Vladimir Babula - Oceanem svetelnych roku

„To je zatraceně tvrdý oříšek,“ utřel si Cahén zrosené čelo, když se bezradně posadili do člunu. Od kalichu nemohli odtrhnout oči, jako by jejich pohled vysával pohádkovým magnetem.

Také úlomek kalicha i ostatní nálezy tvrdošíjně odolávaly laboratornímu rozboru.

„Technicium, francium, uran a několik transuranů, víc jsme zatím nezjistili,“ hlásil zklamaně Čan-su.

„Však my se tomu podíváme na zoubek,“ utěšovala ho Naděžda.

„A když už jsme zde, což kdybychom se podívali, kam vlastně teče Naděje, když pramení v moři?“

Racek pluje hlouběji do nitra Centaurie, mírně se kolébá na plovácích a rozčíslá voda kropí břeh. Krajina se poznenáhlu mění.

Kvetoucí vegetace řídne, řetěz skal se stále více tlačí k řece, až ji svírá do kaňonu, kterým Racek propluje jenom dík mistrovství Bengta. Ale nakonec tu ani zkušený pilot nepomůže a Racek musí do vzduchu.

Naděje se prodírá dál děsivě mrtvými pustinami. Skály jsou stále vyprahlejší. Mezi komolými kužely z vyvřelé lávy dýmá několik sopek. A mohutná řeka zatím proplouvá jakousi branou do nedohledné roviny. Racek se vznáší až k bráně, aby si jeho posádka mohla prohlédnout tento div přírody. Z výšky to vypadá jako dvě gigantické sfingy, které hledí do pouště.

„Takhle nějak jsem si kdysi jako školačka představovala Heraklovy sloupy,“ řekla Naděžda.

Obzor se najednou rychle přiblížil. Rovina i s veletokem se propadla do obrovské kotliny, odkud vystupovala pára.

Racek zakroužil nad mohutným vodopádem a přistál na jezírku pod ním. Jezero napájí celou síť říček a potůčků, které se rozvětvují jako koruna stromu do oranžové pouště a tam mizí v nekonečných písečných dunách.

Naděje se s rachotem řítí přes rozervaný vysoký schod do propasti, A nad vodopádem se klenou tři duhy zaklesnuté do sebe.

Naděžda se na ně dívá zamyšleně.

„Čtyřnásobná naděje,“ povzdechla si. „Doufám, že i s těmi podařenými aristokraty ducha a síly se nějak vypořádáme.“

„Zlom je poměrně čerstvý,“ řekl Čan-su, „poušť se zřejmě propadla nedávno. Písek zatím stačí zpolykat a odpařit celý veletok, ale až uhasí žízeň, vznikne tu moře. Nejsem sice geolog, ale domnívám se, že ani Kraus by tu nedospěl k jinému závěru.“

Z vody vykoukla vejčitá hlava ještěra. Když spatřil Racka, trhl sebou a polekaně vtáhl hlavu zpět. A zvířená hladina prozradila, že před ocelovým ptákem utíká, seč mu síly stačí. Bylo to spíše komické než co jiného.

„Zdá se, že nás už náš brachiokvartus zná,“ smál se Cahén.

„Nemá s námi zrovna nejlepší zkušenosti. Vsadil bych se, že je to tentýž, co tenkrát pronásledoval Madarázse, když přivážel zásobu čerstvého masa do naší ledničky. Asi přehlédl, že se po Naději pustil trošičku daleko a padl tu do pasti, ze které ho vytáhnou paleontologové za nějaký ten miliónek let. Tak mi napadá — v projektu nového sídliště na Prostřeném stole jsme na něco zapomněli; na Maginotovu linii proti takovýmto nezvaným návštěvám. Jak vidět, nedrží se jenom v moři.“

„Kam mě vlastně vlečete?“ řekl konečně Kraus, a tím prozradil, že už není v bezvědomí. „Sám nevím,“ odpověděl Gruber. „Tak už ses probral?

Hybaj pěkně po svých, kdo by se s tebou tahal do takového kopce. Poděkuj tuhle Johnovi, že jsi vůbec tady; já bych se s tebou tak nepáral.“

„Maxi, Maxi, ani tě nepoznávám,“ pokáral ho McHardy. „Kde se v tobě najednou bere tolik hrubosti? Oba buďte rádi, že jsem vás vytáhl z bryndy, máte štěstí, že jsem shora včas zpozoroval, kam jste s balóny zapadli a do čeho se řítíte. Tak tak, že jste neskočili našim rovnou do náruče.“

Krausovi bylo s Johnem veseleji, dokonce se přestal bát Grubera. „Copak se hádám?“ ohradil se. „Já se zdvořile ptám, kam putujeme a proč místo do města lezeme na tabulovou horu.“

„Tomuhle říkáš město?“ ukázal McHardy na světla v údolí.

„Vždyť to jsou obyčejné fosforeskující dýně.“ „Jak to víš? Byls tam?“

„Ne, ale zachytil jsem hovor Aleny s Navrátilem. Mimochodem — okamžitě poznali, že na těch balónech utíkáte a celá osada ví už o nás všecko. Návrat pusť z hlavy, Bedříšku.“

„Vzal jsi s sebou vysílač? To je dobře,“ oddychl si Kraus.

„A nejen to, vzal jsem toho víc. Přece nejsem sebevrah, abych šel sem jen tak, s holýma rukama.“

„Abych se ti přiznal, nečekal jsem, že tě tak brzy uvidím,“

změnil Gruber tón.

„V každém hned vidíš zrádce, a to není dobré znamení, kamaráde. Chováš se jako psychopat, takhle bychom daleko nedošli.

A Friedrichovi se nediv; také bych se nejraději vrátil, kdyby to bylo jen trochu možné. Na Zemi bych takhle neutíkal, ale tady není jiné východisko, v tom máš pravdu, Maxi. Ale jednou se stejně vrátíme.

Přece tu nechcete zůstat na věky.“

„Nechceme,“ souhlasil Gruber, „ale nechci se také vracet v želízkách. Ted nás honí oni a zítra se možná situace otočí. V tomto souboji máme větší vyhlídky na úspěch, než měl Cortéz, když šel s hrstkou lidí pokořit říši Aztéků.“

Gruberova slova Johna rozveselila. „Ty se cítíš Cortézem — a já zatím pouze Donem Quijotem, když se tak koukám na našeho Sancha Panzu. Co dělá noha, Bedříšku? Zkus to, už je to jenom kousek, snad to vydržíš. Za chvíli bude svítat, musíme se uklidit; jsme tu jako na jevišti.“

Chvíli ještě vystupovali mezi netvornými balvany po úbočí a pak zahnuli do úzké soutěsky, kde se už pochodovalo docela pohodlně, Kraus jektal bolestí a trošíčku to přeháněl, aby vzbudil soucit. Nějak v poslední době zdětinštěl, pomyslel si McHardy, jako by to ani nebyl tentýž Kraus, který před lety udivoval svět jedinečnými geologickými rozbory Marsu a Venuše.

Soutěska se najednou rozšířila v kruhovou rokli, v jakýsi kráter, jehož rovné dno vytvořila utuhlá láva. Uprostřed rokle stál vrtulník, přikrytý několika velkými listy.

Uprchlíci se nastěhovali do kabiny vrtulníku, odposlouchávali hlášení průzkumných čet a čekali na vhodný okamžik, aby mohli opustit skrýš a vydat se na další pouť. Dohodli se, že se přestěhují do Geosie, na sousední světadíl, kde před údobím dešťů objevili podivné stavby, a kde se také budou moci volněji pohybovat.

Míjely dny a Gruber marně nutil své kamarády k odletu.

Krausovi ani McHardymu se z bezpečí nechtělo. Vymlouvali se, že let by byl pořád ještě velmi riskantní a tajně doufali, že nějaká šťastná náhoda jim umožní návrat. Nehovořili o tom, ale věděli, že oba cítí totéž.

„Uvědomte si,“ říkal jim McHardy, „že v Geosii ztratíme jakýkoliv kontakt s našimi; služební vysílače nemají takový dosah.

Teď víme o každém jejich kroku a můžeme se podle toho zařídit. Ale co potom? Kdykoliv nás mohou překvapit a polapit jako myši.“

Aby si ukrátili čas, podnikali krátké výpravy do okolí. Náhorní roviny i stráně byly posety balvany a rozryty hlubokými soutěskami a vyschlými kaňony; mohli se proto pohybovat celkem bezpečně.

Na jedné takové procházce objevil Gruber zajímavou soutěsku.

Skalní převisy ji přetvořily téměř v tunel. Stěny této přírodní chodby byly vyzdobeny podivnými ornamenty, znaky a figurami, namalovanými přímo na skalní stěny. Umělec pracoval s citem pro barvy i tvary. Vytvořil harmonické dílo, pro lidské oko nezvyklé, ale tím působivější. To však Grubera příliš nezajímalo; snažil se proniknout do tajemství skalní obrazárny a rozluštit, nebo aspoň vytušit, co chtěl umělec vyjádřit, o čem tu hovoří. Po důkladnější prohlídce několika čtverečních metrů stěny dospěl k přesvědčení, že Kvarťané tu zaznamenávají své dějiny, nebo prostě příběhy ze života. Postavy Kvarťanů byly malovány s křídly i bez křídel, dokonce se mu zdálo, že v jedné kompozici je zachycen Kvarťan, který si svá křídla vystřihuje z nějaké látky.O pár kroků dál našel ještě podivnější výjev: skupinu fantastických ještěrů a uprostřed dvě drobné figurky ve skafandrech. Podobný námět použil i umělec v podkovovité jeskyni, když vytvářel reliéfy.