Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

Rovinu zaplavil oranžový den. Pro lidské oko to nebylo zrovna příjemné osvětlení, ale hvězdoplavci si už na ně zvykli.

Vítr stále ještě hvízdal v podivných konstrukcích, když se vydali na další pochod.

U prvního, asi padesát metrů vysokého jehlanu se zastavili a chvíli vyčkávali. Kraus si nedůvěřivě sáhl na hladkou stěnu. „Beton to rozhodně není, spíše malta ze směsi jemně mletého čediče a diabasu. Jakého pojítka stavitel použil, to sotva zjistíme,“ změnil se najednou dobyvatel v badatele.

„A také nás to teď příliš nezajímá,“ usmál se McHardy Krausově důkladnosti. Krausova chladná rozvaha uklidnila i jeho společníky.

„Vchod, kde je vchod, to by mě teď zajímalo,“ řekl Gruber a obešel jehlan. „Není k nalezení; kudy tam tedy vcházejí, jehlan je přece dutý,“ zabušil prudce na jeho stěnu.

McHardy se rozhlédl.

„Pyramidy jsou možná spojeny podzemními chodbami, které mají někde společný vchod.“ Prohlédli všechny stavby i s obrovskou polokoulí uprostřed a už se pomalu smiřovali s tím, že pevnost je neprodyšně uzavřená a vchod do podzemí je ukryt někde daleko.

Najednou Gruber zmizel ve stěně jednoho z jehlanů; ještě před okamžikem ho jasně viděli, jak vztahuje ruku, aby se o ni opřel. A stěna zůstala neporušená.

Hlavně pro geologa Krause to byl silný zážitek. Opatrně ohmatával stěnu, a také jemu se ponořila ruka do jehlanu.

„Proč váháte? Pojďte dovnitř, pomohu vám,“ promluvil Gruber za prostupnou stěnou a vystrčil paži až po loket.

„Vidím vás odtud, nebojte se,“ povzbuzoval ostatní. „Otvor je dost velký, chyťte se mé ruky, vtáhnu vás dovnitř.“

„Běž napřed ty,“ bránil se Kraus, „zůstanu tady, kdyby se něco dělo.“

„Jak myslíš,“ souhlasil nerad McHardy a proklouzl za Gruberem. Octl se v úzké chodbě matně osvětlené oválným otvorem, kterým vstoupil. Prostupné dveře skutečně jednostranně propouštějí světlo. Podobné dveře objevili i na konci chodby. Nejprve pečlivě vyhmatali jejich tvar a pak jimi opatrně prošli. Přímo proti nim se šklebila hlava obrovitého ještěra. Tlamu měl otevřenu dokořán, jako by chtěl oba zhltnout najednou. Zděšeně ustoupili, ale hned poznali, že to není živé zvíře, ale jakýsi vypreparovaný exemplář.

Za vycpaným ještěrem objevili další konzervovaná zvířata a dokonce i párek okřídlených Kvarťanů. Mumie byly tak dokonale zpracovány, že nebyly k rozeznání od živých obyvatel planety.

Točité schody je vyvedly z tohoto děsivého muzea kvarťanského života do prostoru na vrcholku jehlanu. Stěny byly jako v nějakém planetáriu posety krupicí drobných hvězdiček. Uprostřed místnosti se volně vznášela veliká koule, plastický model Kvarty; v prostoru jej udržovala jakási neznámá síla.

Muži dlouho mlčky pozorovali pomalounku se otáčející model Kvarty a různé plastické značky vbodnuté do jeho povrchu. Pak sestoupili do podzemí, kde otvorem ústícím do kulovitého prostoru spatřili uvnitř kroužit tři oslnivě svítící koule, žlutou, oranžovou a červenou, jakési mikroskopické modely tří sluncí v souhvězdí Centaura. A nebyly na ničem zavěšeny, stejně jako model Kvarty.

„,S gravitací si pohrávají jako kočka s myší,“ řekl McHardy.

„Všiml sis? Kolem sluncí obíhají i planety, to je úžasné.“

„A nikde živé duše,“ řekl Gruber stísněně. Chtěl přešlápnout, aby se postavil pohodlněji, ale noha mu uklouzla a s výkřikem se řítil do kulového prostoru. Nedopadl až na dno; jakési neviditelné peřiny zbrzdily jeho pád a uvedly ho na oběžnou dráhu tří malých sluncí.

McHardy se bezmocně díval, jak jeho přítel pluje kolem stěny.

Dovnitř se neodvážil; napjatě vyčkával, až Gruber připluje na dosah, a v hlavě mu hučelo. Podaří se mu ho zachytit a vytáhnout? Nebo spadne do stejné pasti?

McHardy vyběhl před pyramidu a volal o pomoc, a když se Kraus neozval ani na třetí zavolání, vrátil se do podzemí. Gruberovo tělo proplouvalo zrovna kolem otvoru. Uchopil je za ruku a vtáhl do chodbičky. Dívaly se na něho skleněné oči. Gruberovo srdce se zastavilo.

McHardy utíkal z hrůzného podsvětí jako šílený. Sotva popadaje dech, dostal se k řece. Člun na řece nenalezl. Podíval se na pahorkatinu. Nad bílými útesy se objevil vrtulník; rychle se vyšplhal do výše, zablyštěl se v záři zapadajícího Áčka a zapadl za obzor.

Severson sedí v řídicí kabině. Jeho pohled je zabodnut přímo do středu kotouče, do neviditelného bodu na rovníku, kde Cahén se svou skupinou připravuje první zkoušku gravitačního vysílače. Kvarta obrací k Paprsku stále stejnou tvář, jako Měsíc dívající se na Zemi.

To proto, že Paprsek oběhne planetu přesně za jeden kvarťanský den.

Tvář Kvarty se ani nehne; vesmír potřebuje asi k jejímu zachycení více času. Ale jak kouzelně a rafinovaně dokáže svůj model osvětlovat a přisvětlovat. Plné světlo zleva, stín změkčit oranžovým světlem zprava a reflektorem z pozadí zarámovat celý obličej do zlaté obruče. A portrétista stále ještě není s osvětlením spokojen; pomaloučku posunuje reflektory, aby dostal nové barevné odstíny a větší plastičnost obrazu.

Severson se cesty na Paprsek bál. Zvykl si už na pevnou půdu pod nohama a jen nerad se vracel do mezihvězdného prostoru, byť jen zatím na krátkou dobu, než skončí zkoušky vysílače. A teď se cítí dobře, obavy byly zbytečné. Dokonce je mu lip než na planetě. Jako by z něho spadla všechna tíže života; na Kvartě ho často přepadal strach ze stáří, ale zde najednou se cítí opět mlád.

Čan-su přeladil astrogravimetr na příjem z Kvarty a odešel na pochůzku po Paprsku.

Severson cítí, že se Alena na něho dívá, a otáčí se.

„Je ti také tak dobře?“ ptá se Alena. To děvče mi čte myšlenky, jinak to není možné, myslí si Severson a přikyvuje.

„Stejně si myslím, že nás dva sem poslali jenom proto, že tam dole jim teď nejsme mnoho platní.“

„Proč?“ diví se Alena. „Považuješ kontrolu vysílače za zbytečnou ztrátu času?“

„Bůh chraň, takhle jsem to nemyslel. Oba jsme v poslední době na Kvartě tak trochu fušovali. Stavíme, budujeme, a je to hezká a potřebná práce. Tobě však nezbývá čas na biologii — na studium života ve vesmíru ses přece tolik těšila — a já jsem fušér už od okamžiku, kdy jsem překročil práh tohoto světa. Svěřili jste mi funkci kybernetika, a ty sama víš, jak se s tím potýkám. Jsem sice žákem McHardyho, ale nesahám mu ani po kotníky. Je ho škoda.“

„Nevím, zda se to tak dá říci, ale McHardy měl zatím víc štěstí než ty. Od mládí žije jenom svým oborem, pro svou kybernetiku.

Dosáhl skvělého mistrovství, a jak vidíš, nakonec zklamal. Stačí jen na chvíli ztratit vědomí odpovědnosti a talent a vědomosti nejsou k ničemu. Ale tobě věřím. Škrtni jen na chvíli ze svého života tu dobu předledovou a uvidíš, jak jsi mlád a co jsi už všecko dokázal.“

„Kdyby to tak šlo — jediným škrtem pera…“

„,Světu neslouží jenom Atlas, který drží zeměkouli na zádech.

Nebudu ti tu povídat o drobné práci, ale podívej se třeba na gravitační vysílač. Je to geniální myšlenka. A přece je to zatím jenom začátek. Za pár let se budeme smát, jak primitivně a nešikovně jsme zpočátku využívali gravitačního pole. A naše děti už vůbec nebudou moci pochopit, jak jsme se mohli ještě na počátku třetího tisíciletí dorozumívat morseovkou a stavět tak ohromné vysílače, které se nedaly použít jinde než na pevné půdě, protože do mezihvězdné lodi by se prostě nevešly. Musí přijít další vědci, dlouhá řada schopných pracovníků, a ti teprve z geniální myšlenky vytvoří dílo prospěšné všem. A do té dlouhé řady patříme také my dva.“