Arkadij Strugackij - Obydleny ostrov

»Ale mutanti by to přece být mohli, ne?« zeptal se Maxim.

»Neřek bych,« zakroutil hlavou Zef. »Mutanti — to jsou jen hrozně znetvořený lidi. Nebo znetvořený děti lidí docela normálních. Mutanti. Víš ty vůbec, co jsou to mutanti?«

»Vím,« řekl Maxim. »Háček je ovšem v tom, jak daleko může taková mutace dojít.«

Chvíli všichni mlčeli a uvažovali. První se ozval Zef. »No, radši toho necháme, když jseš takovej vzdělanej. Vstávej!« Zvedl se. »Moc práce už nám nezbejvá, ale času taky ne. A žrát se nám chce všem…,« mrkl na Maxima. »Přímo patologicky. Víš, co je to patologicky?«

Měli vyčistit ještě jihozápadní sektor čtverce, ale už se do toho nepustili. Před lety tu nejspíš došlo k obrovskému výbuchu. Ze starého lesa zbyly jen poloshnilé zpřerážené kmeny a ožehlé pařezy, uříznuté jako břitvou, a z té spouště už se zvedalo husté mlází. Půda byla zčernalá, zuhelnatělá a prošpikovaná rozdrcenou rzí. Po takovém výbuchu nemohlo z případné techniky zůstat nic a Maxim už tušil, že Zef je sem vede kvůli něčemu jinému než kvůli práci.

Z křoví jim naproti vylezl zarostlý človíček v umolousané trestanecké hazuce. Maxim ho poznal — byl to první domorodec, kterého na obydleném ostrově spatřil, starý Zefův kolega, nádoba kosmického žalu.

»Počkejte,« řekl Kňour, »já s ním promluvím.«

Maximovi Zef přikázal, aby se posadil tam, kde zrovna stojí, sám si sedl taky a začal se přezouvat, pískaje si do vousů kriminálnický cajdák Jsem kluk jak buk, co ho zná celá periférie. Kňour přistoupil k nádobě žalu, oba se vzdálili někam do mlází a něco si tam šeptali. Maxim je slyšel výborně, ale ničemu nerozuměl, protože mluvili nějakým žargonem, z něhož pochytil jen několikrát vyslovené slovo pošta. Brzy přestal poslouchat. Cítil se utahaný a špinavý. Dnes měl za sebou příliš mnoho nesmyslné práce, příliš mnoho nesmyslného nervového vypětí, příliš dlouho dnes vdechoval kdejaký neřád a nachytal příliš mnoho rentgenů. A za celý ten den neudělal nic opravdového, užitečného, a neměl nejmenší chuť vracet se zpátky na barák.

Pak nádoba žalu zmizela, Kňour se vrátil, posadil se před Maxima na pařez a řekl:

»A teď bychom si promluvili.«

»Všechno v pořádku?« zeptal se Zef.

»Ano,« odpověděl Kňour.

»Dyť jsem ti to říkal,« zahučel spokojeně Zef, prohlížející si proti světlu děravou podrážku. »Já mám na takový fešáky čuch.«

»Tak mě poslouchejte, Maku,« pokračoval Kňour. »Prověřili jsme si vás natolik, nakolik nám to naše současné postavení dovoluje. Generál za vás ručí. Ode dneška budete podřízen osobně mně.«

»Velice mě těší,« opáčil Maxim potměšile. Nejraději by ještě podotkl: Jenomže mně se za vás žádný Generál nezaručoval, ale potom jen dodal: »Poslouchám vás.«

»Generál nám sdělil, že se nebojíte radiace ani zářičů. Je to pravda?«

»Ano.«

»Takže vy jste schopen kdykoli přeplavat Modrého Hada a nic se vám nestane?«

»Už jsem vám říkal, že odsud mohu utéct, kdykoli se mi zamane.«

»My ovšem nepotřebujeme, abyste uprchl… Pokud tomu dobře rozumím, nepředstavují pro vás nebezpečí ani hlídkové vozy.«

»Pokud máte na mysli mobilní zářiče, je to tak.«

»Výborně,« uzavřel Kňour. »A tím je dána vaše úloha pro nejbližší období. Budete spojka. Na můj rozkaz přeplavete řeku a pošlete z nejbližší pošty telegramy, které vám nadiktuji. Rozumíte?«

»Tomu bych rozuměl,« odtušil pomalu Maxim. »Ale nerozumím jiné věci…«

Kňour na něj hleděl bez jediného mžiknutí oka — suchý, šlachovitý, zmrzačený stařec, chladný a nelítostný bojovník, bojovník od plenek, hrůzný a úctu vzbuzující plod světa, v němž se hodnota lidského života rovná nule, muž, který nezná nic než boj a který vše s výjimkou boje zavrhuje — a v jeho přimhouřených, pátravých očích Maxim jako v knize četl svůj osud na několik příštích let.

»A čemu?« zeptal se Kňour.

»Domluvme se rovnou,« navrhl Maxim nesmlouvavě, »Já už nehodlám pracovat naslepo. Rozhodně se nechystám zabývat se věcmi, které jsou podle mého názoru hloupé a zbytečné.«

»Například?« zajímalo Kňoura.

»Velmi dobře chápu, co je to disciplína, a stejně dobře vím, že bez disciplíny nemá naše práce žádnou cenu. Domnívám se však, že disciplína musí být moudrá a podřízený musí mít jistotu, že rozkaz je rozumný. Vy jste mi přikázal, abych dělal spojku. Já jsem ochoten tu spojku dělat, i když bych byl schopen větších věcí, ale pokud je to zapotřebí, mohu být spojka. Musím vsak mít záruku, že telegramy, které posílám, neznamenají marnou smrt pro beztak nešťastné a zoufalé lidi…«

Zefova brada se znovu bojovně natrčila, ale Kňour i Maxim ho oba stejným gestem přinutili mlčet.

»Dostal jsem rozkaz zničit věž,« pokračoval Maxim. »Nikdo mi nevysvětlil, jaký to má smysl. Mně osobně bylo jasné, že je to praštěný a životu nebezpečný nápad, ale rozkaz jsem splnil. Ztratil jsem tam tři přátele a nakonec se ukázalo, že to byla past státní prokuratury. A já jsem si řekl dost! Víc už nejsem ochoten útočit na věže. A co víc, jsem tvrdě odhodlán všemožně bránit operacím tohoto druhu…«

»Tak jseš blbec,« neudržel se Zef. »Ty smrkáči!«

»Proč?« zeptal se Maxim.

»Nechte toho, Zefe!« okřikl vousáče Kňour, který po celou tu dobu z Maxima nespustil oka. »Jinak řečeno — vy chcete znát všechny plány našeho štábu, Maku, je to tak?«

»Ano,« potvrdil Maxim. »Už nechci pracovat naslepo.«

»Ty jseš ale drzej spratek!« zvolal Zef, »Já nemám slov, jakej ty jseš drzej spratek…! Poslouchej, Kňoure, ale mně se ten kluk líbí. Kdepak, na ty já mám voko…«

»Žádáte příliš velkou důvěru,« utrousil Kňour chladně. »Takovou důvěru si člověk musí zasloužit.«

»A v zájmu toho kácet pitomé věže?« zeptal se vyzývavě Maxim. »Je pravda, že ve vaší ilegální organizaci působím teprve několik měsíců, ale po celou tu dobu slyším pořád jedno a totéž — věže, věže, věže… Já nechci bourat věže, to nemá cenu! Chci bojovat proti tyranii, proti hladu, proti chaosu, korupci, lži… Mně samo sebou nemusí nikdo vysvětlovat, že věže vás deptají a ničí… Ale vy dokonce i proti těm věžím postupujete nějak připitoměle. I každému z vás snad je naprosto jasné, že věže jsou retranslační, což znamená, že musíme udeřit přímo na Centrum, a ne se párat s každou věží zvlášť…«

Kňour i Zef promluvili jeden přes druhého:

»Kdo vám řekl o Centru?« zeptal se Kňour.

»A kde ho chceš hledat, to Centrum?« zeptal se Zef.

»Že podobná soustava musí někde mít své srdce, to chápe i nepříliš vzdělaný inženýr,« prohodil Maxim pohrdavě. »A jak ho najít, to by měl být úkol, jemuž bychom se v současné době měli věnovat. Ne běhat proti kulometům a tahat lidi na smrt, ale pátrat po Centru…«

»Tak za prvé — tohle všechno víme i bez tebe,« přerušil ho zuřivě Zef, ve kterém už všechno vřelo. »A za druhý, massarakš, nikdo nezahynul zbytečně. Každej nepříliš vzdělanej inženýr musí taky vědět, ty smrkáči usmrkaná, že když zničíme několik věží, narušíme celistvost soustavy přenosů a můžeme osvobodit celou oblast! Na to se ovšem musej ničit věže. A my se to učíme — massarakš! Chápeš to, nebo ne? A jestli ještě jednou řekneš, že naši kluci padli zbytečně…«