Ondřej Neff - Měsíc mého života

„Ty překážíš nám!“ křikl mi jejich pohlavár do obličeje.

Ne, toho jsem neznal. Vida, přece jenom někoho neznám, napadlo mě s určitým uspokojením. Za starých časů jsem nepoznal ani jednoho z tisíce lidí na ulici.

Mladá Palmenková chtěla pomoci.

„Ten za nic nemůže. Je to hlídač v portu.“

„Jak to, že za nic nemůže. Narodil se na Zemi? Samozřejmě, jen se na něho podívej. Všichni mají svůj díl viny na téhle bídě.“

„Vždyť už tady žije dlouho,“ nevzdala se Palmenková.

„Tím hůř!“ křikl ten mladík zuřivě. „Tím hůř! Ať sype zpátky, odkud přišel, ať se potopí do toho svýho bahna blaťáckýho.“

Vztáhl jsem ruku, abych si uvolnil cestu, když mě ten mladík znenadání udeřil pěstí do obličeje.

Byla to slabá, řekl bych měkká rána, stačil jsem uhnout hlavou na stranu, takže pěst se svezla po líci a příliš mi neublížila, ale naštvala mě ta rána převelice. Úplně automaticky jsem udeřil plochou dlaní dopředu, narazil jsem na něco křehkého, ruplo to, útočník odletěl nazad, a když jsem se na dlaň podíval, spatřil jsem krev.

Mládež se rozestoupila. Přistoupil jsem k ležícímu mladíkovi, abych mu pomohl na nohy, ale vztekle po mně kopl a trefil mě pod koleno. Tiskl si ruku na poraněný nos.

„Ty hajzle,“ huhlal zpod ruky, „my tě jednou zabijeme. Všechny vás zabijeme.“

„Protože vám stojíme v cestě do Středu Galaxie,“ poznamenal jsem uštěpačně. Řečníci Nové Hranice toho vždycky hodně napovídají o Galaxii a jejím Středu. Je to tam samozřejmě moc fajn, ve Středu Galaxie. Já bych jim přál, aby se tam všichni odstěhovali. Určitě by si užili hodně legrace v tom Středu Galaxie.

„Helejte, nechte si toho,“ ozval se výhružně mládenec, který se tolik podobal svýmu tátovi.

„Vždyť já už nic neříkám,“ zabručel jsem a opatrně obcházel poraženého mládence. Noha mě pořádně bolela.

„Vy ho necháte utýct?“ bědoval náčelník Krvavý Nos.

„Hej, stůjte! Půjdete s námi na policii. Tohle vám neprojde, bít občany na ulici.“

Tak tedy, udat mě! Tuhle zdravou myšlenku porodila mozkovna Jean-Marie Kleina, poznal jsem ho dokonce podle hlasu.

„No ano! Zbil člena Nové Hranice!“

„Zavolejte někdo hlídku!“

„Pomoc! Pomoc!“

Přidal jsem do kroku. Dva z naháčů se za mnou rozeběhli, ale asi se báli, že se zastavím, otočím a zmlátím je (bylo by to tak dopadlo), a po několika metrech se raději zastavili a křičeli za mnou vyhrůžky a sprostoty. Domů jsem díky tomu dorazil trochu dřív, než jsem čekal, přestože jsem pajdal na jednu nohu.

Bydleli jsme s Dědkem Čuchákem pořád v tom starém bytě nad krámkem dnes už zrušeném. Proč se stěhovat? Nebyl to tak špatný byt. Dveře se otevřely bez vrzání a zámek okamžitě poznal můj hlas — díky dobře vybavené dílně jsme domácí zařízení udržovali v bezvadném stavu, rozhodně mnohem lepším, než byl arkádský průměr.

Zdálo se mi, když jsem tak stál v předsíni a svlékal si kabát, že shůry slyším nějaký cizí a přece povědomý ženský hlas. Že by měl Dědek dámskou návštěvu? Že by ozdravně kůra doktora Kurze byla natolik úspěšná, že… Stoupal jsem po schodech pomalu a tiše, abych Dědka a jeho přítelkyni nevyrušil a neuvedl do rozpaků. — Jakmile se přesvědčím, že moje přítomnost je nežádoucí, okamžitě se dám na ústup. No dobře, řeknu to naplno: chtěl jsem si taky trochu zašmírovat, voyeurství je také v jistém smyslu sexuální radovánka, a těch jsem si užíval v poslední době pomálu.

Toho jsem se však nenadál, že Čuchákova návštěva je Su Wang-li, kdysi moje víc než důvěrná přítelkyně.

Kráčel jsem tiše, ale Čuchákův supersluch jsem neobelstil.

„Už je tady!“ zvolal Dědek radostně.

Snad mě viděl svým rentgenovým zrakem i přes zeď! Takto odhalen, vstoupil jsem na scénu.

Slušně jsem pozdravil, to je samozřejmé.

Su Wang-li vypadala znamenitě.

Oblečená do tmavé róby, která snad byla nad ňadry přilepená k tělu žvejkačkou; obepínala jí trup a boky a u kolen se rozbíhala doširoka do bohatě zřaseného kalichu. Zlatavé osvětlení našeho brlohu vytvářelo na sametovém povrchu těch šatů měňavé meandry. Kolem hrdla měla pětkrát obtočenou šňůru perel. Vlasy si sčesala vzhůru do složitě propracovaného drdolu. Tvář měla bledou, bez stopy líčidla. Usmívala se na mne a podala mi sedíc ruku k políbení.

Sklonil jsem k ní hlavu, ale rty jsem se ruky nedotkl, dosud mi z paměti nevymizela všechna ta ponaučení o dvorské etiketě, jimiž mě kdysi častovala.

Dědek Čuchák vstal, když jsem vešel, a byl trochu v rozpacích.

Jeho kyberneťák hučel v karbonitové lebce a nakonec zformuloval větu, která mě měla naladit do přívětiva: „Su přinesla plný kartón piva!“

Nu, nepracuje špatně, ten Čuchákův kyberneťák.

Za chvilku, až Su vystrnadím, dám tvému kyberneťákovi jinačí námět k přemýšlení. Rozhodl jsem se totiž, že pěkně Dědkovi vyklopím všechno, o čem šla řeč u Luigiho Mantelly III. Jde do tuhého a už nemám právo před Dědkem něco skrývat.

„Dnes večer žádný večírek?“ zeptal jsem se Su.

Dědek mi podával otevřenou plechovku vychlazeného piva.

„Pořád ještě žárlíš?“ usmála se na mne.

„Není to žárlivost. Prostě… nelíbí se mi to.“

„Škoda, že jsi takový suchar. Mohl by sis pěkně užít poslední roky na Luně.“

To bylo jejich: poslední roky na Luně, Poslední generace. Nahoře na Zemi se kdysi říkalo: po nás potopa. A Země? Netechnologická civilizace. Duchovno s Velkým D. Meditace. Služba Obecnému Dobru. Splynutí s přírodou. S čím ale máme splynout my na Luně? S těmi kameny kolem?

„Přišla ses pohádat?“

Mnul jsem si poraněnou nohu. Sáhl jsem na ni bezděčně, rozhodně ne proto, aby mě Su politovala. Všimla si toho a zeptala se, co se mi přihodilo. Vyprávěl jsem jí, ale hlavně Dědkovi, koho jsem na ulici potkal.

„Říkal jsem ti, abys večer nevycházel. Nikdo to už nedělá,“ káral mě Dědek. Hezky to syklo, když otevřel druhou plechovku piva. Ta první se už na podlaze rozkládala na prvočinitele.

„Je jich čím dál víc,“ poznamenala Su. „A mají čím dál větší moc.“

„Řvou po ulicích a troufají si, když jich je sedm na jednoho.“

„Brzo jich bude víc, až poslední Lagrang půjde do pece,“ poznamenala Su.

„Třeba nepůjde,“ nadhodil jsem a vyložil jim, co mi říkal Mantella III.

Su zavrtěla svou krásnou hlavou, pomalu, a usmívala se při tom smutně jako dobře informovaná královna.

„Vím z vysokých kruhů,“ řekla trochu povýšeným tónem, který mě dráždil už v době, kdy jsem ji ještě miloval, „že Lagrang padne co nejdřív. Magistráty všech habitatů z toho mají zamotanou hlavu. Část obyvatel Lagrangu se vrátí na Zemi, ale většina odejde na Lunu. Kdo by se chtěl vrátit do toho vlhka… střídavé počasí, nemoci, dejte pokoj!“

„Narodila ses na Zemi,“ připomněl jsem ji. Stiskla rty a pohlédla na Čucháka. Dědek horlivě zamžikal. „Kvůli tomu přišla,“ řekl.

Ti dva tu něco pekli a teď to z nich leze jako z chlupaté deky.

Su se rozhodla vyložit karty na stůl.

„Slyšela jsem, že jsou v Arkádii lékaři zařízení na přestavbu osobnosti.“

„Dědek Čuchák je toho hmatatelný důkaz,“ podotkl jsem. Su si přece musela pamatovat na Dědka připomínajícího Frankensteinovo monstrum, kyborga, který se dorozumíval pouze vysílačkou a nedovedl říct více než nějaké to „hu“.