Stanisław Lem - Astronauti

Ukázalo se bohužel, že má domněnka je správná. Když jsme stanuli na hřebeni hory, spatřili jsme před sebou druhé údolí. Rozlévalo se v něm moře převalujících se mlh. Byla to skalní kotlina, položená výše než údolí u Bílé koule, sevřená černými zubatými stěnami. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že jižní údolí obejdeme po stupňovitě klesajícím horském hřbetu, který přecházel na severovýchodě v terasovité planinky velkého horského štítu. Prchavé, pohyblivé chomáče mlh se mísily, roztahovaly a pozvolna, ale neustále houstly a zaplavovaly úbočí. Spojeni navzájem lanem, postupovali jsme po hřebeni, jehož oba svahy pohlcovala mléčná záplava. Čas od času šplhal vzhůru prchavý, větrem polapený mrak, zachytával o skálu a proplouval mezi námi. Tehdy jsem viděl jen černavý, zveličený stín Arseňjeva, který šel přede mnou. Vypětí sil vhánělo krev do tváří a očí a promítalo světelné skvrny a obrysy hvězdicovitých přízraků na projekční stěnu mlh; stačilo však několikrát zamrkat očima, vše zmizelo — a zůstávala pouze mlha.

Pohlédl jsem na hodinky. Byli jsme na cestě již devět hodin. Cítil jsem, že mi chybí trening. Na těle vyvstával bohatý pot, stékal po šíji, po krku, po čele na tvář.

Vrcholek hory tyčil se ve stále stejné dáli, nehybný uprostřed převalujících se mraků. Stavěl nám na odiv své mohutné zvlněné svahy, zbrázděné úžlabinami. Horský hřbet klesal. Jeho černý hřeben se rozplýval v přílivu mračen. Toto místo vypadalo jako dlouhý úzký poloostrov, oblévaný se všech stran bílým oceánem. Když jsme dorazili k jeho okraji, navrhl jsem odpočinek. Moji druhové byli velmi unaveni, Rainer klopýtal i na místech poměrně schůdných. Utábořili jsme se na místě, kde hřeben tvořil vyvýšeninu. Na štěstí zde nehrozil nejúhlavnější nepřítel velehorských výprav na Zemi — mráz. Skála byla teplá, jakoby vyhřátá sluncem. Slyšel jsem, že chemik říká něco o čokoládě.

„Chtěl jsem si vzít tabulku s sebou a zapomněl jsem… teď by byla dobrá.“

„Nefňukejte, kamaráde,“ broukl Arseňjev. „Jak dlouho zde zůstaneme?“ obrátil se na mne.

„Kdo to dovede, ať se pokusí usnout,“ řekl jsem. „Nic lepšího v této chvíli nemůžeme dělat. Čtyři hodiny vám musí stačit. Vzbudím vás, umím spát, jak dlouho chci.“

„Vzácné nadání,“ řekl někdo. Tato slova ke mně dolétla jakoby z velké dálky. Pohřížil jsem se do příjemného klidu.

Táhlo ke mně nesmírné množství stříbrných broučků. Neměl jsem z nich strach, naopak, náš vzájemný vztah byl docela přátelský. Jednu chvíli jsem si všiml, že mi jeden z nich sedí na ruce a křičí; žádal mě, abych se ihned vznesl do vzduchu a letěl k raketě, protože naši druhové mají obavy o náš osud. Ostatní broučci, lezoucí po zemi, podporovali ho sborovým pískotem. Marné bylo všechno mé vysvětlování, že neovládám umění létat. Konečně, rozzloben, zamával jsem rukama a vzlétl jsem do vzduchu. Plácal jsem sebou nízko nad zemí, těžkopádně jako slepice, když vtom mě něco stáhlo dolů, a to tak řádně, že jsem procitl vsedě. Nade mnou se skláněla kuželovitá kovová báň s obrovským skleněným okem. V prvém okamžiku jsem myslil, že je to snový přízrak, a uplynula hezká chvilka, než jsem poznal Arseňjevovu přilbu.

„Neměl jste nás vzbudit?“

Podíval jsem se na hodinky. Spal jsem bezmála pět hodin. Zmaten jsem vyskočil.

„Jistě je to tím, že jsme na jiné planetě,“ zamumlal jsem. Arseňjev probudil Soltyka a Rainera. Snědli jsme poslední tabletky vitaminového výtažku a vydali jsme se na další cestu. Bylo klidno, mlhy ležely nehybně. Tam, kde se hřeben snižoval, brodili jsme se po kolena v mléčných oparech a chvílemi jsme v nich úplně mizeli. Každý krok byl nebezpečný. Postupovali jsme kupředu velmi pomalu a uplynulo mnoho hodin, než pod našimi botami zaskřípělo kamení ssutiska. Dospěli jsme k ústí velkého žlabu, který se hluboko zařezával do úbočí horského vrcholu, k němuž jsme směřovali.

Výstup nebyl nesnadný, ale nadmíru únavný. Skafandr tížil čím dál tím víc. Měl jsem chuť strhnout přilbu a aspoň jednou se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Bezděky jsem se ohlédl. Druhům, méně než já zvyklým pochodu v horách, bylo jistě ještě daleko hůř. Shrbeni, stoupali co noha nohu mine v mlhách, plazících se vzhůru po úbočí v malých chomáčcích. Vrcholek nám již dávno zmizel s očí; rozervanými plochými skalisky se hora rozestoupila na dvě strany, jako by tudy projela radlice nestvůrného pluhu. Dno úžlabiny pokrýval bělavý suchý štěrk, vysoko nad okraje srázů čněly nažloutlé, šedé a rudohnědé skalní útesy. Od úpatí jejich hrozivě vyčnělých žeber rozbíhaly se kužele ssuti. V osm ráno, sedmnáct hodin po katastrofě, vystoupili jsme po velkých zvětralých balvanech na vrchol.

Mrtvými, ztuhlými vlnami spadal horský hřbet k východu. Pod námi bezbřežné moře mlh, žíhané tenkými nitkami stínů, hrajícími v dálce šedě a fialově. Po nejzazší hranice obzoru nic než mlha, rozčesaná v drobné praménky. Svah našeho štítu sestupoval do ní mohutně vyklenutým ramenem, které bylo v půli přerváno skalní branou. Touto průrvou se převlékaly mraky, pod nimiž prosvítaly plochy hlouběji ležících skalisek.

Arseňjev rozložil mapu na balvan, určil za daných podmínek s největší možnou přesností směr, kde byl Kosmokrator, a rozestavil nás ve vzdálenostech několika desítek metrů od sebe na nejvyšších bodech. Volali jsme své druhy radiem. V sluchátkách, v směsici vzdálených, jakoby z celého vesmíru současně přicházejících šelestů, ozývaly se v pravidelných intervalech signály. To se hlásil každých patnáct vteřin dvěma přerušovanými tóny automatický vysilač rakety. My jsme raketu slyšeli, ale ona na naše volání neodpovídala. Snad byla vzdálenost příliš velká nebo se od Mrtvého lesa šířily prostorem radioaktivní mraky, které tlumily slabé vlny našich vysilačů — fakt je, že jsme se po hodině shlukli kolem Arseňjeva, zachmuřeně mlčíce. Astronom rozložil mapu a zamyslil se nad ní.

„Tak přece jen strávíme noc pod širým nebem,“ řekl. „Dnes, za takových osm devět hodin, nastane soumrak. Je třeba, aby nás zastihl v bezpečném úkrytu. Můžeme čekat prudkou bouři.“

Pohlédl na mlhy, prostírající se několik set metrů pod námi.

„Cestu si vybrat nemůžeme,“ řekl, „a proto půjdeme takto!“

Zakreslil do mapy ve směru rakety čáru rovnou jako podle pravítka.

„Musíme si však odpočinout,“ řekl jsem, „nejméně půl hodiny. Sestup, jak jistě víte…“

„Sestup bude lehčí než výstup,“ řekl Arseňjev rychle, a když jsem na něho udiveně pohlédl, položil mi s výmluvným gestem ruku na rameno. Umlkl jsem. Když po chvíli Rainer poodešel, přiložil profesor svou přilbu k mé. Protože se obě kovové přilby dotýkaly, mohli jsme se domlouvat bez pomoci radia. Arseňjev vypnul svůj vysilač a řekl:

„Není nutno říkat všechno naplno.“

„Z ohledu k Rainerovi?“

Přikývl. Protože se chemik přiblížil, nevyměnili jsme již ani slovo. Opřeni zády o drsné balvany, dívali jsme se do propastí mlhy očima únavou jen polovidomýma. Za nějaký čas se nahoře začalo něco dít. Mraky houstly jako vroucí voda, v níž se rozpouští klih, rozplývaly se v prstencích, svíjely se, stávaly se stále těkavějšími a průzračnějšími, až najednou se v nich ukázal otvor. Ihned zmizel, ale opodál se objevil další.