Ondřej Neff - Měsíc mého života

„Proč Dědka nestíháte?“ zeptal jsem se trochu vyzývavě. Poručík pokrčil rameny. „Před sto lety byly na Luně úplně jiné poměry než dnes.“

Trochu jsem poposedl. Ty mi budeš něco vykládat o tom, jaké to bylo na Luně před sto lety, mlíčňáku!

„Havíři si vyřizovali účty mezi sebou a policie se jim do toho nepletla. Na Českopolské — a na ostatních šachtách taky — našli sem tam nějakého mrtvého. Pašeráci těžkých narkotik, násilníci, zloději, blázni, vrazi. Tenkrát se z toho nikdy nedělal předmět policejního zájmu. V análech naší mordparty neleží fascikl označený Vraždy na Českopolské. Jenom v archivu je maličká zmínečka o tom, že Ladislav Peška zvaný Dědek Čuchák je totožný s Kazimirem Prusem, vykonavatelem nelegálních poprav na dole Českopolská v létech 2044-2045, tečka.“

„Jak dlouho to víš!“

„Jak dlouho?“ opakoval po mně sarkasticky. „Od včerejška. Vím to od chvíle, kdy jsem od prefekta dostal příkaz, abych vyřídil aféru s androidem. Ano, neškleb se, přesně tak to prefekt řekl. Položil jsem pár všetečných otázek oráklu — a tu to máme, Dědek Čuchák a Kazimir Prus jedno tělo jsou.“

„Tak to je teda moc pěkný,“ řekl jsem. „Dědek nesmí být androidem, protože androidům je vstup na Lunu zakázán. Jako android se nesmí přestěhovat na Lagrang, protože jednička je před zrušením. Nemůže se registrovat jako člověk, protože by se rozvířilo bahno těch starých záležitostí a někoho by mohlo napadnout, že vraždy netrestané roku 2045 mohou být docela dobře potrestané v roce 2145. Co tedy zbývá, smím se zeptat?“

„Návrat na Zemi,“ řekl, poručík. „Ať to obracím na jakoukoli stranu, vždycky mi jako výsledek rovnice vyjde návrat na Zemi.“

„Dědek by raději umřel,“ vybafl jsem. „A já Dědka na Plesnivku nepustím.“

Vypochodoval jsem bez formalit srdečného loučení, ale v zádech jsem ještě dlouho cítil teplo v místech, kam se upíral poručíkův průkopnický zrak.

Kdyby se na mě díval o pár vteřin déle, vypálil by mi do zad díru.

Vyšel jsem na ulici. Klimatizace naštěstí fungovala, takže jsem si mohl sklopit vysoký límec pršipláště na ramena, zato někde hořelo. Ve vzduchu byl cítit kouř a zdálky se ozývalo výstražné houkání. V poslední době pořád někde hoří. Jak by ne! Základní síť je stará nejmíň padesát let. Dosluhuje.

Jako celá Arkádie. Jako my všichni.

Ne, my nedosluhujeme. My přece nikomu a ničemu nesloužíme.

Podíval jsem se vzhůru. Už dávno se tomu, co bylo nad našimi hlavami, říkalo strop. Magistrát měl kdysi plno řečí o výhodách plastikové kopule, když se rušila umělá gravitace a spolu s ní i atmosférický dům. Že prý se kopule bude čistit každé tři měsíce a my budeme mít nerušený výhled na Zemi a na hvězdy a na Slunce a na Lagrang a na všechny atrakce, které se v prostoru vznášejí. Dopadlo to jako vždycky, skutek utek. Za pár let byla kopule pokrytá vrstvou prachu půl metru silnou a magistrát se přestal k někdejším slibům hlásit. Mluvilo se o tom jenom při střídání stráží na radnici: nový starosta při rituálním házení špíny na právě odstraněnou sestavu hřímal o trestuhodné nedbalosti, která vedla k zaneřádění kopule. Očista je prvořadý úkol nového vedení, a on, starosta, se osobně postará o to, aby to netrvalo dlouho.

Skutek utek.

Standardní osvětlení… Ještě před pár lety se střídal simulovaný den s nocí. Ve dne se svítilo víc, v noci méně. Pak už jen prodlužovali noc (vždycky oznámili, že je to pro obyvatelstvo výhodné), a pak nějaký anonymní génius přišel na to, že den a noc je zdraví škodlivý nesmysl, který — jak prohlásila radnicí inspirovaná propaganda — vede k matení biorytmů lidského organismu, a zavedli standardní, jednou provždy stanovené osvětlení, při kterém si naše biorytmy pořádně odfrknou.

No a standardní osvětlení bylo — podle mého odhadu — asi tak poloviční než kdysi dávno za časů gravitechniky a turistické potopy osvětlení noční.

Náměstí bylo pusté, jen občas tudy projel nějaký ten vehikl, obvykle gravo s připojenými koly. Jsou směšná, tahle grava s koly, alespoň mně jsou k smíchu. Naše nová generace ale gravitechniku už ani nezažila. Takový Luigi Mantella III. může poslední opravdová grava pamatovat z dětských let.

Zamířil jsem na hlavní třídu. Kdysi jsem se vyhýbal jejímu ruchu, ale teď, když byla vylidněná, jsem měl rád její rozlehlost. Kráčel jsem pěkně prostředkem, abych neviděl zaprášené rolety zrušených obchodů, hospůdek a zábavních podniků, a pěkně jsem si vychutnával každý koláč světla spadající z kolmo umístěné lampy. Řada světelných koláčů mizela v dálce, vypadaly jak nepravidelně umístěné žlutavé tečky, protože zdaleka ne každá lampa svítila.

A ještě jednu výhodu mělo tohle moje putování prostředkem třídy. Nepotkával jsem tu žádné známé, po stovce let strávených v Arkádii jsem znal — přinejmenším od vidění — každého.

Vycházka končila u Sloupu, smutného pozůstatku posledního grandiózního projektu, který měl být na Luně realizován: zastřešení celé čtvrtiny povrchu přivrácené strany Luny! V každém habitatu měli takové Sloupy. Fakticky to byly hraniční kameny: u nich končila expanze, pod-nikavost, rozmach… a začínalo — co vlastně?

Dožívání? Má snad Su a její Poslední generace pravdu?

U Sloupu jsem zabočil do spleti uliček mně tak důvěrně známých. Tu a tam jsem si musel posvítit kapesní lampičkou. Na mnoha místech byly desky chodníku odklopené. Kdosi tudy sestoupil, aby prohlédl energovod, nebo kanalizaci či kdovíco. Nu a pak se neobtěžoval desku zase přiklopit.

Smutné uvažování mě plně zaměstnalo, ani jsem si nevšiml, že ze tmy přede mnou se ozývají nějaké ryčné hlasy, hudba a zpěv. Možná taky, že mi sluch už tolik neslouží jako dříve, nevím. Jisté je, že jsem si té party všiml o něco později, než si oni všimli mne, a to už bylo pozdě, abych zabočil do nějaké příčné uličky, nebo abych se vtiskl do výklenku ve stěně.

Sotva mě spatřili, přestali pokřikovat a zpívat a i tu muziku vypnuli, aby se na mne mohli lépe soustředit.

„Hele, blaťák,“ zvolal jeden z nich, zřejmě pohlavár celé té party.

Bylo jich snad sedm, kluci i děvčata, všichni v blankytných uniformách Nové Hranice. Převyšoval jsem je nejméně o hlavu, a to byl neklamný důkaz mého pozemského původu.

Šel jsem tak zvolna, že bych pomaleji jít nemohl. A kdybych se zastavil, nebo se dokonce otočil a rozběhl, měl bych je na krku hned.

„Vždyť je to Kuba, hlídač z portu,“ ozvalo se jedno z děvčat, byla to, myslím, dcera Igora Palmenka, býval to moc dobrý gravitechnik.

Pokračoval jsem v chůzi, ale nerozestoupili se přede mnou, takže jsem musel zastavit.

„Překážíte mi,“ řekl jsem jim docela mírně.

Mladé tváře.

Nevinné? Vůbec ne. Mladý člověk není nevinný. Je jako prázdný vak vysavače, dychtivý, aby co nejdřív nasál co nejvíce špíny. Jen jeden z deseti nebo spíš ze sta se dokáže v průběhu života špíně vyhnout a teprve pak, po mnoha zkouškách a pokušeních, je nevinný. Mně se to nepodařilo.

Mladé tváře. Znal jsem je samozřejmě všechny. Tohle je Markéta, když byla maličká, společně s jejími rodiči jsme se vypravili na odvrat, byl to moc hezký výlet, tenkrát byly výlety na odvrácenou stranu v módě. Jean-Marie Klein, tak se jmenuje tenhle pořízek, a ty kluku, ty se podobáš tátovi, jenže já si ani za svět nevzpomenu, jak se táta jmenuje a kam ho zařadit, Dědek Čuchák by si vzpomněl, ten by zalistoval v tom svém kybernetu, co má v hlavě, a hned by věděl.