Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

„Pracovníci stanice se rekrutují z astronomů, které vozíme na,druhou stranu', aby si tam odseděli svůj měsíc, a to je všechno. Normální práce tam nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti. Proto se kandidáti zkoušeli obyčejnými testy první a druhé skupiny. Ale teď po té nehodě potřebujeme lidi lépe prověřené. Nejlepší by přirozeně byli piloti, ale víš přece, že nemůžu upíchnout pilota na obyčejnou observatoř…“

To Pirx věděl. Nejenom Měsíc, ale i celá sluneční soustava žádala piloty, astrogátory, navigátory — těch bylo pořád málo. Ale o jaké nehodě se to Šéf zmínil? Moudře mlčel.

„Stanice je příliš malá. Postavili ji na dost hloupém místě, pod severním štítem místo na dně kráteru. S jejím umístěním souvisí dlouhá historie, místo selenodézního průzkumu rozhodla prestiž, s tím se budeš moci seznámit později. Dost na tom, že se vloni zřítil kus skály a zničil jedinou cestu. Je tam teď dost těžký přístup a je možný jen ve dne. Projektovala se lanovka, ale práce byly zastaveny, protože jsme se rozhodli, že příští rok stanici přestěhujeme dolů. V noci je prakticky odříznutá od světa. Rádiové spojení ustává… Proč?“

„Pro…sím?“

„Ptám se, proč ustává rádiové spojení?“

To byl celý Šéf. Obdaření velkým posláním, nevinný rozhovor se najednou proměnily ve zkoušku! Pirx se začal potit.

„Jelikož Měsíc nemá atmosféru ani ionizační zónu, udržuje se na něm rádiové spojení ultrakrátkými vlnami… Proto byl vybudován řetěz retranslačních stanic podobných televizním…“

Šéf se lokty opíral o stůl, pohrával si s propisovačkou a dával najevo, že oplývá trpělivostí a je ochoten poslouchat až do konce. Pirx obšírně hovořil o věcech, které zná každé malé dítě, jelikož se bohužel blížil k sférám, v nichž měly jeho znalosti značné mezery.

„Takové retranslační linky jsou jak na téhle, tak na ‚druhé straně',“ rozbíhal se, protože vyplouval do známých vod. „Na téhle straně je jich osm. Spojují Hlavní Lunu se stanicemi Sinus Medii, Palus Somnii, Mare Umbrium…“

„To můžeš vynechat,“ přerušil ho velkomyslně Šéf. „Hypotézy o vzniku Měsíce taky. Dál…“

Pirx zamrkal.

„Poruchy v příjmu nastávají, když se řetěz retranslačních stanic dostane do oblasti terminátoru. Když je část retranslačních stanic ještě ve stínu a nad ostatními vychází Slunce…“

„Já vím, co je to terminátor. To mi nemusíš vysvětlovat,“ řekl přívětivě Šéf.

Pirx zakašlal. Vysmrkal se. Nemohlo to však trvat donekonečna.

„Vzhledem k nedostatku atmosféry vyvolává korpuskulární sluneční záření, které bombarduje měsíční povrch, ehm, poruchy rádiových vln. A tyto poruchy znemožňují…“

Uvázl.

„Poruchy způsobují poruchy, to je fakt,“ navázal Šéf. „Ale co je jejich příčinou?“

„Je to sekundární záření, tedy vyvolané, efekt No… No…“

„No?“ navázal přívětivě Šéf.

„Nowiňského!!“ vybuchl Pirx. Přece jen si vzpomněl.

Ale ani to nestačilo.

„V čem spočívá ten efekt?“

To právě Pirx nevěděl. Tedy kdysi to věděl, ale už to zapomněl. To, co se naučil, donesl vždycky ke dveřím zkušební místnosti jako žonglér pyramidu nejneuvěřitelnějších předmětů navršených na hlavě, jenže teď už bylo po zkoušce… Jeho zoufalé blekotání o elektronech, sekundárním záření a rezonanci přerušil Šéf lítostivým pokýváním hlavou.

„Ale ale,“ řekl ten bezohledný člověk, „a profesor Merinus ti dal dvojku… Zmýlil se snad?“

Lenoška pod Pirxem začala připomínat cosi jako vrchol sopky.

„Nerad bych ho rozčaroval, tak mu radši nic neřekneme….“ Pirx si oddychl, „…ale požádám profesora Laaba, aby při diplomní zkoušce…“

Významně se odmlčel. Pirx strnul. Ne následkem těchto slov, ale proto, že si Šéfova ruka začala pomalu přitahovat papíry, které měl Pirx dostat spolu se svým velkým posláním.

„Proč se nepoužívá kabelového spojení?“ otázal se Šéf, aniž se na něho podíval.

„Protože je drahé. Koaxiální kabel zatím spojuje jen Hlavní Lunu s Archimédem. Ale v nejbližších pěti letech se plánuje kabelování retranslační sítě,“ vypálil Pirx.

Šéf se sice nerozjasnil, ale vrátil se k tématu.

„No ano. Mendělejev je prakticky odříznutý od světa po dvě stě hodin každou noc. Do té doby tam práce běžela normálně. Minulý měsíc se po obvyklé přestávce ve spojení stanice na výzvu z Ciolkowského nepřihlásila. Pracovní skupina z Ciolkowského vyrazila za úsvitu, našla hlavní příklop otevřený a v komoře — člověka. Službu měli Kanaďané, Challiers a Savage. V komoře ležel Savage. Měl prasklý průzor v přílbě. Udusil se. Challierse našli teprve po čtyřiadvaceti hodinách na dně propasti pod Sluneční Bránou. Zahynul následkem pádu. Jinak bylo na stanici všechno v pořádku, přístroje pracovaly, zásoby byly nedotčené, nepřišlo se na žádnou havárii. Četls o tom?“

„Ano,“ řekl Pirx. „Ale v novinách bylo, že se to stalo nešťastnou náhodou. Psychóza… dvojnásobná sebevražda… následkem šílenství…“

„Ale nesmysl,“ řekl Šéf. „Savagea jsem znal. Z Alp. Určitě se nezměnil. No to nic. V novinách byly pitomosti. Přečteš si zprávu smíšené komise. Poslyš! Takoví hoši jako ty už vlastně prodělali neméně zevrubné přezkoušení než piloti, ale protože nemáte diplomy, nemůžete létat. A prázdninovou praxi stejně dělat musíš. Ať tak, či onak. Budeš-li souhlasit, poletíš zítra.“

„A kdo je ten druhý?“

„To nevím. Nějaký astrofyzik. Je tam zapotřebí astrofyziků. Obávám se, že z tebe moc velkou potěchu mít nebude, ale třeba se trochu přiučíš astrografii. Je ti jasné, oč jde? Komise dospěla k přesvědčení, že to byla nešťastná náhoda, ale zůstal na tom určitý stín — řekněme raději: nejasnost. Událo se tam něco nepochopitelného. Nevíme co. A tak je napadlo, že by tam při další službě bylo dobře mít aspoň jednoho člověka s psychickou kvalifikací pilota. Nevidím důvod, proč odmítnout. Na druhé straně se tam jistě nestane nic zvláštního. Oči a uši musíš mít přirozeně otevřené, ale nemáš žádné detektivní poslání, nikdo nespoléhá na to, že objevíš, co způsobilo tamtu nehodu, to taky není tvůj úkol. Není ti dobře?“

„Co prosím? Ale je,“ odpověděl Pirx.

„Já myslel. Domníváš se, že se budeš umět chovat rozumně? Bohužel už ti to stouplo do hlavy. Musím si to ještě rozvážit…“

„Budu se chovat rozumně,“ prohlásil Pirx nejenergičtěji, jak dovedl.

„O tom tedy pochybuju,“ řekl Šéf. „Posílám tě tam bez zvláštního nadšení. Nebýt tvého prvního umístění…“

„Dík té lázni?!“ pochopil teprve nyní Pirx.

Šéf se tvářil, jako by neslyšel. Nejdřív mu podal papíry, potom ruku.

„Startuješ zítra v osm ráno. Věcí si vezmi co nejméně. Už jsi tam ostatně byl, tak to znáš. Tady je letenka a tady rezervace Transgalaktiku. Poletíš na Hlavní Lunu, odtamtud tě pošlou dál…“

Ještě něco říkal. Přál mu něco? Loučil se s ním? Pirx nevěděl. Neslyšel nic. Nemohl slyšet, protože byl velice daleko, už na „druhé straně“. V uších mu zněl startovní hřmot, před očima měl mrtvé, oslnivé bílé měsíční skály a ve tváři — téměř stejný úžas jako ti dva Kanaďané před svou záhadnou smrtí. Udělal čelem vzad a narazil do velkého globusu. Schodiště zdolal čtyřmi skoky, jako by byl už opravdu na Měsíci, kde je přitažlivost šestkrát menší. Před budovou málem vběhl pod auto, které zabrzdilo, až pneumatiky zaječely a lidé se začali zastavovat, ale ani si toho nepovšiml. Šéf naštěstí ty začátky jeho rozumného chování neviděl, protože se opět zahloubal do svých lejster.