Arthur Clarke - Kladivo Boží

Od Luieho smrti byly shromážděny důkazy, které dokládají alespoň jeden dopad velkého meteoritu (nebo malého asteroidu). Bylo také identifikováno několik možných míst — současným favoritem je zasypaný kráter v Chicxulubu na poloostrově Yucatan, Střední Amerika, který měří v průměru 180 kilometrů.

Někteří geologové stále tvrdohlavě bojují za ryze terestriální vysvětlení vyhynutí dinosaurů (vše svádí například na sopky) a může se ukázat, že něco pravdy je na obou hypotézách. Zdá se však, že Meteorová mafie vítězí, byť pouze proto, že její scénář je daleko nejdramatičtější.

V každém případě nikdo nepochybuje, že v minulosti zasáhly Zemi velká kosmická tělesa — konec konců, pouze v tomto století došlo ke dvěma zásahům a jeden meteorit Zemi jen těsně minul (oblast povodí Podkamenné Tunguzky, 1908; Sichote-Alin, 1947; Oregon, 1972). Otázka, kterou je nutné rozhodnout, zní: Jak vážné je takové nebezpečí a co — pokud vůbec něco — lze proti němu podniknout?

V osmdesátých letech našeho století proběhla ve vědecké komunitě obšírná diskuse o problému a těsný průlet asteroidu 1989FC, (který minul Zemi o pouhých 650 000 kilometrů), vedl k vyvrcholení debat. Výsledkem bylo, že Výbor pro vědu, kosmický prostor a technologii Sněmovny reprezentantů zahrnul do Zplnomocňujícího zákona pro NASA z roku 1990 následující paragraf:

Výbor tudíž nařizuje NASA vypracovat dvě odborné studie. První bude definovat program pro výrazné zvýšení rychlosti detekce asteroidů protínajících oběžnou dráhu Země. Tato studie se bude zabývat výdaji, časovým rozvrhem, technikou a vybavením potřebným k přesnému stanovení drah těchto těles. Druhá studie bude definovat systémy a technické postupy ke změně oběžných drah takových asteroidů, nebo k jejich zničení, pokud by představovaly nebezpečí pro život na Zemi. Výbor doporučuje, aby studie byly provedeny s mezinárodní účastí, a to do jednoho roku od schválení tohoto zákona.

Tento dokument se možná zapíše do historie lidstva. Kdo by ještě před pouhými několika roky uvěřil, že výbor Kongresu vydá takové prohlášení?

Jak dostala nařízeno, NASA připravila mezinárodní pracovní konferenci pro detekci předmětů v blízkosti Země, která se v roce 1991 několikrát sešla. Výsledky byly shrnuty ve zprávě připravené Laboratoří tryskového pohonu v Pasadeně pod názvem „Mapování Vesmírné ochrany“ (25. ledna 1992). První odstavec její poslední kapitoly uvádí:

Znepokojení nad nebezpečím dopadu kosmických těles dalo Kongresu Spojených států popud požadovat od NASA organizování pracovních konferencí ke studiu způsobů, jak dosáhnout podstatného zrychlení rychlosti objevování asteroidů blízkých Zemi. Tato zpráva načrtává mezinárodní průzkumnou sít dalekohledů umístěných na souši, která by mohla zvýšit měsíční četnost objevu takových asteroidů z několika případů až na tisíc. Takový program by snížil časový údaj potřebný pro téměř úplné sčítání velkých asteroidů protínajících dráhu Země z několika století (při současné četnosti objevů) na asi 25 let. Nazýváme tento navrhovaný průzkumný program Mapování Vesmírné ochrany. Název jsme si vypůjčili z podobného projektu navrženého autorem science fiction téměř před 20 lety v románu Setkání s Rámou).

Kladivo boží by nemohlo být napsáno bez spousty informací obsažených v „Mapování Vesmírné ochrany“, ale přímá inspirace k románu přišla ze zcela jiného a velice neočekávaného zdroje.

V květnu 1992 mi polichotilo, když jsem dostal dopis od šéfredaktora časopisu Time Steve Koeppa, v němž mne žádal, abych napsal povídku o čtyřech tisících slovech, která by „dala čtenáři záběr ze života na Zemi v příštím tisíciletí“. Podmanivě dodal: „Domnívám se, že to bude poprvé, co náš časopis otiskne fikci (alespoň záměrně).“

Jak se ukázalo, tato informace nebyla zcela přesná. Redaktoři časopisu Time mne později informovali, s omluvami, že má práce není první fikcí, kterou si kdy objednali. V roce 1969 publikovali příběh od Alexandra Solženicyna. Bylo mi ctí následovat v takových vznešených šlépějích.

Návrh časopisu Time byl, netřeba dodávat, nabídkou, kterou jsem nemohl odmítnout. Představoval zajímavou výzvu a nevzpomínám si na zpoždění delší než pět milisekund, než jsem si uvědomil, že už mám po ruce bezvadný námět. A více než to: bylo mou povinností ukázat, co by se dalo udělat proti hrozícím asteroidům. Vytvořením proroctví, které se vyplní, bych mohl dokonce zachránit svět — i když bych se o tom nikdy nedozvěděl…

Proto jsem napsal Kladivo boží a povídku odeslal do časopisu Time, kde Steve Koepp prokázal svou existenci tím, že do textu udělal jisté velice důvtipné redakční návrhy. 90 procent z nich jsem (docela) s povděkem přijal. Kladivo boží se pak objevilo ve zvláštním vydání časopisu nazvaném Po roce 2000, publikovaném koncem září a datovaném Podzim 1992 (ročník 140, číslo 27).

Ještě předtím jsem však odjel do Anglie na poněkud předčasné oslavy svých pětasedmdesátých narozenin (po třech desítkách let života méně než tisíc kilometrů od rovníku mne nic nedostane do Spojeného království v prosinci). Mezi účastníky programu, který můj bratr Fred připravil v rodném městě, Mineheadu, byl jeden pracovník Mapování Vesmírné ochrany, doktor Duncan Steel. Přijel až z druhého konce světa, z anglo-australské observatoře v Coonabarabranu, Nový Jižní Wales, aby přednesl referát, který ukazoval, na děsivých barevných diapozitivech, co by se v případě dopadu velkého asteroidu na Zemi mohlo stát.

Tehdy jsem pravděpodobně akceptoval skutečnost, že Kladivo je vlastně komprimovaný román — a že nemám jinou možnost, než provést jeho dekomprimaci. Protože jsem však měl rozpracováno šest dalších knih a několik desítek televizních programů, zdráhal jsem se kousnout do tohoto kyselého jablka či ničivé střely, chcete-li, ale nakonec jsem se rozhodl podrobit se nevyhnutelnému.

První koncept byl téměř hotov, když jsem od doktora Steela, nyní už zase v Coonabarabranu, dostal dopis s jistými překvapivými zprávami:

Až do minulého čtvrtku, kdyby se mě někdo ptal, kdy se nějaký asteroid nebo kometa srazí se Zemí, bych mohl s klidem položit ruku na srdce a odpovědět, že žádné ze současných známých kosmických těles se v předvídatelné budoucnosti (což značí jedno či dvě století) se Zemí nesrazí. To už ale není pravda…

K dopisu doktora Steela byl připojen Oběžník Astronomické unie číslo 5636 s datem 15. října 1992. Oznamoval, že 26. září byla znovuobjevena Shift-Tuttleyova kometa, původně objevená dvěma americkými astronomy v roce 1862 a pak ztracená, nikoliv z nedbalosti, nýbrž z mnohem zajímavějšího důvodu.

Když se Shift-Tuttleyova kometa blíží ke Slunci, stejně jako mnoho dalších komet (včetně Halleyovy) zapne tryskový pohon napájený Sluncem, jehož činnost je zcela nepředpověditelná. Přestože vliv pohonu na orbitální dráhu komety je hodně malý, doktor Steel poznamenává:

Kdyby byly výpočty a modely jen maloučko nesprávné — a nedá se očekávat, že tato tryskající síla působí pořád stejně — pak kometa může 14. srpna 2126 zasáhnout Zemi. O datu není žádných pochyb, protože toho dne a roku se orbitální dráha komety protíná s dráhou Země. Podle dnešních výpočtů je nejisté pouze to, zda na jednom místě a ve stejném čase bude se Zemí i kometa, nebo jestli (jak doufáme) bude kometa na své dráze trošku vpředu nebo vzadu.