Ondřej Neff - Měsíc mého života

Neřekl jsem na to nic. Co jsem taky měl říkat? Vždyť Mantella III. vypadal za svým psacím stolem tak sebejistě, tak nedobytně, byl jak navržený podle vzoru dekorací dobrodružných psycho-příběhů (kde jsou ty časy, kdy jsem se zúčastnil natáčení primitivního iluzinu pro firmu Pan-Universal). Tvářil se až nafoukaně, ale tím větší jsem měl dojem, že něco skrývá, nějakou vnitřní obavu.

„Proč tolik starostí o Dědka Čucháka?“ vypálil jsem na něho od boku. „Netušil jsem, že policie tak pečuje o občany pochybné pověsti. No ovšem, co jiného Dědek Čuchák je? Máte na jeho přestupky v pamětích nejmíň tak velký blok jako na ty moje.“

„To ano,“ řekl suše.

„Co kdyby…,“ přemýšlel jsem nahlas, „co kdyby to šlo zařídit tak…“ Připadalo mi to jako docela dobrý nápad.

„Ven s tím,“ povzbuzoval mě Mantella III.

„Nemohli byste ho prohlásit za člověka? Vždyť on je v podstatě člověk, jenom mu trochu vyspravili organismus.“

A doktor Kurz tomu nasadil korunu. Má zlaté ruce, doktor Kurz, ale mohl by o ně přijít, až mu přijdou na všechny jeho kšeftíky a pořádně ho klepnou přes prsty. Ne, já ho neshodím, na mě je spolehnutí.

Luigi Mantella III. se na mne díval ponuře, jako kdybych řekl něco, za co bych se měl stydět. Nejsem moc citlivý, ale pod pohledem toho holobrádka jsem se na křesílku zavrtěl. I kdybych žil dvě stovky let, nepřivyknu tomu probodávacímu pohledu, marná sláva.

„Kubo,“ pravil poručík, „ty jsi nevyléčitelný naivka. Nikdy nepřestaneš podceňovat schopnosti policie.“

Unaveným, skoro omrzelým hlasem zabrumlal cosi stranou. Měl asi orákl zabudovaný do šuplíku, či co. To bylo poslední, co mne napadlo jakž takž zábavného. Orákl hned vzápětí vyčaroval projektid Kazika Pruse ve dvou provedeních, zdravého, jak jsem ho vídal, a pak upraveného výstřelem čtrnáct padesátky. Jak víte, ani ten druhý obrázek nebyl pro mne žádné novum, jenže tehdy v soukromé pracovně pana Kriegsmanna jsem ho viděl jen v plošné projekci, kdežto tady byl pěkně trojrozměrný, jen si sáhnout.

„Dej to pryč,“ vykřikl jsem a odvrátil hlavu. Žaludek se mi zahoupal. Co se to se mnou děje? Jen se mi překulila stovka, už mám nějak labilní nervy.

„Ty sis vážně myslel, že nevíme, kdo je to Dědek Čuchák? Kde se tu vzal? Jakou má minulost? Co dělal dřív?“

Jiskra inteligence mi proskočila myslivnou.

„Už to víte nejmíň padesát let,“ podotkl jsem.

Luigi Mantella III. se podíval někam pod stůl, asi tam měl nějaký privátní displej, pak trochu uraženě našpulil ústa a vzhlédl ke mně.

„Dejme tomu, že je to tak,“ řekl.

„Jestli zaznamenáváte jména informátorů,“ pokračoval jsem, „tak ti asi něco řekne jméno Dumoulins.“

Usmál se a pokýval hlavou.

„Je to stará záležitost,“ podotkl. „Kde je asi panu Dumoulinsovi konec.“

„Jeden čas o něm bylo hodně slyšet. Udělal kariéru v Pan-Universalu jako režisér. Těsně před tím, než systém iluzinu zkrachoval. Pak se Dumoulins propadl do země. Doslova, protože on odešel zpátky tam nahoru,“ ukázal jsem prstem tím směrem, kde se na plastikový poklop Arkádie šklíbil šmouhatý obličej matičky Země.

„Když už jsme u toho,“ dodal jsem jakoby nic, „kdo si tentokrát zažaloval na Dědka Čucháka?“

„Řekl bych ti to, kdybych to věděl,“ řekl Mantella a byl upřímnost sama. „Sám bych to rád věděl. Sakra, Kubo, tohle není jen tak. To udání přišlo anonymně, prefektovi rovnou na stůl.“

To je tedy rána mezi oči.

„Odkdy se prefekt zabývá prkotinami?“

„On se tím nezabývá, však na mne celou věc přehrál. Ale vrtá mu v hlavě otázka, proč ten horlivec pro očistu Luny poslal udání rovnou jemu. Uložil mi ten případ a nařídil, že ho mám okamžitě informovat, jak jsem celou věc vyřídil.“

„Co kdyby…,“ zapřemýšlel jsem znova, „co kdybys panu prefektovi vzkázal, že šlo o omyl. Že jsi Dědka Čucháka osobně ohledal. Že to není android, ale obyčejný kyborg, obyčejný proťák, jakých běhají po Luně tisíce.“

„Ty pořád ještě nic nechápeš a chceš, abych ti to podal po lopatě. Copak ti není jasné, že o Dědkovi víme opravdu všechno?“

Ruce mi nějak ztěžkly a sesuly se mi z opěradel do klína.

„Vy tedy víte, že…“

„Ovšem. Víme, že spáchal na Českopolské několik vražd. Víme, že pracoval pro tajnou havířskou organizaci jako Kat.“

„Před sto lety!“ vykřikl jsem. „Někdo ho za to sejmul čtrnáct padesátkou, rozsekal ho na kusy, před chvilkou jsi viděl výsledek té řezničiny. Doktoři na Lagrangu ho dali dohromady, oni ho znovu vyrobili, byl to zázrak, že se jim to tenkrát s tou primitivní technikou povedlo! Luigi, Dědek netuší vůbec nic o své minulosti. Jeho život začíná na Lagrangu, to je pro něho rok nula. Jeho dnešní vědomí nemá s vraždami sto let starými vůbec nic společného. Mezi Kazimirem Prusem a Dědkem Čuchákem není žádná souvislost.“

„Je,“ řekl Luigi Mantella III. a bylo vidět, že sám příliš nevěří tomu, co říká. „Jeho individuální genekód je dnes stejný jako před sto lety. Z právního hlediska jde o jednu a touž osobu. Vůbec nezáleží na tom, jestli si ona osoba pamatuje na svoje činy spáchané před sto lety, jestli se k nim hlásí a cítí za ně odpovědnost. Podle litery zákona je Dědek Čuchák vinen vraždami a pokusy o vraždu, spáchanými v létech 2044 až 2045 na dole Českopolská Kazimirem Prusem!“

Měl jsem pocit, že se mi něco zdá. Ze stěn na mne přísně hleděly tri-di portréty Velkého otce Mantelly a Velkého děda téhož jména. Oba muži měli tytéž průkopnické oči jako třetí nositel rodového jména Mantella III. je už jistě dávno zvyklý na ustavičný dohled obou Velkých, ale možná, že je mu někdy z něho nevolno. Musí si uvědomovat, že má daleko do otcovy a dědovy tvrdosti. Je to šutrák třetí generace. V umělé atmosféře habitatu jeho policejní geny změkly a zvláčněly, stejně jako všem ostatním příslušníkům Poslední generace. Chcete důkaz?

Kdyby nebyl změklý, vůbec by se mnou nevedl hovory.

„To je ale kolosální nesmysl! Tohle je zákon? Tohle je spravedlnost?“

„Podívej se na to z druhé strany, Kubo,“ řekl Mantella III. „Představ si, že jsi vrah. Zabil jsi, dejme tomu, matku a její tři děti. Umyješ si ruce, osušíš je ručníkem a odejdeš k nejbližšímu pokoutnímu lékaři a řekneš mu: „Pane doktore, udělejte ze mne úplně nového člověka. Moji osobnost vygumujte, nechci si v sobě podržet ani jedinou vzpomínečku. Chci nové tělo, chci novou psychiku, chci nové jméno.“

„Tohle by nikdo neudělal.“

„Kdyby mu hrozilo trestní stíhání za vraždu?“

„Nikdo se nevzdá dobrovolně své osobnosti.“

„Vzdáváš se jí každý večer před usnutím.“

„Jenže vím, že se ráno probudím. Nebo v to aspoň doufám.“

„I v tomhle případě víš, že se probudíš. Nebude ale z tebe Kuba Nedomý, ale, dejme tomu, Suzan O'Neillová. Že nebudeš mít minulost, vzpomínky? Co na tom! Dostaneš nové a krásné tělo a za čtrnáct dní budeš mít vzpomínek habaděj!“

Přiznám se, že jsem nikdy nedokázal uvažovat o Dědkovi Čuchákovi jako o pachateli nelegálních poprav. Když mi tehdy před lety pan Kriegsmann prozradil tajemství Dědkova původu, vzal jsem je na vědomí, ale jenom rozumem, nikdy ne citem. Nedokázal jsem tomu plně uvěřit. Koneckonců, znal jsem Dědka už hezkých pár roků před tím, než jsem se setkal se společnosti Pan-Universal a jejím generálním ředitelem!