Stanisław Lem - Astronauti

Arseňjev se podíval na indikátor radioaktivity.

„Není tady stopy po radioaktivitě, ale myslím, že…“

Nedomluvil. V černém ústí soutěsky, na které jsem se právě díval, vzplálo náhle světlo. Dolétlo odtamtud zahřmění, ještě jednou zablýsklo a zahřmělo, pak začal ze skalní průrvy stoupat v hustých chuchvalcích kouř. Lenivě se nesl nad kamenitou plání.

Nikdo z nás nepromluvil. Stáli jsme asi minutu bez hnutí a upírali jsme oči na ústí soutěsky, zahalené kouřem. Konečně si astronom přehodil přístroj přes rameno a postupně se na nás podíval.

„Myslím, že noc strávíme mimo raketu…“ řekl a vykročil k zátoce.

Zpáteční cesta nás stála téměř dvě hodiny času. S divoce bušícím srdcem, udýchaní, zaliti potem jsme téměř poklusem doběhli do soutěsky, která nás přivítala posupným mlčením. Bylo zde daleko chladněji než v kotlině. Drali jsme se jeden přes druhého na balvany, přebíhali po vratkých skalních deskách, skákali s kamene na kámen, až se před námi objevilo místo přistání.

Skála byla černá od sazí; ještě na ní doutnaly zuhelnatělé trosky, části konstrukce, kapky kovu roztaveného obrovským žárem. U mé boty se něco stříbrně zalesklo: podpěra podvozku se šroubem, roztržená jako papír.

Arseňjev sotva věnoval pohled tomuto obrazu zkázy. Obrátil indukční přístroj dolů a delší dobu naslouchal.

„Tak se doplácí na hloupost,“ řekl, přehodil si přístroj přes rameno, obrátil se a začal sestupovat dolů. Mlčky jsme šli po srázných svazích skalní drti. Kroky se hlučně rozléhaly v tichu, které tam vládlo a které přerušoval jen rachot řítícího se kamení…

Nedaleko ústí soutěsky přikročil Arseňjev k velkému plochému kameni, opřenému o hroty několika balvanů, který tvořil jakýsi přirozený stůl.

„Čtvrt hodiny odpočinek a porada,“ oznámil. „Je vám jasné, co se stalo?“

Při těchto slovech rozložil na kameni mapu, kterou měl ve vnější kapse skafandru.

Já jsem tedy, abych pravdu řekl, nechápal nic. V hlavě jsem měl naprostý chaos. Věděl jsem jen tolik, že došlo ke katastrofě, jejíž následky byly nedozírné. Přišli jsme o helikoptéru, přístroje, potraviny. Pro každého zbyla železná zásoba konserv, nevelké množství vody a zásoba kyslíku, který zbyl v lahvích skafandru.

Kromě toho nesl Soltyk ruční paprskomet, který měl upevněný popruhy na zádech, a já kotouč lana. To bylo všechno.

„Myslím, profesore, že se nedomníváte, že to byl… útok?“ zeptal se pomalu Soltyk.

„Ne. Myslím, že jsme to do značné míry zavinili sami.“

„Ale proč? Čím?“ zvolal jsem.

Arseňjev neodpověděl.

„Vybuchly pohonné hmoty v nádržích,“ uvažoval nahlas Rainer. „Ale to byl teprve počátek. Kdybychom spojili katastrofu s duněním, které bylo slyšet u koule… ano, ano, potrubí!“

„Tedy magnetické pole?“ zeptal se Soltyk.

„Dokonce nesmírně silné… ve zlomku vteřiny musely působit miliony gaussů!“

Začínalo mi pomalu svítat, ale ještě stále jsem si nemohl z úryvků, které jsem zaslechl, složit celek.

„Ty kameny… magnetit… profesore, souviselo to s tím holým místem, kde jsme přistáli?“

„To je to celé!“ řekl Arseňjev, a přestože naše situace byla tragická zazněl v jeho hlase triumf vědce, který našel klíč k řešení problému:

„To holé místo!“

Přidržoval kraje papíru, které se třepotaly ve větru, a ukazoval dráhu, kterou jsme urazili až k místu katastrofy.

„Věc je jednoduchá, tak jednoduchá, že by ji pochopilo dítě, ale my jsme se zachovali jako pitomci! Potrubí, ležící všude v hloubce několika desítek metrů, vystupuje v těchto místech nahoru a vede těsně pod povrchem skály. Po jedné straně je nad ním holé místo a po druhé straně — hromady balvanů. Nejsou to obyčejné balvany, nýbrž magnetit, železná ruda! Když probíhá potrubím proud, vzniká v okolí potrubí magnetické pole. Dokud se nemění intensita proudu, je v klidu. Když se proud zesiluje, začíná pole rotovat podle Oerstedova zákona.

„Ke všem čertům!“ vykřikl jsem. „Zákon vývrtky!“

„Ano. Zákon říká: Jestliže proud prochází směrem k jejímu hrotu, otáčí se magnetické pole souhlasně se závity vývrtky. Při pokusech v laboratoři se užívá jako vodiče měděného drátu a jako tělesa, kterým má magnetické pole pohnout — železných pilin. Tady bylo podzemní vedení a balvany magnetitu. Při obrovských změnách napětí a směru proudu přehazuje magnetické pole balvany s jedné strany na druhou. Tak vzniklo na západní straně holé místo a na východní straně — hromady balvanů.“

„Ale nad tímto místem je potrubí přerušeno,“ namítl jsem.

„Nevadí. Je prostě uzemněno a proud je odváděn do skály. Nezapomínejte, že je tam "železná půda", která neklade téměř žádný odpor.“

„To je pravda. Helikoptérou to také mrštilo o skálu?“

„Ano.“

„A došlo k výbuchu pohonných hmot? Ale já jsem přece vypnul zapalování!“

„Indukcí musely vzniknout v kovové konstrukci vířivé proudy tak obrovské síly, že se kov začal v mžiku tavit,“ vysvětloval inženýr. Sklopil jsem hlavu.

„A tady jsem já přistál,“ řekl jsem zdrceně. „Krásně jsem přistál… to holé, rovné místo bylo pastí… ale kdo by se toho byl nadál?“

„Každý,“ ohradil se ostře Arseňjev. „Měli jsme všechna fakta; věděli jsme, že touto částí potrubí prochází proud… pravda, slabý, když jsme tady byli, ale proud, který mohl kdykoli zesílit. Dále, zjistili jsme, že balvany jsou železnou rudou. Viděli jsme, že holé místo lemují celé hromady těchto kamenů… proč? Kdo je odtamtud odházel a z jakého důvodu? Aby nám prokázal laskavost? Myslit bylo naší povinností, myslit!“

„Máte pravdu,“ řekl Soltyk. „Ale dost už o tom. Nechme to teď. Musíme si rozmyslit, co podnikat dál.“

Nad mapu se sklonily čtyři přilby.

„Od rakety nás dělí vzdušnou čarou takových 90 až 100 kilometrů… velmi obtížného terénu. Myslím, že to není přehnaný odhad. Vody máme málo, zásob také a kyslíku…“ Arseňjev se podíval na manometr kyslíkového přístroje.

„Vystačí přibližně na čtyřicet hodin,“ řekl.

„Budeme-li vystaveni velké fysické námaze, pak možná jen na kratší dobu. Víte, jak jsme se s ostatními domluvili. Nevrátíme-li se do osmi večer, poletí Osvatič s letadlem po akustické stopě. Neztratí-li ji dříve, doletí ke kráteru… tam, kde je stopa přerušena.“

Astronom se na mne podíval:

„Je možno zaletět letadlem do soutěsky?“

Přimhouřil jsem oči. Před zrakem se mi vynořily černé, rozervané skalní stěny.

„Zaletět je možné,“ řekl jsem, „ale…“

„Ale?“

„Ale obrátit — ne. Letadlo nemůže zůstat stát v povětří jako helikoptéra.“

„Znamená to, že každý pokus nutně skončí katastrofou?“

„Každý.“

„Musíme se těšit nadějí, že Osvatič bude… rozumný,“ poznamenal suše astronom. „Dobrá! V nejlepším případě tedy bude moci na okraji srázu shodit zásoby potravin.“

To, o čem hovořil astronom, bylo součástí plánu záchranných prací, který byl vypracován, než jsme se vydali na cestu. Kdyby nás nemohl nalézt, měl Osvatič shodit padákem zásoby potravin a kyslíku. Balíky byly opatřeny speciálními radiovými přístroji, které automaticky vysílají signály, abychom je snáze našli.

„Soutěskou bychom prošli za několik hodin,“ pokračoval Arseňjev, „ale stěny kráteru jsou neschůdné. Ať si vytyčíme cestu jakkoli, je předem vyloučeno, aby se nám podařilo dorazit k raketě před soumrakem, který začne asi za 26–28 hodin. Vzpomínáte si na průrvy a propasti, nad nimiž jsme letěli? Zakreslil jsem je jenom náznakově, protože jsem spoléhal na fotografie, ale ty jsou zničeny. Co tedy navrhujete?“