Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Pirx stál, ale najednou si vzpomněl, že si má vyřídit nějaké soukromé věci. Na kapitanátě ho přijal jakýsi úředník. Dal mu noclehový bloček a řekl mu, že raketa na druhou stranu letí za jedenáct hodin. Někam spěchal a nic víc mu vlastně nevysvětlil. Pirx vyšel na chodbu s pocitem, že tam mají bordel. Ani dobře nevěděl, kudy poletí, zda přes Smythovo Moře, nebo přímo k Ciolkowskému. A kde je vlastně ten jeho neznámý měsíční druh? A co takhle nějaká komise? Pracovní program?

Na závěr takových a podobných úvah se jeho dopal proměnil v pocit poněkud materiálnější, soustředěný v žaludku. Pocítil hlad. Zvolil si tedy příslušný výtah, a když prostudoval všechno, co bylo na jejich šestijazyčných tabulkách napsáno, sjel do kantýny pilotů a tam se dověděl, že se má najíst v obyčejné restauraci, protože není pilot.

To byl tedy vrchol! Už se chtěl rozjet do té zatracené restaurace, když vtom si vzpomněl, že si nevyzvedl batoh. Musel znovu nahoru, do hangáru. Zavazadla už byla v hotelu. Mávl rukou a šel na oběd. Dostal se mezi dvě vlny turistů: Francouzi, se kterými přiletěl, šli jíst a nějací Švýcaři, Holanďani a Němci se zrovna vrátili z výletu selenobusem k úpatí kráteru Erathosthenes. Francouzi nadskakovali jako všichni lidé, kteří si poprvé chtějí vyzkoušet kouzlo měsíční gravitace, vylétali ke stropu, což bylo provázeno smíchem a pištěním žen, a kochali se pozvolným klesáním z třímetrové výše, realističtější Němci se hrnuli do velkých sálů, ověšovali opěradla židlí fotoaparáty, dalekohledy, stativy, div ne teleskopy, a už při polévce si ukazovali úlomky měsíčních skal, které jim prodávaly na památku posádky selenobusů; Pirx seděl nad talířem, tonul v německo-francouzsko-řecko-holandské a bůhvíjaké ještě vřavě a v tom všeobecném nadšení byl asi jediným zamračeným konzumentem oběda, toho dne už druhého. Nějaký Holanďan o něho projevil péči, vyjádřil totiž domněnku, že Pirx trpí prostorovou chorobou po letu raketou („Vy jste na Měsíci poprvé, že?“), a dal mu pilulky. To byla kapka, po níž sklenka přetekla. Pirx nedojedl druhý chod, koupil si u bufetu čtyři balíčky keksů a jel do hotelu. Všechnu svou zlost si vybil na vrátném, který mu nabídl kousek Měsíce, přesněji řečeno — úlomek zeskelnatělého čediče.

„Nech mě, ty kšeftaři! Já jsem tu byl dřív než ty!“ zařval, a třesa se vzteky, odešel. Překvapený vrátný vyvalil oči.

V dvoulůžkovém pokoji seděl pod stropní lampou muž ve vybledlé větrovce, trochu blond, trochu šedivý, pramen vlasů mu padal do čela, obličej měl ožehnutý sluncem; když ho spatřil, sundal si brýle. Jmenoval se Langner, doktor Langner, byl to astrofyzik a měl s ním letět na Mendělejeva. To byl ten neznámý měsíční druh. Pirx, který už byl připraven na nejhorší, řekl své jméno, zabručel si něco pod vousy a posadil se. Langnerovi bylo asi čtyřicet, podle Pirxova názoru to byl dobře zachovalý stařík. Nekouřil, asi taky nepil a jako by ani nemluvil. Četl tři knihy najednou, ta jedna byly logaritmické tabulky, ta druhá byla potištěná samými vzorci a ve třetí byly zas jen fotografie spekter. V kapse měl maličký aritmograf, kterého používal při výpočtech velice obratně. Tu a tam se Pirxe na něco zeptal, aniž zvedl oči od svých vzorců, a Pirx mu odpovídal s ústy plnými keksů. Pokoj vypadal jako klícka s dvěma postelemi nad sebou, sprchou, do které by se tlouštík nevešel, a s tabulkami, na kterých se v mnoha jazycích žádalo, aby hosté šetřili vodou a elektřinou. Ještě že se jim nezakazovalo zhluboka dýchat, kyslík se přece taky dovážel. Pirx zapil keksy vodou z vodovodu, přesvědčil se, že je studená, až mu trnou zuby, rezervoáry byly zřejmě blízko svrchní čedičové vrstvy. Bylo mu nějak divně. Podle jeho hodinek se blížila jedenáctá, podle elektrických hodin v pokoji bylo sedm večer, podle Langnerových hodinek bylo deset minut po půlnoci.

Nařídili si hodinky na čas Luny, což bylo ovšem jen provizorní, protože Mendělejev měl jiný čas, vlastní. Měla ho celá „druhá strana“.

Do startu rakety zbývalo devět hodin. Langner odešel, aniž co řekl. Pirx se posadil do lenošky, potom se přestěhoval pod stropní lampu a pokoušel se číst nějaké staré oškubané časopisy, které ležely na stolku, ale nakonec taky šel ven, protože nemohl vydržet na místě. Chodba se za rohem měnila v malou halu, kde stálo několik křesel proti televizoru zabudovanému do stěny. Austrálie vysílala program pro Hlavní Lunu, nějaké lehkoatletické závody. Ty ho sice nezajímaly, ale posadil se a díval, až na něj přišlo spaní. Když vstával, o půl metru nadskočil, protože zapomněl na malou tíži. Už mu bylo všechno lhostejné. Kdy konečně svlékne civilní hadry? Kdo mu dá skafandr? Kde jsou nějaké instrukce? Co to má všechno znamenat?

Třeba by se byl šel někam zeptat nebo dokonce hádat, jenže ten jeho druh, ten doktor Langner, zřejmě považoval situaci za úplně normální, a tak asi bude lepší držet jazyk za zuby.

Program skončil. Pirx vypnul televizor a vrátil se do pokoje. Takhle si tedy ten pobyt na Měsíci nepředstavoval! Osprchoval se. Tenkou stěnou bylo slyšet rozhovor v sousedním pokoji. Bydleli tam přirozeně známí z restaurace. Turisté, které Měsíc přiváděl do slastiplné euforie. Pirxe nějak ne. Převlékl si košili (něco člověk dělat musí), a když ulehl na postel, vrátil se Langner. Se čtyřmi jinými knihami.

Pirxovi naskončila husí kůže. Začínal tušit, že Langner je vědecký fanatik, něco jako mladší vydání profesora Merina.

Langner rozložil na stole nové fotogramy a prohlížel si je pod lupou tak soustředěně, jak Pirx nestudoval dokonce ani snímky jisté oblíbené herečky. Přitom se Pirxe zeptal, kolik že je mu let.

„Sto jedenáct,“ odpověděl Pirx, a když Langner zvedl hlavu, dodal: „V dvojkové soustavě.“

Langner se poprvé usmál a dost se začal podobat člověku. Měl silné bílé zuby.

„Rusové pro nás pošlou raketu,“ řekl. „Poletíme k nim.“

„Na Ciolkowského?“

„Ano.“

Ta stanice byla už na „druhé straně“. Tedy ještě další přestupování. Pirx uvažoval, jak asi překonají zbývajících tisíc kilometrů. Snad raketou, a ne terénním vozidlem? Ale na nic se neptal. Nechtěl dát najevo, že nic neví. Langner mu asi něco říkal, ale Pirx usnul oblečený. Najednou se probudil. Langner se skláněl nad postelí a dotýkal se jeho ramene.

„Je čas,“ řekl jen.

Pirx se posadil. Vypadalo to, že Langner po celou tu dobu četl a psal — halda papírů s výpočty narostla. V prvním okamžiku Pirxe napadlo, že Langner mluví o večeři, ale zatím šlo o raketu. Pirx si hodil na záda vycpaný batoh, Langner měl ještě větší, jako kdyby plný kamení, potom se ukázalo, že jsou v něm kromě košil, mýdla a kartáčku na zuby samé knihy.

Tentokrát už bez celní prohlídky a bez kontroly přešli do horního patra, kde na ně čekala měsíční raketa — kdysi stříbrná, teď spíše šedivá, popraskaná, na třech dvacetimetrových rozkročených nohách, ohnutých v kolenech. Nebyla aerodynamická, protože na Měsíci není atmosféra. Takovou ještě Pirx neletěl. Měl se k nim připojit nějaký astrochemik, ale opozdil se. Startovali tedy přesně, sami.

Nedostatek atmosféry způsoboval značné potíže — nedalo se použít žádných letadel, vrtulníků, ničeho jiného než raket. Dokonce ani vznášedel na vzdušném polštáři, která jsou tak výhodná v obtížném terénu — musela by totiž s sebou nést celou zásobu vzduchu, a to nejde. Raketa je rychlá, ale nemůže přistát všude, rakety nemilují hory ani skály. Ten jejich břichatý třínohý brouk táhle zahučel, zahřměl a vzlétl jako svíčka. Kabina byla dvakrát tak velká než pokojík v hotelu. V stěnách kulatá okénka, ve stropě tak jedno, větší, pilotova kabina ne navrchu, nýbrž vespod, skoro mezi výfukovými tryskami, aby pilot dobře viděl, kde přistává. Pirx se cítil jako balík: někam ho posílají, ani dobře neví kam a proč, a nemá potuchy, co bude dál…