Arthur Clarke - Kladivo Boží

Lidstvo mělo velké, převeliké štěstí.

Příště bude mnohem lépe připraveno. Přestože srážka změnila oběžnou dráhu Kálí tak drasticky, že už nikdy nebude pro Zemi nebezpečím, kolem Slunce obíhají miliardy létajících hor.

A Shift-Tuttleyova kometa už zrychluje k perihéliu. Ještě jí zbývá spousta času, aby se rozhodla jinak.

Skutečnost, že se zabývám neustále otázkou asteroidů, mi teď začíná připomínat molekulu DNA: vlákna skutečnosti a fikce se stávají nerozlučitelně propletena. Dovolte mi, abych se je pokusil oddělit — a to chronologickým přístupem.

V roce 1973 začínalo Setkání s Rámou těmito slovy:

Dříve čí později k tomu dojít muselo. Třicátého června 1908 unikla Moskva zkáze o tři hodiny a čtyři tisíce kilometrů — podle kosmických měřítek o vlásek nepatrně tenoučký. Další ruské město vyvázlo ještě těsněji, dvanáctého února 1947, když druhý ohromný meteorit dvacátého století vybuchl blíže než čtyři sta kilometrů od Vladivostoku. S jeho explozí mohla soupeřit jenom nedávno vynalezená uranová bomba.

V těchto dobách nemělo lidstvo žádné prostředky, jež by je mohly ochránit před těmihle nevypočitatelnými střelami, jimiž je bombardoval vesmír a které kdysi zjizvily tvář Měsíce. Meteority z let 1908 a 1947 dopadly do neobydlených pustin; jenže koncem jedenadvacátého století už se na Zemi nerozkládala končina, již by nebesa mohla bezpečně použít jako cvičný terč. Lidstvo se rozlilo od pólu k pólu. A tak, nevyhnutelně…

Ráno v 9.46 světového času 11. září výjimečně nádherného léta roku 2077 spatřila většina obyvatel Evropy, jak se na východní obloze objevila oslnivě zářící koule. V několika sekundách se stala jasnější než slunce, a jak se pohybovala napříč nebem — nejprve za naprostého ticha — zanechávala za sebou vířící sloup prachu a kouře.

Kdesi nad Rakouskem se začala rozpadat a vyvolala celou řadu tak silných tlakových vln, že více než jednomu milionu lidí zůstal natrvalo poškozený sluch. To byli ti šťastnější.

Tisíc tun kovu a skály pohybující se rychlostí padesát kilometrů za sekundu dopadlo na rovinu severní Itálie a v několika žhnoucích okamžicích zničilo úsilí celých staletí. Města Padova a Verona byla smetena z povrchu zemského a zbytky Benátek navždy klesly do moře, když se vody Jadranu po úderu kosmického kladiva hřímavě vzduly proti pevnině. Zahynulo šest set tisíc lidí a celkové škody přesáhly jeden bilion dolarů. Avšak ztráty, jež utrpělo celé lidstvo na umění, historii a vědě — a to navždy — byly nevyčíslitelné. Vypadalo to, jako by vypukla veliká válka a ještě téhož jitra se prohrála; a jenom málokdo se dokázal upřímně radovat ze skutečnosti, že se celý svět stal svědkem těch nejúžasnějších východů a západů slunce od dob výbuchu sopky Krakatoa, poněvadž prach zvířený explozí usedal jen zvolna.

Po počátečním šoku reagovalo lidstvo s odhodláním a v jednotě, jakou neprokázalo za žádné dřívější éry. Taková katastrofa, uvědomovalo si, se nemusí přihodit dalších tisíc roků, ale stejně dobře k ní může dojít zítra znovu. A následky by příště mohly být dokonce ještě horší.

Tak dobře: žádné příště nebude.

O sto let dříve mnohem chudší svět, se zdroji daleko omezenějšími, plýtval svým bohatstvím při pokusech zničit už odpálené rakety, jež lidstvo zcela sebevražedně namířilo samo proti sobě. Tohle úsilí nikdy sice úspěch nemělo, avšak tehdy získané zkušenosti se nezapomněly. Nyní se daly využít k mnohem vznešenějšímu účelu a v měřítku daleko větším. Žádnému meteoritu, dost velkému na to, aby způsobil katastrofu, se nepovolí, aby prolomil obranu Země.

Tak začal Projekt VESMÍRNÁ OCHRANA.

Oproti obecně rozšířenému přesvědčení, když jsem končil román slovy „Rámané dělali všechno trojmo“, neměl jsem ani v nejmenším v úmyslu psát pokračování, tím méně tetralogii. Zdálo se mi, že je to hezké ukončení, a pokračovat ve psaní byl fakticky až dodatečný nápad. Své původní rozhodnutí jsem změnil až po té, když zasáhli Peter Gruber a Gentry Lee (viz úvod k románu Návrat Rámy), a nikdo nebyl více překvapen než já, když jsem v roce 1986 opět navštívil Rámu.

Ale tehdy se už stalo něco jiného, co přivedlo dopad asteroidů na první stránky novin. Nositel Nobelovy ceny Luis Alvarez a jeho syn doktor Walter Alvarez, geolog, přišli ve svém věhlasném článku („Extraterestriální příčina vyhynutí Cretaceous-Tertiary“, Science, 1980) s překvapivou teorií k vysvětlení záhadného vyhynutí dinosaurů — snad nejúspěšnější z forem života, které kdy na planetě Zemi vznikly, před žraloky a šváby. Jak nyní už vědí všichni, Alvarezové ukázali, že zhruba před pětašedesáti miliony let došlo k celosvětové katastrofické události, a shromáždili důkazy silně naznačující, že onu katastrofu způsobil asteroid. Dopad asteroidu a následná změna životního prostředí měly devastující vliv na veškerý pozemský život, obzvláště na větší suchozemská zvířata.

Podivnou náhodou měl Luis Alvarez také velký, ale naštěstí prospěšný dopad na můj život. V roce 1941 jako vedoucí týmu v laboratoři záření v MIT vynalezl a vyvinul radarový systém pro přistávání naslepo, později známý pod zkratkou GCA (Ground Controlled Approach).

Na Královské vojenské letectvo (RAF) — které tehdy ztrácelo více letadel v důsledku britského počasí než zásahy Luftwaffe — udělalo předvádění ohromný dojem a první experimentální zařízení bylo v roce 1943 převezeno do Anglie. Jako důstojník RAF sloužící u radaru jsem měl fascinující a často frustrující práci udržovat prototyp v provozu, dokud nevyšly z výrobní linky první tovární modely. Můj jediný román, který nespadá do science fiction, Glide Path (1963), je založen na této zkušenosti a je věnován „Luieovi“ a jeho kolegům.

Luie opustil GCA krátce předtím, než jsem tam dorazil, a letěl onoho osudového srpnového dne roku 1945 nad Hirošimou, aby pozoroval činnost bomby, při jejíž konstrukci pomáhal. Setkal jsem se s ním až o několik let později na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Naposled jsme se setkali při pětadvacátém srazu GCA v roce 1971 v Bostonu. Lituji, že jsem nikdy neměl příležitost diskutovat s ním o jeho teorii o vyhynutí dinosaurů. V jednom z posledních dopisů, které jsem od něho dostal, napsal, že už to není teorie, nýbrž fakt.

Necelý rok před svou smrtí, dne 1. září 1988, mne Luie požádal, abych napsal poutač, který bude otištěn na obálce jeho budoucího životopisu, Alvarez: Dobrodružství fyzika (1987). Velice rád jsem to udělal a rád bych zopakoval slova, která jsou nyní, bohužel, posmrtnou oslavou:

Zdá se, že Luis stál u většiny největších objevů moderní fyziky — a za mnoho z nich byl zodpovědný. Jeho zábavná kniha se zabývá takovou šíří otázek, že může přinést potěšení i těm, kteří nejsou vědci. Kdo jiný vyvinul životně důležité radarové systémy, pátral po magnetických monopólech na Jižním pólu, sestřeloval UFO a Kennedyho fanatické vražedné cvoky, pozoroval ze vzduchu první dva atomové výbuchy — a prokázal (překvapivě), že v Chefrenově pyramidě nejsou žádné tajné místnosti ani chodby?

A nyní se zabývá nejúžasnější kapitolou svého vědeckého bádání — vyhynutím dinosaurů. On a jeho syn Walter jsou si jisti, že nalezli vražednou zbraň, jíž byl spáchán největší zločin všech dob…