Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Během následujících čtyřiadvaceti hodin se toho s Pirxem, kolem Pirxe, Pirxovi a kvůli Pirxovi přihodilo tolik, že se mu chvílemi málem zastesklo po vlažné osolené lázni, kde se nedělo absolutně nic.

Jak známo, škodí člověku jak nedostatek dojmů, tak i jejich nadměrné množství. Ale Pirx k takovým závěrům nedospěl. Veškeré Šéfovo úsilí zmenšit ten úkol, zredukovat a dokonce vzít na lehkou váhu, byly marné, nač to tajit. Pirx nastupoval do letadla s takovým výrazem, že hezká stevardka instinktivně o krok ucouvla — což bylo naprosté nedorozumění, protože ji vůbec neregistroval. Kráčel jakoby v čele železné kohorty, usedl na sedadlo jako Vilém Dobyvatel, byl trochu jím, Vesmírným spasitelem lidstva, Dobrodincem Měsíce, Objevitelem hrůzných záhad, Přemožitelem příšer na Druhé straně — a tím vším teprve v budoucnu, in spe, což nijak nezmenšilo jeho sebevědomí, právě naopak: naplňovalo ho to propastnou přívětivostí a shovívavostí vůči spolucestujícím, kteří vůbec neměli potuchy, kdo letí společně s nimi v útrobách mamutího tryskáče! Shlížel na ně jako stříbro vlasý Einstein na batolata v pískovišti.

„Selené“, nová raketa Transgalaktiku, startovala z nubijského kosmodromu. Ze srdce Afriky. Pirx byl rád. Nesoudil sice, že někde na tom místě bude v budoucnu pamětní deska s příslušným nápisem — ne, tak daleko ve svých snech nezacházel. Ale mnoho mu do toho nechybělo. Do poháru rozkoše, z něhož pil, začaly však pomalu přikapávat hořké kapky. V letadle o něm mohli nevědět, ale na palubě rakety? Vyšlo najevo, že bude sedět dole, v turistické třídě, uprostřed nějaké hordy Francouzů, kteří byli ověšeni fotoaparáty a absolutně nesrozumitelně, šíleně rychle na sebe pokřikovali. On — v davu uřvaných turistů?!

Nikdo se o něho nestaral. Nikdo ho neoblékal do skafandru, nenapumpoval mu vzduch, nezeptal se, jak se cítí, nepověsil mu na záda kyslíkovou láhev — chvilku se utěšoval tím, že je to kamufláž. Turistická třída vypadala skoro jako kabina tryskáče, až na to, že sedadla byla větší a hlubší a že tabulka, na které se rozsvěcovaly různé informační nápisy, byla umístěna těsně před nosem pasažéra. Tyto nápisy většinou zakazovaly všechno možné — vstávat, chodit, kouřit. Marně se Pirx snažil chováním odborníka, přehazováním nohy přes nohu, přezíráním bezpečnostních pásů odlišit od té chátry, která astronautiku jen profanovala. Na to, aby se připnul, ho tentokrát neupozornila půvabná stevardka, nýbrž druhý pilot, a to byla jediná chvíle, kdy si ho povšiml někdo z posádky. Konečně mu jeden z Francouzů, asi omylem, nabídl ovocné cukrátko. Pirx si je vzal, lepkavou sladkostí si totálně zalepil zuby, a když rezignovaně dosedl do nafukovací propasti sedadla, oddal se přemítání. Pomalu se znovu utvrzoval v přesvědčení, jak nebezpečné je jeho poslání, jehož blížící se hrůzostrašnost vychutnával pomalu, jako notorický piják, kterému se dostala do rukou mechem porostlá láhev alkoholu z doby napoleonských válek.

Měl místo u okna. Okno se přirozeně rozhodl ignorovat — viděl to už tolikrát!

Ale nevydržel to. Když se „Selené“ dostala na oběžnou dráhu kolem Země, odkud měla teprve vyrazit k Měsíci, přilepil nos na sklo. Fascinující byla chvíle, kdy se povrch Země, počmáraný cestami a kanály a popuntíkovaný osadami a městy, jakoby očišťoval od veškerých stop lidské přítomnosti, a když zmizely i ty poslední, ležela pod lodí skvrnitá, chuchvalci mraků oblepená vydutá planeta, a zrak, který klouzal z černých moří na pevniny, se marně snažil najít něco, co stvořil člověk. Ze vzdálenosti několika set kilometrů vypadala Země prázdná, děsivě pustá, jako by se na ní život teprve rodil a slabým zeleným popraškem vyznačoval teplejší oblasti.

Viděl to už mnohokrát. Ale ta proměna ho překvapovala vždycky znovu — bylo v ní něco, s čím se nemohl smířit. Snad první očividné znázornění, jak mikroskopický je člověk ve srovnání se vzduchoprázdnem? Vstup do oblasti jiného měřítka velikostí — planetárních? Obraz toho, jak nepatrné je tisícileté lidské úsilí? Anebo naopak triumf té nepatrnosti, která přemohla mrtvou, ke všemu lhostejnou gravitační sílu té hrůzné planety, a zanechávajíc za sebou divoké horské masívy a terče polárních ledů, vystoupila na břeh jiných nebeských těles? Tyto úvahy — či spíše pocity beze slov — ustoupily pak jiným, protože loď změnila kurs, aby „dírou“ v radiačních oblastech, která se rozvírá nad severním pólem, vylétla ke hvězdám.

Hvězdy však dlouho nebyly vidět, protože se v lodi rozsvítilo. Podával se oběd, během něhož pracovaly motory, aby vytvořily náhražku přitažlivostí; po obědě se zas cestující uložili do sedadel, světla zhasla a bylo možno pozorovat Měsíc.

Blížili se k němu od jihu. Sotva několik set kilometrů pod pólem zel v odraženém slunečním světle Tycho, bílá skvrna se světelnými paprsky vybíhajícími do všech stran, jejichž neuvěřitelná pravidelnost přiváděla v úžas generace zemských astronomů, až se nakonec, po vyřešení jejich záhady, staly předmětem studentských vtipů. Prvňákům se namlouvalo, že bílý kroužek Tychona je „dírka měsíční osy“ a jeho paprsčité pruhy — tlusté nakreslené poledníky!

Čím více se blížili ke kouli visící v černé prázdnotě, tím zjevnější se stávala pravda, že je to zkamenělý, ve ztuhlých masívech lávy zvěčnělý obraz světa z doby před miliardami let, kdy horká Země prolétala se svým satelitem skrz mraky meteorů, pozůstatků po vzniku planet, kdy železné a kamenité krupobití nepřetržitě bušilo do tenké měsíční skořápky, proráželo ji, vyvrhovalo na povrch vlny magmatu, a když se prostor za nekonečně dlouhou dobu vyčistil a vyprázdnil, proměnila se ta hvězda bez vzduchu ve vyklizené bojiště toho období horotvorných katastrof. Teprve jako kamenná, bombardováním zmasakrovaná maska se stala inspirací básníků a lyrickou lampou milenců.

„Selené“, která nesla na obou svých palubách čtyři sta tun lidí a nákladu, otočila se zádí k rostoucímu kruhu a začala brzdit, pomalu a pravidelně, až nakonec s jemným vibrováním dosedla do jednoho z velkých vkleslých trychtýřů kosmodromu.

Pirx už tu byl třikrát — dvakrát sám, to znamená, že „vlastnoručně přistál“ uprostřed cvičného pole, které bylo půl kilometru od dopravní přistávací plochy.

Teď je ani nezahlédl, protože obrovský trup „Selené“, pokrytý pancířem keramidových desek, mezitím přesunuli na platformu hydraulického výtahu. Sjel pod povrch do hermeticky uzavřeného hangáru, kde proběhla celní kontrola. Narkotika? Alkohol? Výbušniny, jedy, žíraviny? Pirx měl s sebou nevelké množství jedovaté látky, plochou lahvičku s koňakem, kterou mu věnoval Matters. Schoval si ji do zadní kapsy u kalhot. Potom byla sanitární kontrola — očkovací vysvědčení, sterilizace zavazadel, aby se na Měsíc nezavlekla nějaká nákaza — z té byl venku hned.

Za turniketem se zastavil, nebyl si jist, zda ho někdo neočekává.

Stál v mezipatře. Hangár, to byla prostě obrovská, ve skále vytesaná a vybetonovaná komora s polokulovitým stropem a plochým dnem. Světla tam bylo dost, umělého, slunečního, ze zářivkových desek, spousta lidí běhalo sem a tam, na akumulátorových vozících jezdila zavazadla, láhve se stlačenými plyny, rezervoáry, bedny, trubky, kabelové bubny a vzadu se rýsoval nehybný pachatel všeho toho horečnatého spěchu — trup „Selené“, vlastně spíš jeho střední část, která se podobala obrovskému plynojemu, protože záď spočívala hluboko pod betonem, v prostorné šachtě, kdežto vrchol toho nabubřelého tělesa procházel kulatým otvorem do horního, vyššího patra.