Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

Teď hladí každý předmět, který tu zanechal Kraus.

Lidé ho tu přece nenechají; přijdou si pro něj.

Muž zapíná přijímač. Konečně zaslechl lidský hlas.

„Opakuji,“ šeptá to sotva slyšitelně ve sluchátkách, „Země potvrdila příjem naší první telegravitační zprávy a připravuje záchrannou výpravu. Okamžitě jí oznamte, že všechno potřebné pro opravu Paprsku máme již nahoře. I kdyby nám celá planeta vzplála pod nohama, mezihvězdná výprava je zachráněna. Záchranný hvězdolet ať pošlou k jiným hvězdám. Jsme lidstvu velice vděční, ale pomoci už nepotřebujeme. Vrátíme se, jen co dokončíme průzkum planety a shromáždíme vědecký materiál.“

„Paprsek mohou dokončit i cestou domů, kdykoliv mi mohou ulétnout.“ McHardy křičí do vysílače zběsile o pomoc, ale aparát je hluchý; dlouhé deště a bouře nahlodaly jeho útroby.

„Mám člun, mám všechno, do osady musím dorazit včas,“

odhodlává se k zoufalému činu.

Zbídačený se dostal konečně McHardy k průlivu mezi dvěma světadíly. Za zády mu hoří řetěz nově vyvřelých sopek a pod nohama se vlní tekutý safír. Poslední překážka — a bude mezi svými.

Přijímač už nevypíná. Číhá na každé slovo, které si osadníci vymění na dálku.

Od západu se stahují temná mračna, to nevěstí nic dobrého.

Počká, až bouře přejde. Neutopí se přece těsně před cílem.

Sedí a toužebně se dívá do míst, kde Naděje pije mořskou vodu.

Nad obzor vyplouvá Racek, pozná jej i na tu dálku. Ostrým nosem míří na tři slunce, která se sešla téměř v jednom bodě na východní obloze. Jen Proxima o kousek poodstoupila, aby neutonula v záři svých mohutnějších sourozenců.

„Tady Racek,“ probouzí se přijímač ze spánku. „Voláme Paprsek. S Vlaštovkou se už nevracejte, podařilo se nám naložit celý zbytek. Prostřený stůl se propadá, geologická bouře zachvátila již skoro celou Centaurii a postupuje k sousednímu světadílu.

„Sbohem, nešťastná Kvarto! Přišli jsme k tobě zdaleka a než jsme si porozuměli, dva z nás jsi zabila. A přece jsi nám svěřila dary, jaké ještě naše matka Země nedostala…“

McHardy křečovitě sevřel ruce a nehty vryl do oteklé tváře.

„Odlétají!“ vykřikl a hlas se mu zlomil. Padl na kolena a ruce vztáhl k letadlu, které mizelo v záři tří sluncí.

„Lidé — bože — lidé — neopouštějte mne!“

Jeho hlas pohltila bouře.

Místnost je osvětlena pouze malou lampičkou na pracovním stole a ohněm v krbu. U okna stojí zavalitý muž a dívá se do noci.

Srpek opálového měsíce postříbřuje masité listy kvarťanských pokroucených stromů. Za oponou divoké vegetace se jako kulisa zvedá obrys Hory svatého ohně. Mezi stromy probleskuje hladina jezera.

Konečně se nasytil až neskutečně krásného výhledu a usedá ke stolu. V zápětí někdo zaťukal na okno. A znovu ťuká na sklo vyzáblá šlachovitá ruka.

Asi některý z Jonesových pacientů, pomyslí si muž a otvírá okno. V křovinách vroubících dům stojí stařec s dlouhým plnovousem. V měsíčním svitu je to spíše postava ze světa duchů než člověk z masa a krve. Hluboko vpadlé oči horečnatě žhnou a neuvěřitelně hubené tělo se chvěje. Podobní zbloudilci navštívili již tento dům vícekrát. Říkají si jógové, žijí v jeskyních jako bibličtí světci, ale hlad je občas přec jen vyžene mezi lidi. S miskou pak přicházejí k tomuto osamělému domu a vyprosí si trochu |jídla. A pak jako děsivé stíny minulosti Indie se opět vracejí do svých samot.

„Hledáte mistra Jonese?“ ptá se muž v okně.

„Ne, tebe hledám,“ odpovídá dutý hlas starce.

„Pojďte tedy dál, jdu vám naproti,“ říká muž a z pohledu na tento zjev je mu jaksi nepříjemně; vpouští starce do domu a mlčky připravuje pohoštění.

Stařec sedí zhroucen v křesle u krbu a chvíli pozoruje svého hostitele přimhouřenýma očima. Hlava mu náhle klesá a z hubených prsou se mu dere vzlykot. Stařec dlouho usedavě pláče jako dítě a slzy se kutálejí po neuměle zhotovené haleně z nějaké neznámé látky.

„Proč nenecháte toho zbytečného samotaření?“ ptá se soucitně muž a přisunuje stolek obložený jídlem. „Vždyť se zabíjíte a pod vašima nohama přímo kvete šťastná Indie.“

Stařec se poněkud uklidnil. „Mýlíš se, hochu, nepřicházím z poustevnické samoty jako Zarathustra; jsem muž z jiného světa. Vím víc, než může pozemský člověk unést a tajemství života jsem probádal až na dno, jako ty jsi až do dna probádal tento pohár,“

ukázal na neutronový květ z pevnosti neviditelných Kvarťanů.

„Vidíš, že vím všechno; čtu ti na obličeji, že jsi překvapen.“

Hostitel je opravdu zmaten. Viděl už dost těch pološílených světců a fakirů, ale tento se zdá být skutečně vševědoucím, neboť pokračuje: „Vidíš, chlapče, i ty jsi zestárnul. Už nejsi oním skalním orlem, který se z výšin vrhal na horské masívy, ale vrabcem, který si tu spokojeně cvrliká v kleci.“

„Vy mě znáte?“ ptá se konečně muž přímo.

„Vím všechno, znám všechny,“ odpovídá stařec. „Přišel jsem prostě za tebou, protože tě už mnoho roků hledám. Zahrádku tu máš hezkou, už jsem se po ní trošku prošel. Přinesl sis ji až z hvězdných říší, pravda? Takové stromy a takové květy přece ještě nikdy na Zemi nerostly. Nu, dej mi trochu vody a nech mě chvíli odpočinout; jsem utrmácen nesmírně dlouhou cestou. Přicházím opravdu z daleka, z jiného světa.“ Usnul, sotva domluvil. Muž ho opatrně uložil na pohovku.

Ráno se hostitel probudil v křesle u krbu. Marně vzpomínal, kdy vlastně usnul; měl skoro dojem, že ho tajemný host trápil až do úsvitu.

Také stařec brzy otevřel oči, jako by cítil jeho upřený pohled.

„Zbytečně si mě prohlížíš,“ usmál se potutelně, „nejsem člověk z tohoto světa, nic nevypátráš. Vidím ti na očích, že mě máš za blázna. Ale já ti brzo dokážu, že mám nadpozemské schopnosti.“

„Usnul jste a na jídlo jste ani nesáhl,“ řekl hostitel shovívavě, nedbaje na jeho řeči. „Nejprve se najezte, dědečku, a pak vás vyslechnu.“

„Pro tebe jsem Ráma Krišna. Nenech se zmást mými bílými vousy; jsem mladší než ty. Chybí mi pouze elixír života, který máte vy, lidé. V mém světě se stárne rychleji než tady na Zemi. Ale síly mám dost a brzy zase omládnu, uvidíš; ve vesmíru se dějí podivné věci. A vaše pozemské jídlo je znamenité, všechna čest,“ uklonil se.

„Je rozhodně z jiné zahrádky, než je tahle,“ pokynul hlavou k oknu.

„V nouzi by tě však také uživila, je bohatá na vitamíny a na všechny ostatní látky, které lidský žaludek potřebuje.“

„Říkáte tedy, že jóg z Hory svatého ohně nejste, že přicházíte z jiného světa a všechno víte. Kdo tedy jsem a proč jste za mnou přišel?“

„Maminka ti říkala Bedříšku a ve škole Krausi. Účastnil ses veliké výpravy ke hvězdám a teď tu se svými spoluplavci pečuješ o bohatství, které jste hvězdám utrhli.“

„Na tohle přece není třeba žádné telepatie, ani nadpozemských vlastností,“ zasmál se muž. „Tuhle rezervaci, přivezenou z Kvarty, mě a celou posádku Paprsku zná každé dítě po celé zeměkouli. Vy jste mi ovšem dosud nevysvětlil, proč jste k nám přišel. Potřebujete od nás nějakou pomoc? Chcete mluvit jenom se mnou nebo i s mými přáteli? Ti byli včera večer náhle povoláni Světovou akademií. Snad se brzy vrátí, můžete tu na ně počkat.“