Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Nabažil se toho dosyta.

Doktor Grotius řekl:

„Poprvé jste zasténal ve sto třicáté osmé minutě a podruhé ve dvousté dvacáté sedmé. Všehovšudy tři trestné body — a žádná třesavka! Přehoďte si nohu přes nohu, podívám se, jaký máte reflex… Jak jste tam mohl vydržet tak dlouho — v té pozdější fázi?“

Pirx seděl na ručníku složeném načtyřikrát, příšerně drsném, a tudíž velice příjemném. Byl teď úplně jako Lazar. Ne v tom smyslu, že by tak vypadal, ale cítil se doopravdy zmrtvýchvstalý. Vydržel to sedm hodin. Získal první umístění. V posledních třech hodinách tisíckrát umíral. Ale nezasténal. Když ho mokrého vytáhli, utřeli ho, namasírovali, dali mu injekci, hlt koňaku a zavedli ho do ordinace, kde čekal doktor Grotius. Cestou se podíval do zrcadla. Byl úplně ohlušený, otupělý, jako kdyby vstal z postele po několikaměsíčním bezvědomí. Věděl, že už je po všem. Přesto se podíval do zrcadla. Ne snad že by očekával šedivé vlasy, jen tak. Když spatřil svůj široký ksichtejček, rychle se odvrátil a mašíroval dál, zanechávaje na podlaze mokré ťápoty. Doktor Grotius se ho dlouho snažil přimět, aby mu popsal, jaké stavy prožil. Sedm hodin — to není žádná legrace. Doktor Grotius se na Pirxe díval jinak než předtím, nejen se sympatií, ale i s potěšením jako entomolog, který objevil nový druh můry. Nebo nějakého zvláštního broučka. Asi v něm viděl námět na vědeckou práci.

Ale ukázalo se — a musíme dodat: bohužel —, že Pirx není příliš vděčný předmět bádání. Seděl a přihlouple mrkal: všechno bylo ploché, dvourozměrné, když po něčem sáhl rukou, vyšlo najevo, že ta věc leží dál nebo blíž, než si myslel. To byl normální příznak. Normální však nebyla jeho odpověď na asistentovu otázku, když se z něho asistent snažil vypáčit nějaké zevrubnější detaily.

„A vy jste tam ležel?“ odpověděl otázkou na otázku.

„Ne,“ podivil se doktor Grotius. „Proč?“

„Tak to zkuste,“ navrhl mu Pirx. „Uvidíte sám, jaké to je.“

Druhý den už mu bylo tak dobře, že dokonce mohl dělat na „bláznivou lázeň“ vtipy. Od té doby pořád chodil do hlavní budovy, kde se do zasklené vitríny věšely seznamy s určením praxe. Ale své jméno tam nenašel. Potom byla neděle.

V pondělí si ho dal zavolat Šéf.

Pirx si kvůli tomu nedělal starosti hned. Nejprve zúčtoval se svým svědomím. Určitě nepůjde o to, že vpustil do rakety „Ostensa“ myš, je to už dávno, myš byla mrňavá, a vůbec to nestojí za řeč. Potom se udala ta věc s budíkem, který sám zapínal proud do sítě Moebiovy postele. Ale to je vlastně taky hloupost. Když je člověku dvaadvacet, dělává i horší věci, a Šéf je shovívavý. Po určité meze. Že by se byl dověděl o „duchovi“? „Duch“, to byl Pirxův vlastní, originální nápad. Spolužáci mu přirozeně pomohli — od toho má přece člověk přátele. Ten Barn by ale zasloužil! Akce „duch“ proběhla bez chybičky. Prach byl v tubě, prachovou cestičku táhli třikrát kolem pokoje a zakončili pod stolem. Možná že tam toho prachu opravdu nasypali moc. Prachová cestička vycházela na chodbu skulinou pod dveřmi, a Barn už byl „připravený“: celý týden se po večerech nemluvilo o ničem jiném než o duchách. Pirx nebyl na hlavu padlý a rozdělil role: někteří hoši vyprávěli strašidelné historky, jiní zas hráli nevěřící Tomáše, aby Barnovi tak hned nedošlo, že jde o podfuk. Barn se těch metafyzických besed aktivně neúčastnil, jen se občas posmíval nejhorlivějším stoupencům „onoho světa“. Ano, ale to jste ho měli vidět, když ve dvanáct v noci vyletěl ze své ložnice a řval jako buvol pronásledovaný tygrem! Plamen vlezl do pokoje skulinou pode dveřmi, třikrát oblétl pokoj a vybuchl pod stolem, až spadaly knihy. Pirx to ale přehnal, protože pokoj začal trochu hořet. Požár zlikvidovalo pár věder vody, ale zbyla tam vypálená díra a smrad po karbidu. Takže se to v jistém smyslu nezdařilo: Barn bohužel na duchy nevěřil. Nebylo tedy vyloučeno, že dnes půjde o toho „ducha“. Pirx si ráno přivstal, oblékl čistou košili, pro jistotu nahlédl do „Knihy letů“, do „Navigace“ — a udělal krok do tmy.

Šéfova pracovna byla nádherná. Alespoň se to Pirxovi zdálo. Stěny svítily na tmavomodrém pozadí. Malý slepý měsíční glóbus na stole, spousta knih, diplomů a druhý obrovský glóbus pod oknem. Ten druhý byl hotový zázrak — když se stiskl příslušný knoflík, rozsvítily se a uvedly do chodu libovolně zvolené sputniky, prý tam byly nejen ty současné, ale i staré, včetně těch prvních, už historických, z roku 1957.

Toho dne však nevěnoval Pirx globusům pozornost. Když přišel, Šéf psal. Řekl mu, aby se posadil a počkal. Potom si sundal brýle — nosil je teprve rok — a začal si ho prohlížet, jako by ho viděl poprvé v životě. To byl takový jeho trik. I světec, který neměl nic na svědomí, by pod tím pohledem ztratil glanc. A Pirx svatý nebyl. Pořád sebou v křesle vrtěl. Hned se propadal do jeho hlubiny a zaujímal neslušně nonšalantní pózu jako milionář na palubě vlastní jachty, hned zase sjížděl směrem ke koberci a vlastním patám. Šéf vydržel mlčení a pak řekl:

„Tak co nového, hochu?“

Tykal mu, o nic zlého tedy nešlo. Pirx odpověděl, že je všechno v pořádku.

„Prý ses koupal?“

Pirx přitakal. Co se z toho vyklube? Podezíravost ho neopouštěla. Asi neměl být k tomu asistentovi tak nezdvořilý…

„Máme jedno místo pro praktikanta na Mendělejevu. Víš, co to je?“

„Astrofyzikální stanice na ‚druhé straně'…“ odpověděl Pirx. Byl trochu zklamán. Měl tichou naději — tak tichou, že se k ní ani sám před sebou nepřiznával ze strachu, aby nezaplašil její uskutečnění — že mu dají něco jiného. Že někam poletí. Je tolik planet — a on má dostat obyčejný staniční úkol na „druhé straně“… Kdysi to byla jen móda, nazývat odvrácenou, ze Země neviditelnou měsíční polokouli „druhou stranou“. Ale teď to říkali všichni.

„Správně. Víš, jak vypadá?“ otázal se Šéf. Tvářil se nějak divně. Jako kdyby něco skrýval, Pirx vteřinu váhal, zda má zalhat.

„Ne,“ řekl.

„Když ten úkol přijmeš, dám ti celou dokumentaci,“ položil Šéf ruku na hromadu papírů.

„Copak ho můžu nepřijmout?“ otázal se Pirx s neskrývaným oživením.

„Můžeš. Ten úkol je totiž… vlastně mohl by být… nebezpečný.“

Chtěl říci ještě něco, ale nemohl. Schválně se odmlčel, aby si lépe prohlédl Pirxe, který na něho vyvalil oči, pomalu, slavnostně se nadýchl — a tak už zůstal, jako kdyby zapomněl, že musí dýchat i dál. Oslněný jako panna, které se zjevil princ z pohádky, čekal na další opojná slova. Šéf si odkašlal.

„Nono,“ řekl takovým tónem, aby Pirx vystřízlivěl. „To jsem přehnal. Rozhodně se mýlíš.“

„Co prosím?“ vykoktal Pirx.

„Říkám, že ty nejsi ten jediný člověk na Zemi, na němž všechno závisí. Lidstvo od tebe neočekává spásu. Prozatím ještě ne.“

Pirx zrudl jako řípa, zpotil se a nevěděl, co s rukama. Šéf, jehož způsoby byly známy a který mu před chvílí ukázal rajskou vidinu Pirxe-hrdiny, jak se po splnění Činu vrací hustým davem na kosmodromu, davem, který nábožně šeptá: „Toť on! Toť on!!!“ — teď začal, jako by si ani neuvědomoval, co činí, ten úkol zmenšovat, redukovat rozměry velkého poslání na obyčejnou prázdninovou praxi, a konečně vysvětlil: