Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

»Počkejte,« přerušil ho Maxim, »a dejte ty ruce pryč. Osvobodit oblast. No dobrá, a co pak…?«

»To si klidně přijde nějakej smrkáč a začne nám vykládat, že chcípeme zbytečně!« zuřil Zef.

»A co dál?« opakoval důrazně Maxim. »Legionáři přivezou mobilní zářiče a je s vámi konec.«

»Starou belu!« odsekl Zef. »Za tu dobu obyvatelstvo oblasti přejde na naši stranu a pro legionáře nebude tak snadný se tam nacpat. Jedna věc je desítka takzvanejch degenerátů, a jiná věc deset nebo sto tisíc rozzuřenejch…«

»Zefe, Zefe!« snažil se Kňour mírnit rozčileného přítele.

Zef jen netrpělivě mávl rukou.

»Statisíce rozzuřenejch lidí z měst, farmářů a možná i vojáků, kteří pochopili a na celej život už si budou pamatovat, že je někdo nestydatě voblbuje…«

Kňour beznadějně zakroutil hlavou a odvrátil se.

»Počkat, počkat,« nedal se Maxim. »Co to říkáte? A proč by to najednou měli pochopit? Ti vás přece rozsápou na kousky. Všichni v zemi mají za to, že je to protibalistická ochrana…«

»A co si myslíš ty, že to je?« zeptal se Zef a upřel na Maxima pichlavý kukuč.

»Já to přece vím,« řekl Maxim. »Už mi to vyprávěli…«

»A kdo?«

»Doktor… a Generál… Proč — to je to snad takové tajemství?«

»Copak toho ještě nebylo dost?« zeptal se tiše Kňour.

»A proč by toho mělo být dost?« namítl Zef stejně tiše a nějak nezvykle inteligentně. »Proč by toho vlastně mělo být dost! Ty přece víš, co si o tom myslím. Víš, proč tu sedím a proč tu zůstanu sedět až do konce života. A já zase vím, co si o tom myslíš ty. Tak proč by to mělo stačit? My oba jsme toho názoru, že by se to mělo volat po náměstích a křižovatkách, a když konečně dojde na věc, najednou se rozpomeneme na disciplínu a začínáme poslušně tancovat podle píšťalky všech těch vůdcistů, liberálů a osvětářů… Jenže teď před námi stojí tenhle chlapec. Neříkej mi, že nechápeš, jaký je. Copak ani takový člověk nemá právo vědět, o co jde?«

»Možná že právě takoví by to opravdu vědět neměli,« poznamenal stále stejně tiše Kňour.

Maxim nechápavě koukal z jednoho na druhého. Najednou se sami sobě vůbec nepodobali, nějak pohasli a z Kňoura jako by tiše vyprchala ona ocelová tuhost, na níž už si vylámalo zuby tolik prokuratur a polních soudů, kdežto ze Zefa se vytratila jeho bujará, poněkud vulgární žovialita, kterou nahradil stesk, jakési skryté zoufalství, pocit křivdy a pokory… Jako by si oba najednou vzpomněli na něco, co správně měli zapomenout, a taky se o to poctivě snažili.

»Já mu to řeknu,« neptal se Zef na Kňourovo dovolení a dal najevo, že se o tom ani radit nehodlá. Prostě to oznámil.

Kňour se neozval a Zef spustil.

To, co říkal, bylo obludné. Bylo to obludné už samo o sobě, a zároveň to bylo obludné proto, že to neponechávalo žádný prostor pro pochyby. Po celou tu dobu, co Zef mluvil — tlumeně, klidně, čistým jazykem vzdělaného člověka, se zdvořilými odmlkami, když se stručnou vsuvkou přispěchal Kňour — se Maxim pokoušel v tomto novém uspořádání světa najít alespoň nějakou mezírku, ale všechno jeho úsilí bylo marné. Nabízený obraz byl přehledný, v podstatě primitivní a beznadějně logický; vysvětloval Maximovi všechna zatím známá fakta a z těch několika doposud mlhavých míst v jeho vědomostech nezůstávalo nevysvětleno ani jediné. Byl to největší a nejstrašnější z objevů, které Maxim na obydleném ostrově učinil.

Záření vysílané z věží nebylo určeno degenerátům. Působilo na nervovou soustavu každé lidské bytosti na této planetě. Fyziologický mechanismus působení nebyl znám, ale jeho podstata spočívala v tom, že mozek ozářeného ztrácel schopnost kritické analýzy reality. Člověk myslící se proměňoval v člověka věřícího, a věřícího zběsile, fanaticky, navzdory do očí bijící skutečnosti. Každému, kdo se pohyboval v ozářené oblasti, se těmi nejprimitivnějšími metodami dalo vnuknout prakticky cokoli a ozářený takové vnuknutí chápal jako jedinou, světlou pravdu, pro kterou byl ochoten žít, trpět i zemřít.

A pole působilo neustále. Nenápadné, všudypřítomné a všepronikající. Nepřetržitě ho vytvářela gigantická síť věží, které pokryly celou zemi. Jako olbřímí vysavač vytahovaly z desetimiliónů mozků jakoukoli pochybnost o slovech a činech Ohňostrůjců. Ohňostrůjci usměrňovali vůli a energii miliónových mas, kam uznali za vhodné. Vnucovali celému národu zavrženíhodné ideje násilí a agrese; mohli milióny mužů poslat proti dělům a kulometům; dokázali by ty milióny přinutit ve jménu čehokoli zabíjet se navzájem; mohli by dokonce, kdyby je popadl takový rozmar, vyvolat masovou epidemii sebevražd… Mohli všechno.

A dvakrát denně v deset ráno a v deset večer rozjeli svůj mamutí mozkový vysavač na plný výkon a lidé na půl hodiny dočista přestávali být lidmi. Všechno napětí, které se v podvědomí hromadilo díky fatálnímu nesouladu mezi nanucenou vizí a realitou, se uvolňovalo v záchvatech blouznivého entuziasmu, v nadšené extázi patolízalství. Takové paprskové údery nadobro potlačovaly přirozené instinkty a nahrazovaly je obludným komplexem uctívání a pocitu nikdy nekončících povinností vůči Ohňostrůjcům. V tomto stavu ozářený cele ztrácel schopnost uvažovat a fungoval jako robot, který dostal pokyn.

Nebezpečím pro Ohňostrůjce byli jen lidé, kteří vzhledem k jistým fyziologickým zvláštnostem svého organismu na záření nereagovali. Říkalo se jim degeneráti. Stálé pole na ně nepůsobilo vůbec a intenzívní záření vyvolávalo v jejich případě jen nesnesitelné bolesti. Degenerátů bylo poměrně málo, zhruba jedno procento populace, ale byly to jediné bdící bytosti v tomto království náměsíčníků. Jen oni si uchovali schopnost střízlivě hodnotit situaci a chápat svěť tak, jak skutečně existuje, působit na něj, měnit ho a řídit. A nejodpornější na tom všem bylo to, že právě oni dodávali společnosti vládnoucí elitu, které se říkalo Ohňostrůjci. Všichni Ohňostrůjci byli degeneráty, avšak zdaleka ne všichni degeneráti patřili k Ohňostrůjcům. Ti, co se mezi elitu nedokázali dostat nebo se mezi ni dostat nechtěli, případně ani netušili, že taková elita existuje, byli prohlášeni za nepřítele militantního státu a podle toho se s nimi taky zacházelo.

Maxim pociťoval takové zoufalství, jako by najednou zjistil, že jeho obydlený ostrov není obydlen lidmi, ale loutkami. Obrovský aparát hitlerovské propagandy byl ve srovnání se soustavou zářičů dětskou hračkou. Rozhlasový přijímač nemusíte zapínat, Goebbelsovy řeči a jim podobné nemusíte poslouchat, noviny se dají nečíst. Ale zbavit se paprskového pole možné není. V dějinách pozemské civilizace nikdy nic podobného neexistovalo. Doufat tu nebylo v co. Zefův plán na obsazení některé z významnějších oblastí vypadal jako nejapné dobrodružství. Měli co do činění s obří mašinérií, příliš triviální na to, aby se někam vyvíjela, a příliš gigantickou na to, aby opravňovala k naději, že by mohla být rozvrácena nějakou nevelkou, třebaže dobře organizovanou silou. V zemi nebylo síly schopné osvobodit velký národ, který neměl ani ponětí o tom, že je nesvobodný a že, jak se trefně vyjádřil Kňour, vykolejil z trati dějin. Zevnitř se tento stroj zdál nezranitelný. Vůči jakýmkoli drobným poruchám byl imunní — při částečné destrukci se okamžitě obnovoval. Na každé vnější podráždění reagoval okamžitě a jednoznačně, aniž by se staral o osudy svých jednotlivých komponentů. Jedinou šanci skýtala představa, že tento aparát musí mít své Centrum, řídicí středisko, mozek. Takové Centrum by se teoreticky dalo zničit — stroj by strnul ve vratké rovnováze a nadešel by tak okamžik, kdy by bylo možno pokusit se přesunout ho do jiných kolejí, zpět na magistrálu historie. Jenže dislokace Centra byla tím největším tajemstvím, a pak, kdo by ho vůbec ničil? To není jako útok na věž. V tomto případě jde o operaci, která by si vyžadovala obrovské prostředky a především armádu lidí, kteří jsou uchráněni zhoubného účinku záření. Potřebovali by tedy lidi imunní vůči záření nebo jednoduché, snadno přístupné ochranné prostředky. Nic takového však nebylo ani ve výhledu. Několik stovek tisíc degenerátů nemělo jednotnou organizaci, režim je rafinovaně rozdělil a pronásledoval, mnozí vůbec patřili ke kategorii takzvaných legálů, ale i kdyby se podařilo tyhle lidi sjednotit v malou armádu a vyzbrojit, Ohňostrůjci by proti ní prostě vyslali mobilní zářiče a zničili by ji…