Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

Shromáždění se rozhýbalo a zamručelo, že to ten plešoun říká správně, že je to všechno přesně tak. Ale plešatec ještě neskončil.

»Nechte mě domluvit!« rozčilil se. »Co jste se tak rozkvákali, proboha? To přece ještě není všechno. Ještě se může stát, že vojáci vyhladí barbary a barbaři zase vyřežou vojáky. Někdo si možná řekne, že to by pro nás bylo nejlepší, konečně bychom tu zůstali sami. Chyba lávky! Budou tady ještě upíři. Dokud žijí vojáci, upíři se schovávají, protože z kulek mají strach a vojáci dostali rozkaz upíry střílet. Ale jakmile vojáci nebudou, je s náma nadobro konec. Upíři nás schroupají i s kostičkama.«

Tato úvaha shromáždění nanejvýš rozrušila.

»Správně to říká!« ozvaly se hlasy. »Koho by napadlo, jaký to na bažinách žijou hlavy otevřený… Je to tak, bratři, na upíry jsme zapomněli… Upíři nespí, ti čekají na svou příležitost… Nic nepotřebujeme, Maku, ať to běží, jak to běželo doposud… Dvacet let jsme to sice s bídou, ale překlepali, tak to překlepeme ještě dalších dvacet — a pak už to bude jedno…«

»A průzkumníky bych mu taky nedával!« zvýšil hlas plešatec. »Co chtějí oni, nás nezajímá… Jim je to jedno, ti doma nebydlí. Takový Šestiprsťák je celé dny a noci na druhé straně. A je to pro ostudu — jen tam krade a chlastá. Jim je hej, ti se zatracených věží bát nemusejí, protože je z toho hlava nebolí. Ale co společnost? Zvěř prchá na jih. Kdo by nám ji sem zaháněl zpátky, kdyby nebylo průzkumníků. Průzkumníky nedávat! A pořádně je přitáhnout, už jsou hrozně zpovykaní. Vraždí tam, kradou vojáky a mučí je, jako by to ani nebyli lidé… Nepouštět, nebo se dočista utrhnou ze řetězu…«

»Nepouštět, nepouštět…,« potvrdilo shromáždění. »Co bychom si bez nich počali? My jsme je krmili a napájeli, my je zplodili a vychovali, to by si měli uvědomit, ale oni místo toho kde můžou, tam koukají vyvést něco po svém…«

Plešatec se konečně uklidnil, posadil se a začal o překot hltat vystydlý čaj. Shromáždění se taky uklidnilo a ztichlo. Starci seděli bez pohnutí a snažili se Maxima nevidět.

Bošku bezmocně pokýval hlavou a řekl:

»Máme my to ale smůlu, takový nešťastný život. My se spásy odnikud nedočkáme. Co jsme komu udělali?«

»Zbytečně jste nás přivedli na svět, to jste udělali,« vykřikl Ořešník. »Vůbec jste nepřemýšleli a zplodili nás do tak všivé doby.« Natáhl před sebe ruku s prázdným šálkem a dodal: »A my to děláme taky tak. Pro hrob. Ano ano, pro hrob…«

»Rovnováha…,« pronesl najednou zvučný ochraptělý hlas. »Už jsem vám to říkal, Maku, ale vy jste mi nechtěl rozumět…«

Zatím nebylo jasné, odkud se ten hlas line. Všichni mlčeli a truchlivě zírali do země. Jen pták, přešlapující na Čarodějově rameni, otvíral a zase zavíral žlutý zoban. Sám Čaroděj seděl nehybně se zavřenýma očima a pevně sevřenými tenkými a suchými rty.

»Doufám však, že teď už jste pochopil,« pokračoval dál hlas — zřejmě ptákův. »Vy tuto rovnováhu chcete porušit. Inu, možné to je, každopádně je to ve vašich silách. Ale proč? To je otázka? Prosí se vás o to někdo? Jak vidíte, tak ne. Co vás tedy žene?«

Pták se načepýřil a zastrčil hlavu pod křídlo, ale hlas zněl dál a Gaj teprve teď pochopil, že to mluví sám Čaroděj, mluví, aniž by rozevřel rty či pohnul jediným svalem v obličeji.

Bylo to děsivé, a to nejen pro Gaje, ale pro všechny přítomné včetně prince-vévody… Jen Maxim se na Čaroděje díval chmurně a s jakousi opovážlivou výzvou v očích.

»Nedočkavost zjitřeného svědomí!« zvolal Čaroděj. »Vaše svědomí je přemírou pozornosti a péče příliš zhýčkáno, začíná sténat při vidině každého, i toho sebemenšího nepohodlí, a váš rozum se před ním přezdvořile sklání, místo aby je okřikl a zahnal do patřičných mezí. Vaše svědomí je rozhořčeno existujícím řádem věcí a váš rozum poslušně a překotně hledá způsob, jak tento zlořád nahradit. Řád však má své zákony. Tyto zákony vznikají z tužeb obrovských lidských mas a měnit se mohou jedině tehdy, až dojde ke změně oněch tužeb… Takže na jedné straně jsou tu tužby obrovských lidových mas a na straně druhé vaše svědomí, vtělení vašich snah. Vaše svědomí vás ponouká ke změně řádu věcí, tedy k porušování zákonů tohoto řádu, určovaných tužbami mas, což by ve svém důsledku mohlo vést ke změně tužeb miliónů lidí k obrazu a podobě oněch zmíněných vašich snah. Směšné a nehistorické. Váš zamlžený a svědomím ošálený intelekt ztratil schopnost rozlišit reálný prospěch mas od prospěchu vysněného, diktovaného vaším svědomím. Jenže také rozum musíme udržovat v čistotě. A jestliže to udělat nechcete nebo nemůžete — tím hůře pro vás. A nejen pro vás. Vy mi třeba namítnete, že ve světě, odkud jste přišel, nemohou lidé se špatným svědomím vůbec existovat. Tak přestaňte žít, to taky není špatné východisko — jak pro vás, tak pro ostatní.«

Čaroděj umlkl a všechny hlavy se otočily k Maximovi. Gaj zřejmě dost dobře nepochopil, o čem se to mluví. Možná dozvuk nějakého starého sporu. Bylo jasné, že Čaroděj považuje Maxima za moudrého, ale vrtošivého člověka, který dá spíš na vlastní rozmary než na skutečnou nutnost. A to se Gaje dotklo. Maxim byl sice osobnost hodně zvláštní, to ano, avšak sebe nikdy nešetřil a pro všechny chtěl vždy jen dobro — ne z nějakého vrtochu, ale z toho nejhlubšího přesvědčení. Samozřejmě — čtyřicet miliónů lidí paralyzovaných zářením si žádné změny přát nemohlo, ale ti přece byli omámení, což bylo nespravedlivé.

»Nemohu s vámi souhlasit,« odvětil chladně Maxim. »Svědomí skrze svou bolest nastoluje úkoly a rozum je plní. Nastoluje ideály a rozum hledá cesty k jejich naplnění. Bez svědomí rozum pracuje pro sebe, to znamená naprázdno. A pokud jde o rozpor mezi mými tužbami a tužbami mas… Existuje jistý všeobjímající ideál: Člověk má být duchovně i fyzicky svobodný. V tomto světě si masy zřejmě neuvědomují ani tak základní pravdu, a cesta k ní je trnitá. Jednou se však začít musí. A já se rozhodl začít teď.«

»Správně,« souhlasil nečekaně hladce Čaroděj. »Svědomí skutečně nastoluje ideály. Ale ideálům říkáme ideály proto, že jsou v křiklavém nesouladu se skutečností. A já chci přece říct jen jedno jediné, jen to neustále opakuji: Svědomí se nemá hýčkat, naopak se musí co nejčastěji vystrčit do uprášeného průvanu nové skutečnosti, bez obav, že se potřísní a potáhne drsnou suchou kůrkou… Ostatně vy sám to moc dobře víte. Prostě jste se ještě nenaučil nazývat věci pravými jmény. Ale to se taky naučíte. V současné době vaše svědomí hlásá: Je třeba svrhnout tyranii Ohňostrůjců. Rozum si to všechno probral a poradil: protože zevnitř se tyranie zničit nedá, udeříme na ni zvenčí, vrhneme proti ní barbary… Jen ať jsou lesní lidé rozdupáni, jen ať se tok Modrého Hada zaplní po okraj mrtvolami, jen ať začne velká válka, která snad bude znamenat pád tyranů — to vše ve jménu velkého ideálu. Co se dá dělat, řeklo si svědomí se zkrabaceným čelem, ve jménu velké věci budu muset trochu zhrubnout…«

»Massarakš…!« zasyčel Maxim, rudý a vzteklý, jak ho Gaj ještě nikdy neviděl. »Ano, massarakš! Ano! Všechno je přesně tak, jak říkáte! Ale co jiného zbývá? Za Modrým Hadem se lidé změnili v chodící dřevěné panáčky.«