil zahlédnout holou lebku, kulaté zelené oči a obrovské odchlíplé uši, celý se choulil a ztuhl na kámen, protože jeho plány se zase hroutily… Poutník! Massarakš! Celá země se zmítá v těžké depresi, všichni degeneráti jsou v bezvědomí, a tenhle ničema, ten satan se z toho zase nějak vykroutil. To znamená, že pro svou ochranu už přece jen něco vymyslel… A já nemám zbraň… Maxim pohlédl do zrcátka — velká žlutá limuzína už otáčela. Nedá se nic dělat, budu se muset obejít beze zbraně. Pro tohohle mě špatné svědomí určitě pronásledovat nebude… Maxim sešlápl plynový pedál. Rychleji, rychleji… No tak, zlatíčko, přidej ještě… Žlutá plochá kapota se blížila, rostla, už vidí zelené uhrančivé oči nad volantem…

Teď, Maku!

Rukama a jednou nohou se zapřel tak, aby přidržel Kňoura, a druhou ze všech sil dupl na brzdu.

Srdceryvně zavyly a zakvílely brzdy, žlutá kapota se skřípavě a s kovovým rachotem zabořila do kufru Makova vozu, zmačkala se do harmoniky a vyšplhala se málem až na střechu nebohého autíčka. Z oken se sypala skla. Maxim vykopl dvířka a vyrazil ven. Všechno ho strašně bolelo — pata, naražené koleno i odřená ruka —, ale hned na to všechno zase zapomněl, protože Poutník už stál proti němu. Bylo to vyloučené, nemožné, ale bylo to tak. Ďábel, ďábel — dlouhý, vychrtlý, hrozivý s rukou napřaženou k ráně.

Maxim po něm skočil a vložil do toho skoku všechno, co v něm ještě zůstalo. Vedle! A ještě inkasoval strašlivý úder do týla… Svět se zakymácel, Maxim se div nezhroutil, ale nakonec neupadl a znovu očima našel Poutníka, znovu ta holá lebka, pichlavé zelené oči a ruka napřažená k ráně… Stop, zastav se a on tě mine… Aha…! Kam se to dívá? Tak pozor, na tohle vám neskočíme… Poutník se s nehybnou tváří tupě zahleděl někam nad Maximovu hlavu; Maxim se po něm znovu vrhl a tentokrát zasáhl naplno. Dlouhá černá postava se přehnula vejpůl a pomalu se poroučela na asfalt. Maxim popadl dech a otočil se.

Šedý hranol Centra odsud bylo nádherně vidět, ale teď už to nebyl hranol. Zplošťoval se přímo před očima, tekl a hroutil se do vlastního nitra, nad ním se zvedala kopule chvějivého žhavého vzduchu, pára, dým a cosi oslepivě bílého, žhnoucího až sem, co strašně a vesele unikalo svislými puklinami ve zdech a v oknech… Takže tam by to bylo v pořádku… Maxim se vítězoslavně vrátil zpátky k Poutníkovi. Ďábel ležel na boku, svíral si dlouhýma rukama břicho a oči měl zavřené. Maxim se opatrně přikradl až k němu. To už se z demolovaného autíčka pracně škrábal Kňour. Maxim stanul nad Poutníkem a zauvažoval, jak udeřit, aby s ním skoncoval jedinou ranou. Massarakš, ta zatracená ruka ležícího udeřit nedokáže… A vtom Poutník otevřel oči a zasípal: