Stanisław Lem - Příběhy pilota Pirxe

Tyto učené úvahy přerušil příchod k hlavnímu vchodu do stanice. Byli pohostinně uvítáni. Vědecký vedoucí stanice profesor Ganšin Pirxe trochu překvapil, protože ten se domníval, že jeho chlapeckou tvářičku poněkud kompenzuje jeho vysoká postava. Ganšin se však na Pirxe díval svrchu — což není míněno obrazně, nýbrž doslovně. A jeho kolega doktor Pnin, fyzik, byl ještě vyšší. V jistém smyslu nutila člověka jeho výška — v souvislosti s běžnými rozměry — pojímat vzdálenost spíše v kolmici. Měl asi dva metry.

Byli tam ještě nejméně tři další Rusové, ale ti se neobjevovali, zřejmě měli službu. Nahoře byla astronomická observatoř a radiostanice tunelem, šikmo vytesaným ve skále a vybetonovaným, se šlo do zvláštní kopulky, nad níž se otáčely veliké mříže radarů, a kulatými okénky bylo na samém hřebenu Ciolkowského vidět něco jako oslnivě stříbrnou pravidelnou pavučinu — hlavní radioteleskop, největší na Měsíci. Lanovkou se tam dalo vyjet za půl hodiny.

Potom se ukázalo, že stanice je ještě daleko větší, než vypadá. V podzemí byly obrovské rezervoáry vody, vzduchu a potravin. V křídle, které bylo vestavěno do skalní průrvy a nebylo z údolí vidět, se nacházely měniče sluneční energie v elektrickou. Bylo tam také něco přímo báječného: obrovské hydroponické solárium pod kopulí z ocelokřemíkové slitiny; kromě značného množství květin a velkých nádrží s jakýmisi vodními řasami, které poskytovaly vitamíny a bílkoviny, rostl přímo uprostřed banánovník. Pirx a Langner snědli každý po jednom banánu vypěstovaném na Měsíci. Doktor Pnin jim se smíchem vysvětloval, že banány nejsou součástí každodenní stravy posádky a že jsou určeny spíše pro hosty.

Langner, který se trochu vyznal v měsíčním stavebnictví, se začal vyptávat na detaily křemíkové konstrukce kopule, protože ta ho překvapila víc než banány. Stavba to byla skutečně originální. Jelikož venku se prostíralo vzduchoprázdno, musela kopule vydržet nepřetržitý tlak devíti tun na čtvereční metr, což při jejích rozměrech činilo imponující číslo — dva tisíce osm set tun. Vzduch, uzavřený v soláriu s takovou silou, rozpínal křemíkovou kopuli všemi směry. Konstruktéři, kteří byli nuceni upustit od železobetonu, žahli do křemíku řadu svařených žeber, jež veškerou sílu tlaku, bezmála tři milióny kilogramů, převáděla na iridiový kruh pod vrcholem; odtamtud, už zvenčí, se táhla mohutná ocelová lana, zakotvená hluboko v okolním čediči. Byl to tedy jediný svého druhu „uvázaný křemíkový balón“.

Ze solária šli už přímo do jídelny na oběd. Na Ciolkowském byla totiž zrovna doba oběda. To už byl dnes Pirxův třetí oběd — po druhém na Luně a prvním v raketě. Vypadalo to, jako by se na Měsíci nedělalo nic jiného, než obědvalo.

Jídelna a současně společenská místnost nebyly příliš velká; stěny byly pokryty dřevem — nikoli výplní, nýbrž borovými trámy. Dokonce to tam vonělo pryskyřicí. Taková neuvěřitelná „pozemskost“ byla po oslnivé měsíční krajině obzvlášť příjemná. Ale profesor Ganšin jim prozradil, že dřevěná je jedině tenká vrchní vrstva stěny — aby se jim tolik nestýskalo po domově.

Ani při obědě, ani později se nemluvilo o Mendělejevu, o nehodě, o nešťastných Kanaďanech ani o odletu, jako kdyby sem byli přijeli na návštěvu a měli tu zůstat bůhvíjak dlouho.

Rusové se chovali tak, jako kdyby neměli nic jiného na práci než se starat o Pirxe a Langnera — vyptávali se, co nového na Zemi, co nového na Hlavní Luně. Pirx se v záchvatu upřímnosti přiznal, jak živelně nesnáší turisty a jejich manýry, měl pocit, že našel vlídné posluchače. Teprve za nějakou dobu si povšimli, že hned ten, hned jiný Rus na chvilku odchází, ale brzy se vrací. Později se vysvětlilo, že chodili na observatoř, protože na Slunci vznikla neobyčejná krásná protuberance. Když to slovo padlo, všechno ostatní přestalo pro Langnera existovat. Celého stolu se zmocnila euforie, která je vědcům vlastní, ač si ji neuvědomují. Přinesli fotografie, potom promítali film natočený koronografem. Protuberance byla skutečné výjimečná — byla tři čtvrtě miliónů kilometrů dlouhá a vypadala jako předpotopní stvůra s ohnivou tlamou. Ale nešlo o zoologickou podobnost. Ganšin, Pnin, třetí astronom a Langner se rozpovídali s planoucíma očima hned, jakmile se rozsvítilo, a ke všemu ostatnímu zůstávali hluší. Kdosi se zmínil o nedojedeném obědě, a tak se vrátili do jídelny, ale i tam odstrčili talíře a začali něco počítat na papírových ubrouscích, až se konečně doktor Pnin slitoval nad Pirxem, který tam seděl jako na tureckém kázání, a pozval ho do svého pokoje, sice maličkého, ale vybaveného podivuhodnou věcí: velkým oknem, z něhož se prostíral pohled na východní vrchol Ciolkowského. Nízké Slunce, zející jako orána pekelná, vrhalo do chaosu skalních balvanů druhý chaos — černých stínů pohlcujících tvary, jako kdyby se za každým osvětleným balvanem rozvírala ďábelská studně, sahající až do samého středu Měsíce. Jako kdyby ta nicota rozpouštěla útesy, šikmé věže, jehly, obelisky, které o něco dál vyskakovaly z inkoustové tmy — jako nějaký zkamenělý, v plápolu zastavený oheň, až se oči ztrácely mezi tvary, jež se nedaly scelit, a nacházely pochybnou úlevu jen v okrouhlých černých jamách, které vypadaly jako prázdné oční důlky; to byla oka malých kráterů, až po okraj naplněná stínem.

Byla to jedinečná podívaná. Pirx byl už párkrát na Měsíci (což v rozhovoru neopomněl asi šestkrát opakovat), ale nikdy v tuhle chvíli, v devět hodin před západem. Seděli tam s Pninem dlouho. Pnin mu říkal „kolego“ a tykal mu, a Pirx nevěděl, jak odpovídat, lavíroval tedy v gramatice, jak se dalo. Rus měl báječnou sbírku fotografií z horolezeckých výprav — on, Ganšin a jejich třetí druh, který byl momentálně na Zemi, se ve volných chvílích věnovali alpinistice.

Byli tací, kteří se pokoušeli zavést termín „lunistika“, ale neujal se, a to tím spíše, že přece existují Měsíční Alpy.

Pirx, který se zúčastnil horolezeckých výprav už předtím, než vstoupil do Ústavu, objevil v Pninovi bratrskou duši a začal se ho vyptávat na rozdíly mezi technikou zemskou a měsíční.

„Nesmíš zapomínat na jedno, kolego,“ řekl Pnin, „jen na jedno. Dělej všechno ‚Jako doma', jak dlouho to jde. Led tady není — leda v hodně hlubokých štěrbinách, a i to je nesmírně vzácné. Sníh tu přirozeně také žádný není, takže jde všechno snadno, a to tím spíše, že klidně můžeš spadnout ze třiceti metrů a nic se ti nestane, jenže na to nesmíš ani pomyslet.“

Pirx se nesmírně pobavil: „A proč?“

„Protože tu není vzduch,“ vysvětlil astrofyzik. „Kdybys tu chodil nevímjak dlouho, nenaučíš se správně odhadovat vzdálenost. Tady příliš nepomáhá ani dálkoměr, a kdopak bude chodit s dálkoměrem? Vylezeš na vrchol, podíváš se do propasti a máš pocit, že je hluboká padesát metrů. Možná že padesát, ale taky možná že tři sta, možná že pět set. Stalo se mi… Ostatně však víš, jak to bývá. Když si člověk jednou řekne, že by mohl spadnout, tak určité dřív nebo později spadne. Na Zemi se hlava rozbije a zahojí, ale tady stačí tvrdší náraz do přílby, průzor praskne — a je po všem. Takže se chovej raději jako v pozemských horách. Co si můžeš dovolit tam, můžeš si dovolit i tady. Kromě skákání přes rozsedliny. I když se ti zdá, že je to jen deset metrů, tedy jako půldruhého metru na Zemi, najdi si kámen a hoď ho na druhou stranu. Pozoruj jeho let. Já bych ti ale radil, a je to rada od srdce, abys neskákal vůbec. Když totiž člověk párkrát přeskočí dvacet metrů a začne se mu zdát, že ty propasti nejsou tak hrozné a že mu hory sahají jen po kotníky — snadno se stane neštěstí. Horskou službu tady nemáme… A tak jistě sám chápeš…“