Stanisław Lem - Astronauti

Jen jsem se vrátil na břeh, zavolal mě Arseňjev radiovým signálem na palubu rakety. Když jsem přistál s helikoptérou na hřbetě střely, objevili se Arseňjev a Lao Ču v kovových skafandrech, které je měly chránit před radioaktivním zářením. Měl jsem s nimi letět do Mrtvého lesa. Ptal jsem se, mohu-li si také vzít kamexový krunýř, ale Arseňjev mi řekl, že půjdou sami. Nezbylo nic jiného než nastartovat motor. Let jsme absolvovali bez nehody. Radiové signály nám pomáhaly udržovat přímý směr a přiváděly nás do správného kursu, kdykoli jsem se od něho odchýlil.

Za tři čtvrti hodiny se objevila bleděolivová širá rovina na okraji Mrtvého lesa. Přistál jsem poblíž hráze, kterou rovina končila. Vědci, kteří si vzali s sebou přístroje a nálože fulguritu, vzdálili se a já jsem osaměl.

V posledních dnech byly práce prováděny tak úzkostlivě přesně a metodicky, jako kdyby se to všechno odbývalo v nejvšednějším místě na Zemi, a nikoli na cizí planetě. Vědci chodili beze slova okolo nejpodivuhodnějších zjevů, jako bylo třeba záhadné potrubí a železný břeh. Na mé kovové broučky si nikdo ani nevzpomněl. Musím se přiznat, že mě to chvílemi zlobilo. Uvědomoval jsem si, s jak hlubokým zájmem zakresluji do mapy, jak sám zapomínám, když vysedávám nad propočty, že jsem na prahu nesmírného, chápání se vymykajícího tajemství. Když jsem se pokoušel klást otázky, odpovídali všichni, jako by byli smluveni: „S tím ještě musíme počkat.“ — „O tom ještě nemůžeme nic určitého říci.“ A kde je vzlet, kde romantika vědecké práce? Během těchto několika dní, jsa odkázán jen na vlastní fantasii, vymyslil jsem desítky hypothes: že železný břeh vznikl, když na skálu narazil železný meteorit; že potrubí je jedním z tunelů, v nichž se v podzemí pohybují kovoví tvorové. Když jsem to povídal Čandrasékharovi, vyvrátil mé domněnky v pěti minutách. — „Tady aspoň sám vidíte, kam vede nepřesné induktivní uvažování,“ řekl nakonec.

„Dobrá, mé domněnky nemají pražádnou cenu, budiž,“ zvolal jsem. „A co vy? Objevili jsme potrubí, a místo abychom se k němu dostali, nechali jste mě dnes celý den brát vzorky vody z různých hloubek. Opravdu, já už nic nechápu. Jste pomalu tajuplnější než obyvatelé Venuše!“

„Ach tak, my tedy jsme pro vás záhadou?“ usmál se matematik. Najednou zvážněl, vzal mě za ruku a řekl:

„Jsme jenom opatrní. Způsoby, jak jednáme, nediktuje nám džungle záhad, které nás obklopují, nýbrž něco daleko důležitějšího.“

„A co je to?“ zeptal jsem se užasle.

„Země. Vzpomeňte si na ni a pochopíte, že nemáme právo dopouštět se omylů.“

Těmito slovy mě odzbrojil. Měl pravdu, ale pravdou rovněž zůstalo, že ve mně neuhasil vnitřní žár, který mě spaloval. Nutil jsem se do trpělivosti v naději, že budoucnost přinese události rozhodujícího významu. Nečekal jsem dlouho.

Arseňjev a Lao Ču se vrátili k helikoptéře s nákladem úlomků krystalů. Při zpátečním letu jsme nevyměnili ani slova. Až ve vzduchotěsné komoře, když se místnost naplnila kyslíkem, řekl astronom, snímaje černou přilbu:

„Za hodinu bude porada. Přijďte tam, prosím vás.“

Stůl ve společné kabině pokrývaly fotografické a kreslené mapy, svitky filmů, vzorky minerálů a radioaktivních látek, uzavřených v olověných krabičkách. Kovoví broučci tam nebyli. Vědcům se nepodařilo je nalézt.

„Přátelé,“ začal Arseňjev, „za dva dny začne soumrak a nastane noc, naše první noc na této planetě. Doporučuji, abychom v této době zůstali na palubě rakety. Počáteční výzkumy se chýlí ke konci a my máme před sebou padesát hodin času. Proto myslím, že stojí za to podniknout delší výpravu do terénu. Naším cílem je navázat spojení s obyvateli Venuše. Za nejdůležitější ze všeho, co jsme zatím objevili, pokládám umělý útvar, kterému říkáme potrubí. Je to kovové vedení, které je — pokud se lze spolehnout na zkoumání pomocí seismických a radiových vln — jistým druhem energetického kabelu. Zdá se sice, že toto vedení nefunguje, protože za několik desítek hodin, co jsme na jezeře, neprošlo jím ani sebenepatrnější množství energie. Přesto si zaslouží naší pozornosti. Jeden jeho konec leží pod železnou vrstvou na břehu. Uvažujme, nemáme-li hledat druhý…“

Časně ráno se otevřela křídla poklopu a na hřbet rakety vyjela helikoptéra, připomínající svými široce rozkročenými „nohami“ luční kobylku. V kabině, se všech stran zasklené, seděli jsme čtyři. Velký třílistový propeler se roztočil, změnil se v průhledný kotouč a stroj, bzučící jako čmelák, vznesl se do vzduchu. Mlhy hnané čerstvým větrem odlétaly s jezera. Viditelnost se zlepšovala. Letěl jsem několik metrů nad černou vodou a řídil jsem stroj k železnému břehu. Když vítr prudčeji zadul, vzlétaly kotouče práškovité rzi a barvily mlhy ryšavou hnědí. Pod helikoptérou visel, spojen kabelem s mými sluchátky, citlivý indukční přístroj, reagující na přítomnost kovu. Nad železným břehem se sluchátka naplnila pronikavým cinkotem a hvízdáním. Jako orel pátrající po kořisti začal jsem opisovat širší a širší kruhy, až jsem zaslechl charakteristicky se lomící vysoký tón. Byla to elektrická ozvěna kovového potrubí. Zachytil jsem spolehlivou stopu a sledoval jsem ji stále v přímé čáře, napřed nad jezerem, pak nad skalnatými pláněmi. Žádný, ani sebemenší náznak na povrchu půdy nenapovídal, že pod zemí vede potrubí; letěl jsem však najisto, protože jsem ve sluchátkách slyšel hlas, který zněl stále stejně silně. Poblíž průsmyku se helikoptéra dostala do vzdušného proudu. Po obou stranách ubíhaly horské srázy, jejichž temné masivy se dotýkaly mračen. Pod skalním hřebenem se mísila a houstla oblaka v bílých chuchvalcích jako rozbouřená mořská hladina u vlnolamu. O něco dále se průsmyk rozšiřoval a helikoptéra, nadnášená větrem, vzlétla nad náhorní planinu. V boji se vzdušnými víry jsem ztratil akustickou stopu a musel jsem několik minut kroužit, než se mi podařilo znovu ji zachytit. Když jsem naposled opisoval kruh, objevila se v ústí skalní průrvy vzdálená jezerní hladina. Vlny bijící do břehu se tříštily. Pak uzavřela výhled skalní bariéra. Přes hodinu jsme letěli nad zvlněnými horskými hřebeny. Protože jsem musel sledovat elektrickou stopu, udržoval radiové spojení s Kosmokratorem Soltyk. Čas od času mi dával znamení, že je všechno v pořádku. Arseňjev pořizoval snímky teleobjektivem a Rainer sledoval přístroje ukazující intensitu kosmických paprsků. Světlý, zdánlivě nehybný kotouč vrtule se vznášel přímo nad námi. Její jednotvárný svistot chvílemi sílil, chvílemi slábl. Z počátku jsme letěli ve směru Mrtvého lesa, později potrubí zahnulo a táhlo se velkým obloukem k severozápadu. Terén mírně, ale neustále stoupal. Osaměle stojící ostrá skaliska prapodivných tvarů srůstala v rozeklané masivy. Stále častěji jsem ztrácel stopu a musel jsem kroužit, abych ji zase našel. Pod okny ubíhala kamenitá, balvany posetá úbočí, průrvy a úžlabiny. Akustická stopa vedla podél svažujícího se horského hřebene na rozlehlou náhorní planinu, zahalenou kyprými mraky. Občas obklopovaly mléčné opary celou kabinu, občas se do nich zabořila jen vrtule a tu její průhledný kotouč ztemněl.

Vtom se mračna roztrhla. Pod námi zela černá hlubina, kráter jakoby proražený ve skalách pěstí giganta. Helikoptéra se snesla k okraji propasti, černé, zeskelnatělé, pokryté sítí trhlin. Doleji za šikmými vrstvami čediče byla prázdnota. Vznášely se nad ní měkké opary, ulpívaly na okrajích propasti a vysouvaly po jejích stěnách dlouhá, chvějivá chapadla. A právě zde stopa končila. Obrátil jsem se na Soltyka. Zavrtěl hlavou a ukazoval na přístroj. Rádio už dávno umlklo, protože mezi námi a Kosmokratorem ležel Mrtvý les. Byli jsme odkázáni sami na sebe. Pohnul jsem řídicí pákou. Helikoptéra se zastavila nad propastí. Mraky stály těsně nad námi, vír vrtule je uváděl do pomalého otáčivého pohybu. Stroj se houpal jako zátka vržená na zčeřenou vodu. Vrtule, nesetkávajíc se ve vzdušných dírách se žádným odporem, vířila čím dál tím rychleji. Náhle jsme se propadli. Za okny tančily a řítily se průřezy geologických vrstev. Naplno běžící motor pronikavě vyl. Řídicí páka sebou trhala a zasazovala mi prudké rány, které jsem stěží vyrovnával. Pomalu jsme začínali znovu nabírat výšku. Za okny ustupovala a propadala se ostrá skalní žebra, po nichž se táhly chomáče par. Nebylo možno pozorovat toto ponuré tajuplné místo, aniž se člověka zmocnila závrať. Ničím se nepodobalo horské krajině po věky vystavené vlivům vody a větru. V mracích se tyčily stěny hladké jako tabule černého ledu. Pohled, bezděčně se obracející dopředu, klouzal po těchto strašidelných srázech. Velkými kruhy jsme stoupali jako skalní orel, až pod námi ležel celý kráter — černý kotel plný mlh.