Ondřej Neff - Měsíc mého života
Здесь есть возможность читать онлайн «Ondřej Neff - Měsíc mého života» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Chomutov, Год выпуска: 1999, ISBN: 1999, Издательство: Millenium Publishing s.r.o., Жанр: Фантастика и фэнтези, Космическая фантастика, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.
- Название:Měsíc mého života
- Автор:
- Издательство:Millenium Publishing s.r.o.
- Жанр:
- Год:1999
- Город:Chomutov
- ISBN:80-86201-10-4
- Рейтинг книги:5 / 5. Голосов: 1
-
Избранное:Добавить в избранное
- Отзывы:
-
Ваша оценка:
- 100
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
Měsíc mého života: краткое содержание, описание и аннотация
Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Měsíc mého života»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.
Měsíc mého života — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком
Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Měsíc mého života», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.
Интервал:
Закладка:
Dědek dopil svoje pivo. Zálohu za zradu. Jenže Dědek nezradí.
„To ho nezajímalo,“ dodal.
„Ani se nedivím.“
„Chtěl vědět, jaký vyvádíš levoty.“
„Já? Levoty v portu? Jaký může hlídač v portu vyvádět levoty?“
„On nějak vytušil, že jsi napíchnul maják.“
Když je nejhůř, cucám šťávu z té potvory na střeše, ale s rozumem. Hledím, abych se držel v mezích normy běžné spotřeby. Jak to ten Moulis může vědět?
„Nedokáže to,“ řekl jsem.
„Nesmíš to přehánět,“ řekl Dědek podezíravě.
„Ona by mi městská správa taky neutrhla hlavu.“
„Městská správa ne, ale en há, to jsou ostrý kluci.“
„Jsou to všiváci. Pověsili mi plakát na okno, zatímco jsem si dával dvacet.
Ukázal jsem na bílý obdélník, přilepený na tabuli.
Dědek se otočil. Jedno oko měl parabiotické, a tudíž stejně bídné jako lidské, ale to druhé, to byla stará dobrá kyberneťárna ještě z minulého století. Dědek měl nejméně trojnásobný rozsah viditelného spektra obyčejného člověka.
Díval se na plakát zezadu a určitě viděl ten obrázek stejně jasně, jako kdyby stál přímo před ním. Když mu zrak padl na hrdinův příklopec, jeho nachýlená postavička se napřímila.
„Tohle jsi neměl dělat,“ zasípěl.
„Potřebuju vidět ven. Jsem hlídač, nebo nejsem? Jak mám hlídat, když mi někdo zalepí okno takovým svinstvem. “
„To je plakát Nové Hranice.“
„Nová hranice nebo stará hranice, překáží mi ve výhledu. Udělal jsem do něho jenom docela malý vokýnko. To snad pana Stavropulose nesrazí na kolena.“
„Jeho ne… jeho ne. Bylo jich tam nejmíň tucet.“
„Naháčů?“
Naháč, to byl můj termín. Nová Hranice, en há. Naháč; dobrý, ne? Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprv myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi. I na kandelábry takový lidi věšeli. A já teď mám ve svejch sto pětadvaceti jít do pokleku před fešákama, který si hrajou na hrdiny kosmu? Jsou to en há. Naháči.
„Kdyby věděli, že jim tak říkáš, zmlátili by tě.“
„,Ty jsi byl vždycky pesimista, Dědku.“
„Tys je neviděl. Bylo jich tam tucet, ale celá hospoda patřila jen jim. Zpívali písničky. Řvali hesla. Mlátili do stolů, až se země třásla.“
„Kdybysme byli někde na Lagrangu,“ řekl jsem, „třeba bych se bál. Ale Luna není Lagrang.“
Už nebylo třeba říkat kolikátý Lagrang. Ty čtyři už zrušili, šupem je odeslali do Slunce. Takže Lagrang zbyl jen jeden, ten největší, co se blejská nad modrým kotoučem staré plesnivé Země jako stříbrná pecka. Lagrang je našlapanej naháčema. Praská ve švech, kolik jich tam je. Až jednou pukne, naháčů bude plnej blízkej vesmír.
Dědek se díval do prázdné plechovky. Nejdřív tím svým skoro lidským okem, pak i tím druhým (snad ve spektru rentgenového záření), ale nevykoukal z ní zhola nic. Už se začala rozpadat, za chvilku z ní zbyde jenom loužička, a i ta se brzy vypaří.
„Neměl bys navštívit Su?“ zeptal se Dědek znenadání.
Naštvalo mě to. Vysvětlil jsem mu, že Su mi může být ukradená i s celou tou svou partou ochlastů a narkomanů, která si hraje na nóbl společnost. Na stará kolena zblbla, moje Su.
„Já nikdy nebyl do party, vždyť to přece víš, Kuba samotář.“
Tys byl taky vždycky samotář, Dědku. Mohl bych k tomu dodat ještě ledacos, ale nechal jsem jazyk za zuby. Nikdy jsem Dědkovi neprozradil, že o něm vím něco víc než on sám. Proč bych mu to měl říkat?
„Teď už nejde o nějakou partu, Kubo. Tys je neviděl. Řvali tam, jako kdyby Arkádie patřila jim. Moulis se k nim taky přidal. Mně je jasný, o co mu jde. En há potřebuje port. Ty jim tu vadíš.“
Rozesmálo mě to. „Já, obyčejnej hlídač?“
„Jsi jeden z posledních hlídačů, který s nima nejedou.“
„Wolanda se už taky ohnul?“
Dědek přikývl. „Tohle mi Moulis řekl, hned co jsem vlezl do hospody. Že prý jsi dočista poslední.“
„Líp by udělali, kdyby se zmocnili vedení portu.“
„Na tom taky pracujou, Kubo. Jdou s nimi inženýři a kluci z údržby. Nediv se jim. Ty naháčský řeči o nový vlně dobývání kosmu se jim dobře poslouchaj.“
„Cožpak jsou tak pitomí? Cožpak nemají v hlavě kousek mozku? To by museli přesvědčit nejdřív tamtu plesnivou kebuli na nebi,“ ukázal jsem škvírkou mezi horním okrajem plakátu a rámem okna na Zemi, „museli by přesvědčit Světovou radu a jednotlivý Rady kontinentů a všechny ty hla-vouny tam, že je potřeba lítat. Jenže, Dědku, jak by je přesvědčili, když už nikdo lítání do kosmu nepotřebuje?“
Mluvil jsem ještě dlouho. Musel jsem se tak trochu vyžvanit. Když tu sedím v kukani docela sám a dívám se oknem (nepolepeným plakáty) do pustého portu, taky se mi stýská po dobách, kdy tu bylo živo, kdy šatly přistávaly jeden za druhým, kdy hlavní třída Arkádie byla plná lidí, všude smích a hudba, holek habaděj a každá chtěla užít dobrodružství, zábavní podniky jeden vedle druhého…
Ale ne, takhle si to naháči nepředstavujou, nechtějí zábavu a smích a tancování. Jsou to dobyvatelé. Už je to šedesát let, říkají, kdy Člověk stanul svou Nohou na povrchu Pluta. Nastal čas, kdy si Pluta osvojíme. Co si na Plutu chcete osvojit? K čemu potřebujete mrňavou kouli kapal-nýho metanu? Vždyť ani ten váš prápor do ní nezastrčíte, ostatně i samo „stanutí posvátnou Nohou“ bylo značně problematická na planetě bez pevného povrchu!
To všechno jsou nesmysly, plané řeči. Není divu, že hnutí Nové Hranice vzniklo na Lagrangu brzy po likvidaci Dvojky a Trojky, a když šoupli do pece i čtyřku a Pětku, naháči se na Jedničce rozmohli tak jako kdysi funďáci na Zemi.
Ale tady, na Luně?
Tady žili vždycky jenom rozumný lidi. Koneckonců, ti dnešní obyvatelé Luny jsou potomci generací zvláštní sorty.
Byli to lidé, kterým se protivil hysterický ekologismus přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Protivil se jim fundamentalistický terorismus. Protivil se jim hygienismus éry po epidemii S-A.
Kdepak, tyhle lidi nikdo nezblázní demagogií Nové Hranice.
Jsou zklamaní, unavení, dekadentní, ale blázni to nejsou.
Moje — kdysi moje — Su, ta že by začala hřímat o nutnosti dobývání nových světů?
To je přece k smíchu. A takových lidí tu žije většina. Tucet horkých hlav v Moulisově hospodě je nevyvede z míry.
Tohle všechno jsem vykládal Dědkovi Čuchákovi. Seděl bez hnutí. Asi spal a moje řeči neposlouchal. I kdyby to tak bylo, nevadilo by mi to.
Ondřej Neff
Potřeboval jsem se vymluvit, chtěl jsem přesvědčit sám sebe, že je to právě tak, jak říkám.
Hergot, mně se stýská po době, kdy na Luně byla zábava, kdy jsme s Dědkem škubali lehkomyslné turisty, kdy jsem žil se Su a podváděl ji s turistkami žhavými na dobrodružství!
Ne, naháči tuhle dobu nedokážou vrátit.
Venku zaskřípěly brzdy Mirínkovy ještěrky. Mirínek bude mít pro mě možná pivo.
Otevřel dveře a vsunul dovnitř svoji střapatou hlavu. „Už jste to slyšeli? Rada se rozhodla šoupnout Lagrang Jedničku do pece, to je gól, co říkáte?“
To je teda gól, pomyslel jsem si.
Читать дальшеИнтервал:
Закладка:
Похожие книги на «Měsíc mého života»
Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Měsíc mého života» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.
Обсуждение, отзывы о книге «Měsíc mého života» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.