Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

„A kde zůstal Bedřich?“

„Nevím. Rozdělili jsme si úkoly a každý šel svou cestou, však on se neztratí.“

Z údolí se ozval Krausův hlas, pak štěklo několik výstřelů — a klid.

„Asi se potkal tam s těmi,“ zašeptal Gruber a hlavou kývl směrem k řece. S pistolemi připravenými k palbě opatrně postupovali křovím, až narazili na Krause. Seděl vklíněný mezi dva kmeny, oběma rukama se přehraboval v brašně a oči mu plály.

Když spatřil své dva společníky, poněkud se vzpamatoval.

„Přepadli mě, chtěli mě svázat, ale já s nimi zatočil — takhle,“

vytáhl z brašny ruku svírající pistoli a vystřelil do vzduchu.

„Blábolí, má horečku,“ řekl McHardy a nenápadně se blížil ke Krausovi, aby ho odzbrojil. Zrak mu padl na několik žlutě zelených plodů, které byly rozházeny po ušlapané trávě. Připomínaly velké banány a z některých zbyla už jenom odloupla slupka.

„Zatracený nenasyto, snad jsi to nejedl?“ zvedl jeden banán a strčil jej Krausovi pod nos.

„Trošku moc sladké, ale výživné, kamarádi, ochutnejte,“

mumlal Kraus a pokoušel se postavit na nohy. Zachytil se větve, zavrávoral a s hrstí listů v ruce se svalil do trávy. McHardy toho využil a pistoli mu vytrhl z ruky.

„I vy mě chcete zastřelit?“ bránil se Kraus.

„Otrávil se,“ řekl McHardy. „Skoč honem pro lékárničku, ať mu to svinstvo dostaneme z žaludku.“

„Otrávil! Ožral se jak prase, jenom si k němu čichni. Kdes to natrhal?“ Gruber zatřásl Krausem, který pomalu usínal.

„To všechno Kvarťané, jsou skvělí — zlatovlasí — popili jsme, pojedli, nalejte si také.“

„A kam se poděli?“ ptal se McHardy.

„Tam — pryč — odlétli jako jestřábi, co nad lesy se vzpjali,“

vyhrabal ze zamlžené paměti zkomolený verš jakési básně.

„Nechme ho tady, ať se trochu prospí.“

McHardy se rozzlobil: „Jen ho pěkně vezmi pod paždí. Přece ho tu nenecháme.“

V malé laboratoři vrtulníku prozkoumal Gruber nejprve podivné plody.

„Co banán, to láhev koňaku,“ volal na McHardyho, který zatím hlídkoval na útesu. „Kromě alkoholu na štěstí neobsahují žádné jiné škodlivé látky. Ale toho alkoholu je v tom požehnaně, nedivím se, že se tak zřídil.“

Po půlhodině se znovu objevil ve dveřích vrtulníku. „Tak už se nezlob a slez dolů, připravil jsem výbornou večeři. Maso zdejší zvěřiny je lehce stravitelné, výživné a dokonce opravdu chutné.

Nijak si nezadá s výrobky Čanovy kuchyně.“

Zdálo se, že létající Kvarťané zmizeli s povrchu planety. Od oné noci v Údolí světel, noci plné zklamání, nesetkal se nikdo s jediným okřídlencem. Kde se skrývají? Určitě žijí někde nedaleko, a přece zatím nebyly nalezeny ani stopy po nějakém obydlí. Bydlí snad v pralese jako kdysi primitivní opolidé? Jak by potom mohli vyrobit tak důmyslnou věc, jako je neutronový kalich připevněný na skálu a součástky uložené na jeho dně? Z podzemního sídla musely být vyneseny daleko za řeku, protože silně narušovaly činnost astrogravimetrů a dodnes se nepodařilo zjistit proč.

Zbývá jediné vysvětlení: Kvarťané vybudovali svá města i s vyspělým průmyslem pod zemí, a bylo by zbytečné se dohadovat, z jakých příčin se k tomu odhodlali.

Tím cennější byl nález, který učinila Alena se Seversonem na staveništi gravitačního vysílače. Pod naplavenou vrstvou písku a hlíny objevila dvě kostry, velmi podobné lidským. U jedné se dokonce zachovala téměř neporušená křídla.

„Na první pohled by člověk řekl, že jsou vyrobeny uměle,“ divil se Severson.

„Je to organická látka a dokonce mám dojem, že náš ještěr v lednici je potažen na vlas stejnou kůží. Vzpomeň si jen, jak odolávala našim zkouškám; je pevnější než kapron. Ale ten zvláštní střih, to opravdu nevypadá na přirozená netopýří křídla. Skutečně, podívej se na otřepané okraje pod roztaženými pažemi; jsou jako nastříhány nůžkami. Nechápu však, čím si tato křídla upevňovali k tělu.“

Na tuto otázku dala odpověď až laboratoř — a překvapující.

Křídla byla opravdu vystřižena z kůže ještěrů, podobných onomu v lednici, a otřepenými okraji voperována do těla, kde časem zarostla.

Kosti Kvarťanů byly pevné, neuvěřitelně lehounké a celý skelet naznačoval, že praobyvatelé Kvarty jsou tvorové subtilní a inteligentní.

„Na Tenochtitlan se vypravíme až zítra po setmění; ten ničema se ještě neprobral z kocoviny,“ rozhodl Gruber večer. Skupině podivných staveb za řekou dal jméno hlavního aztéckého města, které kdysi Cortézova banda rozvrátila do základů. Na Tenochtitlan se však nevytáhlo ani příští noc, ba ani další. Jednou odložil výpravu pro špatné počasí, podruhé pro náhlou nevolnost; v omlouvání své nerozhodnosti byl skutečně nápaditý.

„Podívej se, Maxi,“ řekl jednoho dne McHardy, „nerad přešlapuju na místě. Zavdej si na odvahu — stejně vím, že si tajně vyrábíš z banánů kořalku — a dnes večer sejde na Tenochtitlan. Buď navážeme styk s Kvarťany, nebo se vrátíme do osady; těch věčných odkladů mám až po krk.“ Gruber si už asi zavdal. „Všechno mám už promyšleno do nejmenších podrobností,“ chvástal se. „Přes řeku přeplujeme v člunu…“

„A já se už bál, že ten veletok musím přeplavat. Dej mi také pár kapek na odvahu, mravokárče,“ využil Kraus situace. „Vidíš, příteli, jednou jsi na koni ty, podruhé já,“ dodal ještě, ale už ne nahlas.

McHardy souhlasil a sám si dal také skleničku. Pak láhev i zbylé banány zabavil a nenápadně převzal vedení nad přípravami.

Koule na jehlanech světélkovaly za noci studeným zeleným světlem. Od řeky vál ledový vítr. Uprchlíci se proto teple oblékli a v kombinézách ukryli několik pistolí. Přepluli přes řeku a člun vytáhli na břeh, aby byl připraven pro případný rychlý ústup. Plížili se nízkými křovinami.

Za zády jim pohasínaly červánky velkého slunce, a nové červánky vycházející Proximy měnily stavby v pomníky ulité z ryzího zlata. Z rudé hvězdy vyšlehl najednou vějíř fialových paprsků a rozprostřel se po celé obloze. Takový úkaz se na Kvartě objevil poprvé. Podroušený Gruber v něm viděl špatné znamení; nebýt Johna, určitě by se obrátil na útěk. Vějíř stříhal svými rameny a postupně měnil barvy, od nachové přes oranžovou až po sytě modrou. Pak náhle zmizel, jako by ho pohltila mračna.

„Podivné; nikde ani okénko,“ šeptal McHardy. „Copak jsou Kvarťané slepí?“

„Pravděpodobně. Proto asi vůbec nevycházejí na denní světlo,“ dohadoval se Kraus.

„Nesmysl. Chtějí nás vlákat do léčky, proto se neukazují,“ řekl Gruber nahlas, vytáhl pistoli a vystřelil. „Však já je probudím,“ dodal s umíněností opilce. McHardy mu vytrhl pistoli.

„Neblázni, vzpamatuj se, nebo si také prásknu, ale ne do vzduchu, to mi věř.“ Gruber okamžitě ztichl a ustrašeně naslouchal, jakou bude mít výstřel odezvu. Tenochtitlan však zůstal němý. Noční ticho rušily jen vzdušné víry, které smutně pohvizdovaly ve spirálách nad obrovskou polokoulí.

Beznadějné čekání zdolalo Grubera i Krause; jako by se smluvili, oba upadli do dřímot. McHardy je nechal spát a upřeně pozoroval kolosy až do východu oranžového slunce. Konečně se něco hnulo; jedna ze spirál se nehlučně překlopila přes polokouli a zamířila na vycházející Béčko.