Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

»Jsou to nesmírně důležité návrhy,« pokračoval princ-vévoda, »proto vás prosím, abyste poslouchali pozorně, a ty, Bošku, vař čaj silnější, protože, jak se tak koukám, leckdo už podřimuje. Jenže teď nemůžete podřimovat, vzchopte se, možná že se rozhoduje o vašem osudu.«

Shromáždění souhlasně zamručelo. Muže se šedým zákalem, který už se vytratil do kouta ke zdi, že si tam schrupne, přivlekli zpátky a posadili do první řady.

»Já jsem přece nic neproved…,« bránil se provinile muž se zákalem. »Já jsem si myslel, že si jen tak trošičku tento. Já jenom, že by se mělo mluvit stručně, protože než se dostaneme na konec, člověk už neví, co bylo na začátku…«

»Dobře,« souhlasil princ-vévoda. »Když stručně, tak stručně. Vojáci nás vytlačují na jih. Slitování nemají a vyjednávat s námi nehodlají. Z rodin, které se pokusily proniknout na sever, se nikdo nevrátil. Lze předpokládat, že tam všichni našli smrt. To znamená, že za takových deset patnáct let nás definitivně zaženou do pouště a tam bez jídla a vody všichni zahyneme. Říká se, že na poušti taky žijí lidé. Já tomu nevěřím, ale mnozí vážení starostové věří a tvrdí, že obyvatelé pouští jsou stejně krutí a krvelační jako vojáci. Kdežto my jsme lidé mírumilovní, bojovat neumíme. Mnozí z nás umírají a my se úplného konce téhle hrůzy taky nedožijeme, jenže řídíme národ a naší povinností je myslet nejen na sebe, ale i na naše děti. Bošku, nalej prosím čaj váženému Pekařovi. Mám pocit, že vážený Pekař usnul.«

Pekaře vzbudili, strčili mu do skvrnité ruky horký šálek, on se spálil, bolestně zasyčel a princ-vévoda pokračoval:

»Náš přítel navrhuje řešení. Vojáky nenávidí a říká, že čekat od nich slitování nemůžeme, že jsou všichni omámeni tyrany a hoří touhou nás zničit. Mak nás nejdřív chtěl vyzbrojit a vést do boje, ale přesvědčil se, že jsme slabí a bojovat nemůžeme. A tak se rozhodl, že se vypraví k obyvatelům pouště, protože on na ně taky věří, domluví se tam a vyrazí proti vojákům s nimi. A co se žádá po nás? Abychom tomuhle nápadu požehnali, pustili pouštní lid přes naše území a zásobovali vojsko během války potravinami. Dále nám náš přítel Mak navrhuje, abychom mu dovolili shromáždit všechny naše průzkumníky, kteří sami budou chtít; Mak by je vycvičil, převedl přes Modrého Hada a vyvolal za řekou povstání. Takhle to tedy ve stručnosti vypadá… Musíme rozhodnout, co dál, a já vás prosím o vaše názory.«

Gaj zašilhal po Maximovi. Přítel Mak seděl s nohou podtaženou pod sebe — obrovský, hnědý, nehybný jako skála, vlastně ne, spíš jako obří akumulátor, schopný vychrlit veškerou svou energii během okamžiku. Zíral do temného kouta na Čaroděje, ale Gajův pohled okamžitě ucítil a otočil se k němu. A Gaje z ničeho nic napadlo, že přítel Mak už není ten dřívější Mak. Napadlo ho, že Mak se už dávno nerozzářil svým legendárním oslnivým úsměvem, už dávno nezpíval své horalské písně, ale jeho oči ztratily někdejší laskavost a vlídnou čtveračivost, že ztvrdly, nějak zeskelnatěly, jako by to ani nebyl Maxim, ale rytmistr Čaču. A ještě ho napadlo, že přítel Mak už dávno nepobíhá po všech koutech jako veselý zvědavý pes, naopak zvážněl a vkradla se do něj taková podivná drsnost, cílevědomost a věcná soustředěnost, jako by sebou samým mířil do jistého cíle, známého jen jemu… Od chvíle, kdy do něj Čaču nasypal celý zásobník těžké armádní pistole, se Mak moc a moc změnil. Dřív litoval všechny a každého, kdežto dnes nelituje nikoho. Inu což, možná to ani jinak nejde…

Ale do hlavy si vzal hroznou věc, to budou jatky, velké jatky…

»Já tomu asi nějak nerozumím,« ozval se plešatý ohava, soude podle oblečení zřejmě přespolní. »Co to po nás chce? Aby sem k nám přišli barbaři? Ale ti nás přece všechny pobijí! Copak neznám barbary? Všechny pobijí, jediného človíčka nenechají naživu!«

»Buď k nám přijdou v míru,« uklidňoval ho Maxim, »nebo nepřijdou vůbec.«

»Tak ať radši nechodí vůbec,« řekl plešatec. »S barbary nejlepší nemít nic společného. To spíš půjdu proti kulometům. Člověk má alespoň pocit, jako by zemřel vlastní rukou, můj táta byl voják z Pevnosti…«

»To je samozřejmě pravda,« promluvil zamyšleně Bošku. »Ale na druhé straně by barbaři mohli vojáky vyhnat a nás nechat na pokoji… Pak by bylo všem dobře.«

»A proč by nás nechávali na pokoji?« namítl ten se zákalem. »Nás jaktěživo nikdo na pokoji nenechal, tak proč by nás nechali zrovna barbaři?«

»On se s nimi domluví,« vysvětlil Bošku. »Řekne jim: Na lesní lid nesahejte a basta, jinak tam nechoďte…«

»Kdo, kdo se s nima domluví?« zeptal se Pekař a zatvářil se nedůvěřivě.

»Ale tady Mak. Mak se s nimi domluví…«

»Ach tak, Mak. Copak kdyby se s nima domlouval Mak, možná by nás opravdu nechali na pokoji.«

»Nemám ti dát čaj?« zeptal se Bošku. »Ty zase usínáš, Pekaři.«

»Ten tvůj čaj už nechci ani vidět.«

»Tak se ještě trochu napij, stačí šáleček. To tě přece nezabije.«

Muž se zákalem se náhle zvedl.

»Já jdu,« řekl. »Z tohohle nic nekouká. Maka zabijou a nás taky nepolitujou. Koneckonců nač nás litovat? Do deseti let je s náma se všema stejně ámen. V mojí občině se už dva roky neroděj žádný děti. Hlavně se v poklidu dožít smrti a bude dobře. Ale jinak si rozhodněte, jak sami uznáte za vhodný. Mně je to jedno.«

Vyšel, celý zkroucený a nemotorný, na prahu ještě klopýtl.

»Je to tak, Maku,« pokýval smutně hlavou Pijavka. »Nezlob se na nás, ale my nevěříme nikomu. Copak barbarům se dá věřit? Žijou v poušti, žvejkaj písek a pískem ho zapíjej. Jsou to hrozný lidi, stočený z ostnatýho drátu, neuměj ani plakat, ani se smát. Co jsme pro ně my? Mech pod nohama. Přijdou, vojáky pobijou, usaděj se tady a lesy samo sebou vypálej… Nač by jim byl les? Maj rádi pouště. Takže to by zase byl náš konec. Ne, nevěřím. Na tohle nevěřím, Maku. Ten tvůj nápad není dobrej.«

»Jasně,« přidal se Pekař. »Tohle nepotřebujeme, Maku. Nech nás klidně umřít, tak to bude nejlepší. Ty vojáky nenávidíš, chtěl bys je pokořit, ale co my s tím máme společného? My k nikomu zášť nechováme. Slituj se nad námi, Maku. Vždyť nad námi se nikdy nikdo neslitoval. Ty jsi sice dobrý člověk, ale nás nepolituješ, stejně jako ostatní… Že ti nás není líto, Maku, no nemám pravdu…?«

Maxim zrudl, zrudl tak, až mu vhrkly slzy do očí, sklonil hlavu a zakryl si tvář rukama.

»To není pravda,« řekl. »Mně je vás líto, ale nejen vás. Mně…«

»To by nešlo, Maku,« trval na svém Pekař. »Polituj jen nás. My jsme ti nejnešťastnější na světě a ty to víš. Na svou nenávist zapomeň, prostě se slituj, to stačí…«

»A proč by nás měl litovat?« přispěchal se svou trochou do mlýna Ořešník s tváří omotanou až po oči špinavými obvazy. »On sám je taky voják. Copak se někdy stalo, aby se nad námi slitoval voják? Takový voják se ještě nenarodil, aby s náma měl slitování…«

»No tak, moji milí,« chlácholil je káravě princ-vévoda. »Mak je náš přítel. Chce naše dobro, chce zničit naše nepřátele.«

»Jenže nakonec to dopadne takhle,« pravil rozšafně plešatec, co nebyl místní. »Dejme tomu, že barbaři budou opravdu silnější než vojáci. Pobijí vojáky, poboří jejich zatracené věže a zmocní se celého severu. To prosím. Toho nám líto nebude. Ať se tam řežou. Ale jaký my z toho můžeme mít užitek? To by byl náš úplný konec — na jihu barbaři, na severu barbaři, takže nad náma budou taky vládnout barbaři. Nás nepotřebujou, a když nás nepotřebujou, sežerou nás i s chlupama. To je jedna možnost… A teď předpokládejme, že vojáci barbary odrazí. Odrazí je — a celá válka se přes nás povalí na jih. Co pak? Pak je s náma zase zle: na jihu vojáci, na severu vojáci a nad náma tedy taky vojáci. A vojáky — ty známe dobře…«