Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Stará písnička.

Ocitli se na parabole. Kabina se šikmo naklonila, táhla za sebou dlouhé „nohy“, Měsíc se sunul pod nimi, obrovský, vypouklý, vypadal, jako by na něm nikdy nestanula noha člověka. Existuje taková oblast v prostoru mezi Zemí a Měsícem, odkud se obě tělesa zdají stejně velká. Pirx si dobře zapamatoval, jakým to na něho při jeho prvním letu zapůsobilo dojmem. Modravá, zamžená Země s rozplizlými obrysy pevnin vypadala méně reálně než Měsíc, kamenný, s ostře se rýsujícími skalními hranami, a jeho nehybná tíha byla téměř hmatatelná.

Letěli nad Mořem Mraků, kráter Bullialdus už zůstal za nimi. Tycho ležel na jihovýchod, v zlatozáři svých třpytivých paprsků, které přes pól procházely až na „druhou stranu“. Jako obvykle panoval ve značné výšce těžko popsatelný dojem, že tu skalní lebku vytvořila jakási nadřazená pravidelnost. Tycho, vyplněný slunečním světlem, vypadal jako střed konstrukce, svými bělavými pažemi objímal a protínal Mare Humorum a Mare Nubium, a jeho severní výběžek, ten největší, mizel někde až za obzorem, v oblasti Mare Serenitatis. Když však zanechali na východě kráter Clavius, začali klesat k pólu a už po „druhé straně“ letěli nad Mare Ingenii. Čím byla raketa níž, tím víc se rozplývala iluze ladu, zdánlivě hladký temný povrch „moře“ odhaloval své pukliny a štěrbiny. Na severovýchodě zasvítil zubatou hranou Verne. Neustále ztráceli výšku. Měsíc teď prozrazoval zblízka, čím je doopravdy. Náhorní roviny, nížiny, cirky kráterů a prstencových hor byly všechny stejně rozryté trychtýři od vesmírného bombardování. Kruhy skalní tříště a lávy se vršily jedny na druhé, prostupovaly se, jako kdyby ty, kteří řídili ono titánské ostřelování, stále ještě způsobená zkáza neuspokojovala. Než stačil Pirx zahlédnout masív Ciolkowského, postavila se raketa po krátkém zapnutí motorů do kolmice, takže poslední věc, kterou spatřil, bylo moře tmy pohlcující celou západní polokouli. Za čárou terminátoru trčel štít Lobačevského, svítila mu jen špička. Hvězdy v horním okně znehybněly. Sjížděli dolů jako výtahem. Protože se potápěli do vlastního, u zádi soustředěného plamenu motorů, vybuchovaly plyny na vypouklinách venkovního pancíře — trochu to připomínalo vstup do atmosféry. Křesla se rozložila sama, horním okénkem viděl Pirx stále tytéž hvězdy, letěli koulí dolů, ale cítil měkký, neustávající odpor, jaký tomu pádu kladly trysky hřmějící opačným směrem. Najednou zahučely naplno. „Aha, brzdíme plným tahem!“ pomyslel si Pirx, aby nezapomněl, že je přece opravdový astronaut, i když ještě bez diplomu. Úder, cosi zarachotilo, bouchlo, jako kdyby velké kladivo bušilo do kamení, kabina měkce sjela dolů, vrátila se nahoru, zas dolů, zas nahoru, a tak se hodnou chvíli houpala na vztekle bublajících tlumičích, zatímco tři dvacetimetrové, křečovitě rozkročené „nohy“ se už bezpečně zaryly do skalní suti.

Pilot to houpání konečně zastavil tím, že trochu zvýšil tlak oleje v převodech — cosi zasyčelo a kabina znehybněla.

Pilot vylezl příklopem uprostřed podlahy a otevřel skříň ve zdi, ve které se konečně objevily skafandry.

Pirx trochu ožil, ale ne nadlouho. Skafandry tam byly čtyři. Jeden pro pilota a kromě toho jeden malý, jeden střední a jeden velký. Pilot vlezl do svého skafandru v minutě, jen přílbu si nenasadil, a čekal na ně. Langner s ním byl taky brzy hotov. Ale Pirx, celý rudý, zpocený a vzteklý, nevěděl, co si počít. Ten střední skafandr mu byl malý, a ten velký zas velký. V tom středním ho vršek přílby pekelně tlačil do hlavy, a v tom velkém zas lítal jako kokosové zrníčko ve vyschlé skořápce. Dostávalo se mu přátelských rad. Pilot poznamenal, že velký skafandr je vždycky lepší než malý, a řekl mu, aby si prázdná místa vycpal prádlem z batohu. Že mu eventuálně může půjčit deku. Ale Pirxovi už pouhé pomyšlení na takové nacpávání a vycpávání skafandru připadalo přímo kacířské a jeho duše astronauta se tomu vzpírala. Omotávat se nějakými hadry?

Oblékl si menší skafandr. Pilot ani Langner už nic neříkali, pilot otevřel příklop a výstupní propusti, a když byli všichni tři uvnitř, otočil šroubovacím kolem a otevřel příklop vnější.

Nebýt Langnera, byl by Pirx vyskočil rovnou, a asi by si byl už při prvním kroku zlomil nohu, přestože je od povrchu dělilo dvacet metrů. I když přitažlivost nebyla velká, byl by se skok s ohledem na tíži skafandru dal srovnat se skokem z prvního patra na hromady značně labilního kamení.

Pilot spustil skládací žebřík a po něm sestoupili — na Měsíc. Nikdo je tu nevítal s kyticemi ani triumfálními oblouky. Nikde nebylo živé duše. Pancéřová kopule stanice Ciolkowského, ozářená šikmými paprsky hrůzostrašného měsíčního Slunce, byla necelý kilometr od nich. Nad ní byla vidět ve skále vytesaná malá přistávací plocha, ale ta byla obsazená. Stály tam ve dvou řadách vedle sebe rakety daleko větší než ta, kterou přiletěli. Nákladní rakety.

Jejich raketa, trochu nakloněná na stranu, spočívala na svých třech rozkročených nohách, balvany přímo pod trychtýři trysek potemněly, jak je očoudil plamen výfuku. Terén byl směrem na západ skoro plochý, dá-li se plochým nazvat to nekonečné rumiště, z něhož tu a tam trčí balvany velikostí domů. Směrem na východ se boulil zprvu mírně, a pak řadou téměř kolmých teras stoupal v hlavní masív Ciolkowského. Ta zdánlivě blízká stěna ležela ve stínu a byla černá jako uhel. Asi deset stupňů nad hřbetem Ciolkowského hořelo Slunce; člověk se tam nemohl dívat, tak oslňovalo. Pirx si hned spustil na průzor přílby clonu, ale moc mu to nepomohlo. Aspoň že nemusel mhouřit oči. Vykročili ke stanici, opatrně našlapujíce na pohyblivé kameny. Raketu hned ztratili z očí, protože museli přejít mělké údolí. Stanice dominovala nad ním i celým okolím, ze tří čtvrtin zapuštěná do jednolité skalní stěny, která vypadala jako výbuchem rozbitá skalní pevnost, pamatující mezozoikum. Ostře seříznutá nároží se nápadně podobala obranným baštám, ale jen zdaleka — čím byli blíž, tím více ztrácely „bašty“ tvar, rozlézaly se — a vycházelo najevo, že černé pruhy, které po nich sbíhají, jsou hluboké pukliny. Na Měsíc to však byl terén poměrně rovný a šlo se po něm rychle. Každým krokem se zvířil mráček prachu, toho proslulého měsíčního prachu, který jim stoupal do výše pasu, obklopoval je mléčně bílým oblakem a nechtěl opadnout. Proto nešli jeden za druhým, nýbrž vedle sebe, a když se už těsně před stanicí Pirx otočil, spatřil celou cestu, kterou ušli — byla vyznačena třemi oblými, nepravidelnými hady či copy toho prachu, který byl světlejší než jakýkoli prach na Zemi.

Pirx o něm věděl spoustu užitečných věcí. Že tento jev první dobyvatele nesmírně překvapil: prach sice očekávali, ale i ten nejjemnější měl ve vzduchoprázdnu ihned opadávat. Jenže tomu měsíčnímu se nějak nechtělo. Ještě zajímavější bylo, že to platilo jen ve dne. Na slunci. Ukázalo se totiž, že elektrické jevy probíhají na Měsíci jinak než na Zemi. Na Zemi existují atmosférické výboje, blesky, Eliášovy ohně. Na Měsíci přirozeně nejsou. Ale skály bombardované kvantovým zářením se nabíjejí stejným nábojem jako prach, který je pokrývá. A jelikož se stejné náboje odpuzují, zůstává zvířený prach dík elektrostatickému odpuzování viset v prostoru někdy i hodinu. Když je na Slunci hodně skvrn, na Měsíci „se práší“ víc. Při minimu skvrn méně. Tento jev mizí teprve několik hodin po začátku noci — té hrůzostrašné noci, které mohou čelit jen speciální dvojité, po vzoru termosek vyráběné skafandry, i tady pekelně těžké.