Arthur Clarke - Kladivo Boží

Oběžník Astronomické unie pochopitelně navrhuje: „Zdá se tudíž prozíravé pokusit se sledovat Shift-Tuttleyovu kometu po nynějším průchodu periheliem co nejdéle v naději, že bude možné… určit dostatečně přesně její oběžnou dráhu.“

Opět Duncan Steel:

Co když v roce 2126 kometa narazí do Země? Stane se to rychlostí 60 kilometrů za sekundu. Jádro komety má velikost asi pět km, takže uvolněná energie v kilotunách bude podle mých výpočtů ekvivalentní výbuchu 200 milionů megatun TNT, neboli 10 miliard krát bomba v Hirošimě. I kdyby bylo pět kilometrů průměr komety a ne poloměr, podělte tato čísla osmi. Pořád velká pecka pro každého. Všechno nejlepší — Duncan.

Proto jsem tedy zasadil přílet své hypotetické Kálí kolem roku 2100 — v době, kdy ve skutečném světě už může narůstat zděšení před příletem Shift-Tuttleyovy komety, vzdálené v té době jen šestnáct let. S velkou radostí jsem tedy použil tuto informaci, abych „dodal nádech pravděpodobnosti jinak holému a nepřesvědčivému příběhu“, jak to vtipně vyjádřil The Mikado.

A teď se dostáváme k něčemu, čemu neuvěří nikdo… Zatímco jsem neustále piloval tuto kapitolu, zapnul jsem CNN (přesný čas: 18:20, 6. listopadu 1992 — právě před dvěma hodinami). Představte si můj úžas, když jsem spatřil svého starého přítele, holandsko amerického astronoma Toma Gehrelse, experta na asteroidy a význačného člena týmu Vesmírná ochrana. Navštívil při několika příležitostech Srí Lanku, doufal, že tam postaví observatoř — jeho zajímavá autobiografie, Na skleněném moři (Americký fyzikální ústav, 1988) obsahuje kapitolu s nadpisem Dalekohled na Srí Lance a Arthur C.Clarke.

A co Tom dělal na CNN? Podával právě konečné potvrzení Alvarezovy teorie. Ještě dýmající vražedná zbraň byla nalezena — a místem zločinu je, jak jsem se zmínil již o pár stránek dříve, útvar Chicxulub v Yucatanu.

Děkuji ti, Tome. Jak bych si přál, aby Luie ještě žil a slyšel tuto zprávu.

K další podivné náhodě došlo právě dva týdny poté, co Kladivo vyšlo. Malý meteorit dopadl ze všech možných míst na světě právě do New Yorku, a poškodil — zaparkované auto! (Co jiného taky mohl zasáhnout v New Yorku?)

Tato příhoda mi bůhvíproč připomíná film Meteor, který se mi líbil víc než většině kritiků. (Mám velmi vysoký práh tolerance pro špatné sci-fi filmy. Když jsem Stanleye Kubricka přesvědčil, aby shlédl jeden klasický film — myslím, že to byly Věci, které přijdou, stěžoval si: „Co mi to děláš? Už nikdy nepůjdu na žádný film, který mi doporučíš!“)

Ve vrcholné scéně Meteoru je brilantní záměrně ledabyle pronesená poznámka. Po bombardování z vesmíru se ruský vědec a jeho americký protějšek právě probojují na povrch, když se předtím ukryli v podzemní dráze v New Yorku. Oba jsou od hlavy k patě pokryti bahnem. Rus se otočí ke svému kolegovi a praví: „Jednoho dne ti musím ukázat moskevské podzemí.“

Drsní řidiči tiráků s dobytkem vyzdobených sprostými nápisy a kresbami by takovou trefnou poznámku jistě ocenili.

Událost v tunguzské tajze, která se odehrála v roce 1908, byla popsána v televizním seriálu Tajemný svět Arthura C. Clarka a podrobnou diskusi s fotografiemi a mapami lze nalézt v 9. kapitole („Velký výbuch na Sibiři“) knihy, kterou napsali Simon Welfare a John Fairley.

Můj spoluautor Gregory Benford (Po příchodu noci, 1991) mi právě připomněl román, který napsali na téma odklonění asteroidu s Williamem Rotslerem, Šiva se snáší. Musím se přiznat, že jsem jej nečetl, ale byl jsem si určitě vědom jeho názvu, který mohl podvědomě ovlivnit výběr Kálí (Šivovy choti) jako jména pro můj asteroid. Napadlo mne to okamžitě, když jsem začal psát.

Další román na stejné téma, Luciferovo kladivo, napsali Larry Niven a Jerry Pournelle (1977). Ten jsem četl a právě Luciferovo kladivo ve mně probudilo slabou vzpomínku na drahé staré Astouding Stories. Spěchal jsem k nedocenitelnému Úplnému indexu Astouding/Analog a nalezl příčinu: „Kladivo Thorovo“ (Thor — skandinávský bůh hromu, války a zemědělství), krátkou povídku od Charlese Willarda Diffina (březen 1932).

Udivilo mne — přímo jsem užasl — že jsem si vzpomněl na tuto obskurní báji vesmírných vetřelců, zjevně však byla posledních šedesát let ukryta v mém podvědomí. A abych doplnil seznam, velice rád přiznávám, že jsem záměrně odcizil svůj vlastní titul od G. K. Chestertona. Jeho kněz — detektiv, Otec Brown, vyřešil záhadnou vraždu týkající se „Kladiva Božího“.

Měl bych také zmínit román „Záplava tváří“ od Jamese Blishe a Normana L. Knighta (1967), který se týká dopadu asteroidu na Zemi, kde v té době žije jeden bilion obyvatel, a pokusu odchýlit jej. Nemohu se zbavit dojmu, že takovému světu by se dopad asteroidu čas od času hodil.

Názvy míst na Marsu zmíněné ve 14. kapitole, jakkoliv nepravděpodobně znějí, jsou všechny převzaty z Atlasu Marsu vydaného NASA (1979). Abych ušetřil čtenáře hlodání zvědavosti, zde je jejich původ: Dank: město v Ománu; Dia-Can: město ve Vietnamu; Eil: město v Somálsku; Gagra: město v bývalé SSSR (Gruzie); Kagul: město v SSSR (Moldávie); Surt: město v Libyi; Tiwi: město v Ománu; Waspam: město v Nikaragui; Yat: město v Nigérii.

V současné době se snažím přesvědčit terminologický výbor Mezinárodní astronomické unie, aby podle Isaaca Asimova, Roberta Heinleina a Geneho Roddenberryho pojmenovala nějaké útvary na Marsu. Všem hlavním formacím byly už bohužel názvy přiděleny, tak se možná budeme muset spokojit s Merkurem — který, jak poznamenává můj kontakt v MAU, „možná ještě nějakou dobu osídlen nebude.“

Teoretický základ doktríny Znovuzrozených (20. kapitola) lze nalézt v článku Účinně kódované vzkazy mohou přenášet informační obsah lidstva přes mezihvězdný prostor, William A.Reupke, Acta Astronautica, Vol.26, No. 3/4, str. 273-6, březen / duben 1992.

Téměř neuvěřitelný příběh, načrtnutý v 44. kapitole o závadách na torpédech námořnictva Spojených států, jejichž vysvětlení trvalo téměř dva roky, lze nalézt ve spisu Operace ponorek Spojených států v II. světové válce od Theodora Roscoa (US Naval Institute, 1949), a snadněji dostupný v knize Korálové moře, Midway a akce ponorek od Samuela Eliota Morisona (Little, Brown, 1959). Citováno z druhého pramene: „Úderník, který měl fungovat při nárazu, se ukázal být příliš křehký, než aby vydržel dobrý zásah přesně pod úhlem devadesáti stupňů… Takže nejlepší střelba byla odměněna nevybuchlými střelami.“

Omlouvám se Bobovi Singhovi, vynikajícímu obchodníku s léčivy, že jsem si v záchvatu roztržitosti vypůjčil jeho jméno.

Děkuji Rayi Bradburymu za svolení použít citát z Marťánské kroniky (z epizody Noční setkání) ve 24. kapitole (český překlad Jarmila Emmerová). První díl tetralogie, z něhož rovněž cituji, přeložil do češtiny Zdeněk Volný.

Zvláštní poděkování si zaslouží princ Sultán AlSaud, astronaut z raketoplánu, za svou pohostinnost při Setkání asociace vesmírných průzkumníků v Riádu v listopadu 1989, které mi dalo první přímý styk s islámskou kulturou.

A Gentry Lee za to, že mi rozšířil technické a psychologické obzory.

Zvláštní díky bych chtěl vyjádřit Korporaci Summa za manganovou pecku vylovenou v roce 1972 z hloubky 16 500 stop, během příprav k operaci CIA s názvem JENNIFER. (Viz Duch z velkých břehů (1990).) Vypadá natolik jako Kálí, že mi stačilo držet ji v rukou a dostal jsem často v neplodných okamžicích inspiraci.