Stanisław Lem - Astronauti

Všichni mlčeli; jen vítr rozdíraný o hrany balvanů svištěl a okraj mapy se pod astronomovou rukavicí neklidně třepetal.

„Kdybychom urazili za hodinu čtyři až pět kilometrů a vůbec neodpočívali, mohli bychom — theoreticky — vykonat cestu ke Kosmokratoru za čtyřiadvacet hodin,“ řekl Soltyk. „Ale tento časový plán nemá žádnou cenu, protože nevíme, jak dlouho nás zdrží průrvy ve skalách… a dají-li se vůbec přejít nebo obejít. Proto navrhuji, abychom se pustili nikoli k jihozápadu, směrem k raketě, nýbrž na východ, kolmo na směr cesty, kterou jsme sem přiletěli…“

Udiveně jsem se podíval na inženýra, ale on klidně pokračoval:

„Dosah našich radiových přístrojů je velký, ale jejich vlny se šíří pouze přímočaře. Spojení s druhy v raketě bychom tedy mohli navázat jedině tehdy, kdybychom dosáhli výšky tak značné, že by mezi námi a raketou neležely žádné terénní překážky. Nestačí vystoupit na náhorní rovinu, ležící ve směru, odkud jsme přiletěli, protože mezi námi a Kosmokratorem se táhne Mrtvý les, jehož ionisované pásmo odráží vlny jako zrcadlo. Kdybychom však místo toho šli sem,“ položil prst na mapě za východní okraj kotliny, „a vystoupili na některou z těchto hor, podařilo by se nám snad navázat spojení…“

„Snad,“ zdůraznil přízvukem hlasu Rainer.

„Nevidím jiného východiska.“

„Jistotu samozřejmě mít nebudeme.“

„Ne. Vzdálenost je nesnadno odhadnout, ale od těchto skalních vrcholků nás patrně nedělí více než pět nebo šest kilometrů. Připočtěme ještě… osm… nebo raději devět… nebo dokonce deset hodin na výstupy a dosáhneme místa, které dominuje celé krajině.“

„Ale jezero, kde kotví raketa, je obklopeno horami,“ poznamenal jsem. „Počítáte s tím?“

„Ano. Průsmyk je obrácen přesně k severoseverovýchodu, to znamená k této skupině vrcholků.“

„Plán se mi zamlouvá,“ řekl jsem. „Kdyby se podařilo navázat spojení, přiletěla by raketa za námi… a nemuseli bychom nocovat venku…“

„Nápad je dobrý,“ řekl Arseňjev, „i když jeho provedení nebude snadné. Souhlasíte s ním všichni?“

Všichni jsme přisvědčili.

„Teprve nyní, když nemáme technické pomůcky, jimiž nás vybavila Země, ukáže se naše skutečná hodnota,“ řekl Arseňjev. Vstal a obrátil se na mne:

„V putování po horách jste nejobratnější vy. Spoléháme na vás.“

„Vyrazíme hned?“ zeptal jsem se.

„Myslil jsem, že bychom měli prozkoumat vodu v jezeře, možná, že bude pitná.“

„Seběhněte tam tedy,“ řekl jsem, „a já se zatím rozhlédnu a pokusím se najít cestu. Půjčil byste mi svůj triedr?“ požádal jsem Arseňjeva, jehož dalekohled byl silnější než můj.

Druhové začali sestupovat do kotliny a já jsem zamířil ke skupince štíhlých skalních útesů. Ještě při poradě jsem si vyhlédl dva, stojící tak blízko sebe, že vypadaly jako rozpolcený kamenný obelisk. Vmáčkl jsem se do skalního komína, pracoval jsem střídavě zády a nohama, pomáhal jsem si při tom rukama, a tak jsem rychle stoupal vzhůru. Nějakou dobu jsem ještě slyšel úryvky rozmluvy, kterou vedl Soltyk s Arseňjevem; později, když zmizeli za balvany, hlas v sluchátkách umlkl.

Vrcholek jehly nebyl nijak zvlášť špičatý, bylo tam možno pohodlně usednout a spustit nohy do prázdna. Zvedl jsem dalekohled k očím. Nad propastí, která se v kruhovém zorném poli zřetelně rýsovala, vypínaly se dva vrcholky. Řídká mlha, vznášející se ve vzduchu, propůjčovala jim olověnou barvu a stírala menší podrobnosti utváření jejich povrchu. Objevil jsem skalnatý hřeben, který stoupal od písčité pláně a upínal se na hlavní masiv. Jednu chvíli se mi zdálo, že náhle mizí bělavý mrak, plazící se po jednom z vrcholků. To mohlo znamenat, že mezi oním vrcholkem a námi leží ještě jedno údolí. Díval jsem se pozorně, ale neobjevil jsem už nic, co by mohlo zaplašit mé pochybnosti. Rozhodl jsem se, že o tom svým druhům nepovím. Brzy nato se v sluchátkách ozvaly jejich hlasy.

„Jaká je ta voda?“ zeptal jsem se a schoval jsem triedr do pouzdra. Upevnil jsem dvojitě složené lano k výčnělku skály.

„Je to bohužel vlastně roztok formalinu,“ řekl Arseňjev.

Jeho hlas, ozývající se v rozhlasovém přístroji, zněl zvučně, což, zvláštně kontrastovalo s obrazem, který jsem viděl: druhové se blížili k úpatí jehly, na níž jsem seděl, a vypadali z výšky několika desítek metrů jako šedí mravenci s velkou hlavou.

Silně jsem se odstrčil nohama a slaňoval jsem se dolů. Pevně jsem držel lano, které se mi pohybovalo pod levou paží. Za několik desítek vteřin jsem byl u přátel.

Zatáhl jsem za konec lana; spadlo shora v mírných křivkách.

„Doufám, že jste nám vybral cestu méně vzdušnou,“ řekl Rainer, který se trochu podezřívavě díval, jak si omotávám lano přes rameno. Uhodl jsem, že má před výstupem trochu trému — byl totiž z nás ze všech nejméně obeznámen s horami.

„Půjde se nám skvěle,“ těšil jsem ho a přednesl jsem svůj plán: „Nejprve po kamenitém svahu na hranici ložiska magnetitu až ke stěně, pak krátký travers vlevo a dále vzhůru po skalním hřebenu. Zdá se mi, že na jednom místě je převis… tak buďto znovu přetraversujeme, anebo na něj vyšplháme s druhé strany…“

„Jak to, buďto — anebo?“ zeptal se Rainer. „Snad přijdeme blíž?“

„Blíž přijdeme zcela určitě, protože lepší cesta tam není.“

Pustili jsme se určeným směrem. Nad jezerem ležely balvany tak rozervané a neschůdné, že jsme je často museli přelézat po čtyřech, ale později jsme došli k dlouhým balvanům, plochým a drsným, po nichž se šlo docela dobře.

„Jednu věc nechápu,“ řekl jsem Arseňjevovi, který šel vedle mne. „Proč procházel potrubím proud právě v tom okamžiku, kdy jsme přistáli? Byla to skutečně náhoda, nijak nesouvisící s naší přítomností?“

„A proč ne? Zdá se, že potrubí je součástí obrovské energetické sítě, v níž se periodicky vyskytuje proud s obrovským napětím… začíná to pomalým zvyšováním napětí… vzpomínáte si na zvuk, který jsme definovali jako "zapnuté elektronky"? Pak následují vlny čím dál tím vyšší… to bylo dunění u Bílé koule… a konečně dosahuje intensita vrcholu. Takový úkaz se může opakovat jednou za několik hodin nebo jednou za den.“

„A balvany byly z tohoto místa odhozeny předcházejícími nárazy proudu, viďte?“

„Ovšem.“

Stoupání po svahu čím dál příkřejším znesnadňovalo rozmluvu. Umlkli jsme. Pod botami nám skřípala holá skála. Blížili jsme se k hřebeni horského valu, obepínajícího údolí. Obrátil jsem se, abych se ještě naposled podíval dolů.

Pod mračny, která se lenivě táhla k východu, ležela mrtvá a pustá skalní propast, spadající k temným vodám jezera. Bílá koule se změnila v malý bod, sotva viditelný na šedém pozadí skalní ssuti.

Trhl jsem sebou. Někdo mi položil ruku na rameno. Byl to Arseňjev.

Díval se, stejně jako já, na místo, kde nás stihla pohroma. Mlčeli jsme, ve skráních nám rychle bušil puls, z výše sem dolétal tlumený svistot větru drásaného hranami útesů.

„My se sem ještě vrátíme!“ temně řekl Arseňjev. Chvíli postál, pak vykročil na další cestu. Jeho skafandr se chvílemi ztrácel, splývaje s šedohnědou barvou skal, pouze kovová přilba se leskla mezi velkými balvany. Vysoko nad námi se zvedal mračny zahalený štít hory, která byla naším cílem.