Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

… no tak tedy dobře: plácl ji přes zadek, a pořádně. Uslyšel slabý, tlumený výkřik. Ta se ale podivila! Jenže on už na nic nečekal. Otočil se na podpatku a vzal roha, jako by se bál, že ho bude honit… Matters, ke kterému druhý den přistupoval jako k bombě s časovaným zapalovačem, o tom incidentu ani nevěděl.

Problém toho podivného reflexu mu nešel z mysli. Vůbec nic si v tamtu chvíli nemyslel (což se mu stávalo bohužel tak snadno!), ale plácl ji. Copak takhle jednají dobráci od kosti?

Nebyl si tím docela jist, ale obával se, že ano. Po incidentu s Mattersovou sestrou (od té doby se jí vyhýbal jako čert kříži) se na sebe aspoň ráno přestal šklebit do zrcadla. Předtím totiž několikrát klesl tak hluboko, že s pomocí druhého zrcátka hledal takový profil své tváře, který by aspoň nepatrně ukojil jeho vysoké požadavky. Samozřejmě že nebyl absolutní idiot a byl si vědom, jak je to opičení směšné, ale na druhé straně nehledal přece žádné stopy po nějaké kráse, propánajána, nýbrž po charakteru! Čítal totiž Conrada a s rozpálenými tvářemi přemýšlel o velkém galaktickém mlčení, o osamělé mužnosti, jenže copak si člověk může představit hrdinu věčné noci, samotáře — s takovýmhle ksichtejčkem? Pochybnosti zůstaly, ale s opičením před zrcadlem skoncoval, aby si dokázal, jakou má tvrdou, nezlomnou vůli.

Tyto starosti, které ho pořád tak žraly, poněkud zbledly tváří v tvář blížící se zkoušce u profesora Merina, kterému se všeobecně říkalo Merynos. Té zkoušky se popravdě řečeno nebál. Pouze třikrát zašel do budovy Navigační astrodézie a astrognózy, kde přede dveřmi zkušební místnosti vždycky číhali studenti na ty, kteří vycházeli od Merynose, ani ne tak aby oslavovali jejich úspěch, nýbrž spíš aby se dověděli, jaké nové otáztičky a chytáky si zas vymyslel „Zlý Beran“. Tak se totiž říkalo přísnému examinátorovi. Ten stařec — jehož noha nejenže nikdy nestanula na Měsíci, ale který dokonce jaktěživ nepřekročil práh žádné rakety! — znal dík své teoretické vševědoucnosti každý kámen ve všech kráterech Moře Dešťů, skalní hřbety planetoid a nejnedostupnější oblasti na Jupiterových měsících; říkalo se o něm, že dokonale zná všechny meteory a komety, které teprve budou objeveny za tisíc let, poněvadž už nyní matematicky předpověděl jejich dráhy dík svému oblíbenému zaměstnání — perturbační analýze nebeských těles. Obrovský rozsah těchto znalostí způsoboval, že dovedl ironizovat mikroskopické znalosti svých studentů. Ale Pirx se Merina nebál, protože odhalil jeho klíč. Stařec měl totiž vlastní terminologii, kterou kromě něho v odborné literatuře nikdo jiný neužíval. A proto si Pirx, veden svou přirozenou bystrostí, objednal v knihovně všechny Merinovy práce a — nečetl je, to ne, jen je prolistoval a vypsal si asi dvě stě Merinových slovních zkomolenin. Ty se našprtal a žil v přesvědčení, že zkoušku udělá. To se také potvrdilo. Když profesor uslyšel, jakým způsobem odpovídá Pirx na otázky, trhl sebou, nadzvedl křovinaté obočí a poslouchal Pirxe jako slavíka. Mraky, které mu obvykle zastíraly tvář, se rozplynuly. Skoro omládl, protože měl pocit, jako by slyšel sebe sama — a Pirx, okřídlený touto proměnou i vlastní drzostí, jel dál jako tank — s tím výsledkem, že když totálně vybouchl při poslední otázce (vyžadovala znalost vzorce, a tak mu tady Merinova rétorika nepomohla), napsal mu profesor velkou dvojku a vyjádřil lítost nad tím, že mu nemůže dát výbornou. Takhle tedy Merynose přelstil. Chytil ho za rohy. Daleko větší trému měl před „bláznivou lázní“, která byla další a poslední etapou před diplomními zkouškami.

Na „bláznivou lázeň“ se žádný fígl vymyslet nedal. Nejdřív musel jít člověk za Albertem, což byl údajně obyčejný vrátný na katedře experimentální astropsychologie, ale ve skutečnosti byl docentovou pravou rukou a jeho slovo mělo větší váhu než mínění všech asistentů dohromady. Albert, pravá ruka ještě profesora Balloa, který šel před rokem do důchodu k radosti studentů a žalosti vrátného (nikdo mu nerozuměl tak jako profesor emeritus), zavedl kandidáta do malé místnosti v podzemí, kde mu udělal parafínový odlitek obličeje. Když mu odlitek sundal, udělal na něm určitou úpravu: do negativu nosu vstrčil dvě kovové trubičky. To bylo všechno. Potom šel kandidát nahoru, do „lázně“. Nebyla to přirozeně žádná lázeň, ale jak známo studenti nikdy nenazývají věci pravými jmény. Byla to veliká místnost s bazénem plným vody. Kandidát či — zas podle studentského slangu — „pacient“ se svlékl a vlezl do vody, kterou ohřívali tak dlouho, až přestal cítit její teplotu. Bylo to individuální. Pro některé voda „přestávala existovat“ při devětadvaceti stupních, pro jiné teprve při dvaatřiceti. Když mladý muž, ležící v bazénu naznak, zvedl ruku, přestali vodu ohřívat a jeden z asistentů mu nasadil na obličej parafinovou masku. Pak přidávali do vody nějaké soli (ale ne kyanid draselný, jak vážně tvrdili ti, co už měli „bláznivou lázeň“ za sebou), zdá se, že obyčejnou kuchyňskou sůl. Přidávalo se jí tam tolik, aby se „pacient“ (zvaný rovněž utopenec) volně vznášel těsně pod hladinou vody a nevynořil se. Z vody vyčnívaly jen kovové trubičky, a tak mohl volně dýchat. To bylo v podstatě všechno. Učený název experimentu zněl „zbavení aferentních pohnutek“. „Utopenec“ spočíval v beztížné poloze, zbavený zraku, sluchu, čichu i hmatu (protože přítomnost vody přestal zakrátko cítit), s rukama zkříženýma na prsou jako egyptská mumie. Jak dlouho? Tak dlouho, jak dlouho to vydržel.

Zdánlivě to nebylo nic zvláštního. Ale s člověkem se v takové situaci začínají dít divné věci. Každý si toho přirozeně o zážitcích „utopenců“ mohl přečíst kolik chtěl v učebnicích experimentální psychologie. Ale i tyto zážitky byly velice rozdílné, individuální.

Třetina kandidátů to nevydržela ani tři hodiny, natož šest nebo pět. Vytrvalost se však doporučovala, protože prázdninové praxe se rozdělovaly podle umístění: kdo měl první kategorii, ten dostal praxi „extra“, docela jinou než málo zajímavé, dokonce nudné pobyty na různých kolemzemských stanicích. Předem se nikdy nevědělo, kdo prokáže odolnost, a kdo ne „lázeň“ byla zatěžkávací zkouškou celistvosti, konsolidace osobnosti.

Začátek zvládl Pirx poměrně hladce, nepočítáme-li fakt, že zbytečně ponořil obličej pod vodu, ještě než mu asistent nasadil masku, takže si trochu lokl a při té příležitosti se přesvědčil, že je jenom slaná.

Když mu nasadili masku, uslyšel zprvu mírné šumění v uších. Byl v dokonalé tmě. Uvolnil svaly, jak se patřilo, voda ho nesla bez hnutí. Oči otevřít nemohl, ani kdyby byl chtěl, to znemožňoval parafín přiléhající k tvářím a čelu. Nejprve ho začal svědit nos, potom pravé oko. Skrz masku se přirozeně poškrábat nemohl. O takovém svěděni se ve zprávách jiných „utopenců“ nepsalo — zřejmě to byl jeho soukromý příspěvek k experimentální psychologii. Dokonale bezvládný spočíval ve vodě, která ani nehřála, ani nechladila jeho nahé tělo. Zakrátko si přestal uvědomovat, že ta voda existuje.

Mohl by přirozeně pohnout nohama nebo aspoň prsty a přesvědčit se, že jsou slizké a mokré, ale věděl, že nad ním u stropu bdí oko registrující kamery: za každé pohnutí byly trestné body. Zaposlouchal se do sebe a zanedlouho už mohl rozlišit tóny vlastního srdce — neobyčejně slabé, přicházející jakoby z veliké dálky. Cítil se docela slušně. Svědění ustalo. Nic ho nesvíralo. Albert zastrčil trubičky do masky tak obratně, že je Pirx ani necítil. Necítil vůbec nic. Ta prázdnota ho začínala znepokojovat. Nejprve ztratil cit pro polohu svého těla, pro pozici rukou a nohou. Ještě se pamatoval, jak leží, protože to věděl, ale necítil nic. Začal uvažovat, jak dlouho už je pod vodou, s bílým parafínem na obličeji. S údivem zjistil, že on, který obvykle dokázal určit čas bez hodinek, s přesností na pár minut, nemá nejmenší potuchu o tom, kolik minut — nebo možná už čtvrthodin? — uplynulo od chvíle, kdy se ponořil do „bláznivé lázně“.