Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

„A přišel večer, večer druhý. Šaharazád navázala nit vyprávění,“ řekl McHardy, když se opět všichni sešli k černé hodince u krbu.

„Z geologické bouře jsem vyvázl jen s několika popáleninami.

Zachránil jsem i to nejdůležitější: lékárničku, kapesní svítilnu a člun.

Včas jsem si jej omotal kolem pasu a pevně přivázal. Ostatní věci jsem zapomněl na břehu průlivu a neměl jsem nejmenší chuti se pro ně vracet. Potravy je na Kvartě dost — už jsem si na ni zvykl — a nač by mi byl vysílač s krátkým dosahem, který navíc nefungoval.

Příroda se uklidnila a mě přešly sebevražedné choutky. Nežiju tu přece sám, jediný; jsou tu živí tvorové, sice jiní než já, ale vím také, kde je mám hledat. Oči kybernetického pejska mi ukázaly cestu. Jeho záznam mi prozradil, že svá obydlí vybudovali v podzemí. Věděl jsem, že Kvarťané žijí bohatým kulturním životem, jenž v čemsi připomíná život starých Egypťanů. Šel bych za nimi i tenkrát, kdyby žili jako jeskynní člověk. Vyhledával jsem proto skalnaté a hornaté krajiny, podobné povodí naší Naděje. Prolézal jsem kdejakou soutěsku a rozsedlinu, objevil jsem i mnoho jeskyní, vídal jsem, jak okřídlení lidé krouží nad pahorkatinami, volal jsem na ně a všelijak je lákal, ale příliš mi nedůvěřovali a já marně hledal vchod do jejich obydlí.

Až jednou jsem se utábořil na kraji pralesa pod pahrbky, nad nimiž často kroužili Kvarťané. Noci byly studené, proto jsem si vyhrabal v zemi hlubokou jámu a přestřešil ji suchými kmeny bouří vyvrácených stromů. Jako kutací nástroj mi dobře posloužila plechová krabice lékárničky. O jídlo se mi starala sama příroda, sladké plody visely se stromů na dosah ruky, a pitná voda se brzy objevila přímo v doupěti. Z počátku jsem se z toho příliš neradoval.

Voda však nikdy nepřevýšila určitou úroveň, a tak jsem ji prostě překlenul primitivní podlahou spletenou z větví a s malým otvorem pro studnu.

Čas plynul a já stále čekal. Pozoroval jsem, jak každý večer vylétají Kvarťané z pahorků a jak se za svitu Proximy vracejí, a samota mě už tak netížila. Uvažoval jsem nahlas, abych nezapomněl řeč. V noci jsem vylézal ze svého doupěte, jenom když to bylo nutně zapotřebí. Pohled na hvězdnou oblohu mi svíral srdce a na kopcích mě přepadávala závrať.

Jednoho večera jsem zalezl do své skrýše a nahoře jsem neprozřetelně zapomněl víko od plechové krabice. Ráno jsem je nenalezl; byla to velká rána, pozbyl jsem polovinu svého nádobí.

Zvířata plech nežerou ani na Kvartě, víko si tedy odnesli Kvarťané.

Nebylo na tom nic divného, vzpomeňte jen, kolik lesklých předmětů nám sebrali na Prostřeném stole. Znamenalo to zároveň, že Kvarťané odhalili moji skrýš a pravděpodobně mne tu pozorují. Hle, vhodná příležitost, jak s nimi navázat styk, napadlo mi nakonec. Přišel jsem na dobrý nápad; druhou část plechovky jsem přivázal na motouz, vložil jsem do ní několik kamínků a nastražil ji těsně k východu z doupěte.

Probděl jsem několik nocí na číhané a už jsem toho chtěl zanechat, když tu plechovka konečně zašramotila. Odhodil jsem poklop a sáhl po drobném tvorečku, který pískal strachy. Bylo to kvarťanské dítě; čert ví, jak se sem zatoulalo. Křídla ještě nemělo a stejně by mu nepomohla, protože vstrčilo ručku do plechovky a nemohlo ji vytáhnout. Všechny děti jsou roztomilé; stvořeníčko otvíralo pusinku a já tenkrát ještě nevěděl, že Kvarťané se dorozumívají ultrazvukem. Vzal jsem dítě do náruče a uvolnil mu ruku. Hladil jsem je a ono se za chvíli uklidnilo a docela důvěřivě si mě prohlíželo svýma velkýma očima.

Rodiče si pro ně přijdou, říkal jsem si, nebo je prostě zanesu do kopců a počkám, až se někdo objeví. Lepší příležitost k seznámení bych sotva našel. Co tak sedím a mazlím se s malým Kvarťánkem, zašumělo mi nad hlavou a vedle mne se snesl další, jen o malounko větší, asi starší bratříček. Díval se na mne tak zoufale, a tak prosil očima, že jsem mu dítě vložil do náruče.

Ráno leželo u poklopu několik hliněných nádob a jakési primitivní nástroje. To bylo dobré znamení, přátelství je navázáno.

Už dávno jsem nosil v hlavě plán, jak proniknout do podzemního obydlí a teď jsem dostal odvahu uskutečnit jej. Pralesem protékal potok, který mizel pod obydlenými pahorky. Z tohoto potoka asi Kvarťané čerpají vodu a je tedy docela možné, že se tudy nějak dostanu do jejich sídla.

Nafoukl jsem člun a vydal se na cestu. Proplul jsem mezi zvlněnými skalními stěnami rozrytými ostře řezanými škráby až k místu, kde potok vtékal do nitra skal. Proklouzl jsem úzkým otvorem do rozlehlé jeskyně. V záři svítilny se zatřpytily krápníky, které visely se stropu a na stěnách vytvářely překrásné sloupoví. Průchod do další jeskyně uzavíral závěs dlouhých rampouchů. To znamenalo, že tudy dlouho nikdo neprošel, a já se z toho příliš neradoval.

Pochyboval jsem už, že se říčkou dostanu ke Kvarťanům, ale vracet jsem se nechtěl. Ulomil jsem jeden z rampouchů a srazil jím několik dalších. Jeskyní to zařinčelo.

Další jeskyně měla jiný ráz. U stěny vyčnívaly z vody nažloutlé mísy, vytvořené z vápence. Na stěnách se plazily pestré krápníkové chobotnice. Potok protékal podél stěny a na druhé straně jeskyně ponechával pevnou půdu. Člun jsem připoutal k stalaktitu a dál postupoval pěšky. Byl jsem už dost hluboko v podzemí, když jsem spatřil, že hladká stěna jedné jeskyně byla pomalována. Dokonce jsem tu objevil kulatou studnu, vtesanou do skály nad říčkou. Marně jsem hledal schody, žebřík nebo něco podobného. Křičel jsem, zpíval a rámusil jak jsem dovedl, ale nikdo se neozval. Když už mne to unavilo, zklamaně jsem se vracel zpět. Člun zmizel; na stalaktitu visel jen provázek, kýmsi přeříznutý.

Tak, a teď jsem v pasti, uvědomil jsem si a veliká naděje se proměnila ve strach…“ McHardy se chvíli zamyšleně díval na hvězdnou oblohu a pak se usmál.

„Dopadlo to dobře, jak jinak? Kvarťané se přece jen nade mnou smilovali — nahnal jsem jim asi víc strachu než oni mně — a vpustili mě do svého království. Najednou se ve skále objevil kruhový otvor a v něm štíhlá postava s loučí v ruce. Hodila mi dolů provaz a já se vyšplhal do chodby podkovovitého profilu. Subtilní postava kráčela přede mnou. Nebudu vám popisovat celé podzemní město. Bylo navlas podobné tomu, které jste navštívili na své průzkumné cestě po Kvartě; dnes v noci jsem si prohlédl zápis, abych vám zbytečně nevyprávěl o něčem, co sami dobře znáte.

Král nebo náčelník skalní říše mne přijal s velkými poctami a od toho okamžiku mne Kvarťané považovali za jakéhosi boha. Vytesali mi zvláštní místnost — jejich příbytky byly pro mne poněkud těsné — a vyzdobili mi ji se stejnou pečlivostí jako své společenské sály.

Časem jsem zjistil totéž co vy, dalo mi to ovšem větší práci; že totiž obyvatelé Kvarty mají úžasně vyvinutý plastický sluch, kterým se mohou v případě potřeby orientovat i v naprosté tmě. V podzemí si ovšem svítí, asi proto, aby si odpočinuli od ultrazvukového dorozumívání.

Po všech útrapách to byl život přímo pohádkový. Později jsem pochopil jejich hieroglyfické písmo, takže jsem s nimi mohl dokonce hovořit — pomocí obrázků, které jsme si kreslili na jakýsi pergamen.

Ultrazvuková řeč mi přece jen nešla…“