Stanisław Lem - Astronauti

Prosvitlo jím nebe. Vítr rozvíval načechrané chomáče dál a dál.

„K sakru!“

„Proč klejete?“ zeptal se astronom.

„Nebe, profesore, nebe!“

Nebe bylo zelené. Průzračná, bledá smaragdová zeleň, jakoby ve skle rozlitá barva prvních traviček prozářených sluncem. Ve velké výši po něm pluly řasovité, úplně zlaté mráčky.

„Pravděpodobně kysličník uhličitý,“ poznamenal Rainer. Měl jsem radost, že promluvil. Ještě ho nepřemohla naprostá apatie.

Zatím se mlha pod námi tu a tam zatřpytila pod dotekem paprsků. Tu oslnivě zahořely okraje velkého oblaku. Vyhlédl zpoza něho obrovský plamenný kotouč, již silně nachýlený k západu. V okamžiku nastalo strašlivé vedro. Povrch mlh zazářil, jako by jej zalil vroucí kov. Vzápětí za stínem, závratnou rychlostí prchajícím k dálkám obzoru, vybuchovaly orgie světel. Z hlubin vyvstávaly hory rozžhavené mědi, krvavé propasti, rokle a jeskyně s tekutými stěnami, kterými prorážela sluneční záře, vytesávající v pohyblivém, jakoby životem obdařeném magmatu zlaté síně. Celý ten oceán mlčících plamenů dýchal. Vznášely se nad ním fialové a růžové opary, v nichž se chvěly stuhy několikanásobných duh. Až se před slunce opět vedral nějaký mrak a oblačná pláň pohasla, zalita v jediném okamžiku bezbřežnou šedí.

„Za tuto podívanou jsme zaplatili vysokou cenu,“ řekl Rainer trpce.

Uvázal jsem si kolem těla lano a podal jsem druhý konec Soltykovi. Připjal karabinku na kroužek svého pásu a zamířil ke svahu. První šel Arseňjev, za ním já, pak Soltyk; Rainer, s námahou zvedající nohy, šel poslední… Tak začala naše zpáteční cesta.

Dlouhou dobu jsme sestupovali v mlze. Chvílemi mlha tak zhoustla, že v ní zmizela silueta astronoma, který šel přede mnou. Oči tonuly v šedé kapalině. Rozmazávaly se kontury cesty, nejbližších balvanů, ba i obrys natažené ruky. Zmocňoval se mne pocit, že se v mlze celý rozpouštím, rozplývám. Byl to pocit ze strašidelného snu, při němž člověk ztrácí vědomí skutečnosti, existence. V takových okamžicích jsem volal své druhy a jejich hlasy zaplašovaly na chvíli drtivý pocit osamění.

Nějakou dobu skála pod hroty cepínů zvučně resonovala, pak hrčelo kamení ssutišť a po třech hodinách chůze kroky ztichly a nohy se začínaly bořit do kypré prsti. Nevěděli jsme, je-li to rovina nebo jen kupolovitá vyvýšenina. Na údaje aneroidů jsme se totiž nemohli spoléhat. Již delší dobu se chovaly neklidně. Atmosférický tlak klesal rychleji, než se dalo předpokládat podle tempa chůze: zcela určitě se blížila tlaková níže. Souviselo to s nastávajícím soumrakem.

Zakrátko se rovný terén zase začal svažovat. Sestupovali jsme níž a níž. Pokud jsme se mohli v mlze tak husté vůbec orientovat, šli jsme v mělkém úvozu, připomínajícím řečiště vyschlé řeky, a sestupovali jsme dolů, procházejíce všemi jeho zátočinami. Znenadání jsme pod nohama ucítili pevnou skálu. Šlo se po ní jako po chodníku někde v městě, tak byla rovná a hladká. Udiveně jsem se rozhlédl, ale nemohl jsem nic rozeznat.

Soltyk, který nás vedl podle kompasu, zůstal stát.

„Tamhle něco je,“ ukázal na velkou skvrnu, černající se v šedivých mračnech.

Sehnul jsem se a přejížděl jsem rukou po skále.

„Poslyšte,“ řekl jsem, „možná, že se mýlím, ale tohle jsou čtvercové kamenné desky. Cítím pod prsty spáry mezi nimi… je to ten nejopravdovější chodník!“

„Chodník? Možná, že tu někde bude restaurace?“ zeptal se Rainer. Cestou již nám dal okusit svého trpknoucího humoru. Arseňjev obrátil indukční přístroj ve směru oválné skvrny, která se nejasně rýsovala v nevelké vzdálenosti.

„Času máme málo,“ řekl astronom, „ale… kdo z vás tam půjde se mnou?“

Přihlásili jsme se Soltyk a já a po chvíli rozmýšlení se připojil i chemik.

Hladká plocha, kterou jsem označil jako chodník, se zatáčela a pozvolna stoupala. Udělali jsme několik desítek kroků a stanuli jsme před černým otvorem. Mlha zde byla řidší. Zkřížily se v ní světelné kužele našich svítilen. V jejich světle se objevila prostorná jeskyně. Vevnitř u stěny stálo válcovité těleso. Seběhl jsem k němu po hrubém písku, sesouvajícím se pod nohama. Byl to kovový válec, zčásti zapuštěný do země, uzavřený vypouklým víkem. Opřel jsem se do něho ramenem. Mezi víkem a válcem vznikla úzká černá skulina, která se rychle rozšiřovala. S kovovým břinknutím vylétlo víko vzhůru. Vnitřek byl prázdný.

„Nádržka!“ zvolal jsem. Druhové sestupovali po sesouvajícím se písku. Udělal jsem několik kroků stranou. Jeskyně byla podivně pravidelná, podlouhlého tvaru, s mírně sbíhavými stěnami a vydutým stropem. O kus dál visely se stropu jakési černé cáry jako gigantické pavučiny. Když jsem k nim přistoupil a dotkl se jich rukama, zjistil jsem, že je to kruchý, jakoby přepálený kov. Byl rudohnědý, zprohýbaný a pokrytý sazemi, které se na mne jednu chvíli ve velkých kusech sesypaly. Najednou se něco červeného mihlo v záři baterky, jejíž světlo poskakovalo jako bílý kotouč po zkroucených kovových závěsech, vrhajících prchavé stíny. Posvítil jsem tam. Na stěně bylo vidět kresbu, patrně velmi starou, protože červená barva byla na mnoha místech setřená a odprýskaná. Znázorňovala soustředné kružnice. Obrátil jsem se, abych přivolal druhy, a tu jsem zpozoroval, že to, na čem stojím, není písek.

Masa zrnek, třpytících se v světle, byla vrstvou stříbrných broučků. Nebyli však už stříbrní, nýbrž matní, potažení vrstvou náletu jako kapky cínu, a připomínali mého maličkého vězně pouze tvarem. Bezděčně jsem uskočil zpět, ale leželi všude. Celé dno bylo pokryto vrstvami broučků, kteří šelestili při doteku. Kovové cáry, jichž jsem se prve dotkl, povlávaly ve vzduchu. Teprve teď jsem si všiml, že je za nimi něco podobajícího se velké včelí plástvi. Kovové závěsy, zkroucené jako rozedraná a ohořelá kůže, částečně ji zakrývaly. Podobu s pláství dávaly stěně pravidelně rozmístěné otvory, které tvořily jakousi mnohoúhelníkovitou mosaiku. Leželi v nich šedí, kdysi stříbrní broučci. U stěny se jich vršila celá kupa.

„Pohleďte!“ řekl jsem přiškrceným hlasem. „Pohleďte!“

Druhové mě obklopili. Nadzvedli poněkud cáry sítě, visící od stropu, a brali do rukou lehounké, téměř nic nevážící broučky. Když se sypali, šelestili a cinkali slabounce jako kovové skořápky. Při každém kroku pukaly stovky drcených tělíček. Všichni mlčeli, vzrušeni stejně jako já. Vzpomněl jsem si na kresbu, zvedl jsem svítilnu a posvítil na zeď.

„Podobá se to heliocentrické soustavě,“ zašeptal Rainer.

„V středu Slunce — pak dráha Venuše a dál Země… to je naše sluneční soustava.“

„Ale tamhle je ještě něco, vidíte?“

Od obrazce Venuše se táhla přímo k Zemi tečkovaná, barvou nevytažená přímka. Spojovala obě planety. Neznámá hrůza mi sevřela srdce. Rychle jsem se ohlédl, ale jeskyně byla prázdná. Pouze kovové závěsy se mírně houpaly a střásaly lehounké plátky sazí.

„Tady byli lidé…“ zašeptal jsem. Neodvažoval jsem se mluvit nahlas.

„Ne, to nevytvořila lidská ruka,“ řekl Arseňjev.

„Jak se ta skála zvláštně leskne,“ poznamenal jsem po chvíli, „jako glasura…“

Povrch skalní stěny byl pokryt sítí drobounkých, sklovitě pableskujících bleděmodrých žilek.

„Co to asi je, doktore Rainere?“