Stanisław Lem - Astronauti

„Nevím, nikdy jsem to neviděl… něco jako avanturit… ale poloroztavený neobyčejně vysokou teplotou… nevím,“ opakoval.

Arseňjev ukryl hrst kovových zrnek do kapsy skafandru.

„Přátelé… v této chvíli nemůžeme dobře odhadnout význam našeho objevu. Musíme jít dál, a to rychle. Za čtyři hodiny nastane soumrak.“

Beze slova jsme opustili jeskyni. Venku mlha o poznání ztemněla. Dostávala modravé tóny, ale při tom trochu zřídla. Když jsme sestupovali po mírném svahu, mohl jsem bez obtíží pozorovat posledního druha.

V poměrně rovném terénu jsme urazili ostrým tempem nejméně deset kilometrů. Pak se nám zdálo, že cesta zase pozvolna stoupá. Mohl to však být klam, protože se zrak neměl oč opřít. Najednou se přede mnou ozval dušený výkřik a dutá rána. Vrhl jsem se vpřed.

Arseňjev ležel a opíral se rukama o zem.

„Stát! Stát!“ zvolal a zvedl cepín. Přistoupil jsem ještě o krok. Těsně před ním zela temná strž. Její dno se ztrácelo v mlze. Na druhý břeh se nám nepodařilo dohlédnout ani pomocí radarskopů. Rainer poznamenal, že tam možná vůbec žádný druhý břeh není, že stojíme na pokraji propasti, kterou spadá náhorní planina do roviny.

„To znamená, že by nás dělilo od rakety necelých třicet kilometrů,“ řekl Arseňjev, který se pokoušel orientovat podle mapy, která byla bohužel příliš náznaková a několikrát nás již během cesty zmátla.

„Pokusíme se o sestup. Čím budeme níž, tím líp. Snad se nám podaří najít nějakou skrýši.“

O několik set kroků dále sráz už nespadal svisle; v obrazovkách radarskopů matně zářil nazelenalý obraz šikmých svahů, nabízejících pohodlný sestup. Šel jsem první. Okolo vířily měkké chomáče mlh. Šero houstlo, mlha nabývala modrých, popelavých a nakonec fialových odstínů. Na několika místech jsme si museli pomáhat rukama, protože okované boty klouzaly po hladkých skalních deskách. Neobešlo se to bez pádů. O něco níže byl svah mírnější. Skála byla prorvána hlubokými, křižujícími se koryty. Bylo to velmi nebezpečné, protože chybný krok mohl přivodit zlomení nohy.

Někdo mě předešel — patrně Arseňjev. Spatřil jsem bílé, mnohonásobnou duhou lemované světlo jeho baterky. Záře se ztrácela v parách. Kužel svítilny si chvíli váhavě hledal cestu, náhle se otočil dolů a zastavil se. Oslněn (díval jsem se chvíli do světelného zdroje) nevšiml jsem si široké rozsedliny a zapadl jsem do ní skoro po kolena. Natažený sval zabolel; posadil jsem se, abych si prohlédl nohu. Mé lano chvíli klouzalo po kamenech. Pak jsem ucítil trhnutí.

„Haló, profesore, stůjte!“ vykřikl jsem.

Nikdo neodpovídal. Vstal jsem a šel, lehce kulhaje, za světlem, v němž se pohybovaly rozmazané stíny. Když jsem zvedl oči vzhůru, uviděl jsem mezi okraji rokle oblohu jako širokou řeku jasu. Tak vypadá vodní hladina, když se na ni potápěč dívá ze dna.

Světlo baterky najednou zhaslo.

„Co dělat, slezeme tam,“ pravil Rainer.

„Počkejte, člověče!“

Byl to Arseňjevův hlas. Baterka znovu zasvítila a její světlo se znásobilo v chvějivé aureole par různobarevnými pablesky. Všiml jsem si, že se oba dva naklánějí dolů. Pod jejich nohama půda náhle končila a místo ní se černal tmavý pás mlh.

V témž okamžiku se v matném kuželu elektrického světla zableskla přilba inženýra Soltyka, který vylézal z hlubiny. Rainer mu pomohl vyšplhat se na okraj srázu.

„Sestoupit se dá,“ řekl inženýr, „spád svahu se zmírňuje, ale je tam čím dál tím tepleji.“

„Teplota stoupá? Že bychom měli takhle sestupovat až do nitra planety?“ poznamenal Rainer.

Mimoděk jsme utvořili hlouček. Baterka osvětlovala čtyři černé obry v řasnatých kombinésách. Namodralé jiskřičky se chvěly v okénkách přileb.

„Bude třeba obětovat magnesiový náboj,“ řekl Arseňjev a vytáhl z kapsy plochý zásobník. Byly to náboje do raketové pistole, o kterou jsme přišli, protože jsme ji nechali v helikoptéře.

„Máte náhodou někdo kapesník ve vnější kapse?“

Přihlásil se Rainer. Astronom udělal uprostřed díru nožem a k cípům uvázal několika nitkami náboj. Svitlo mi: profesor si věděl rady i bez signální pistole. Udeřil několikrát silně do roznětky náboje, a když se ozvalo syčení, mrštil balíčkem přes okraj skály.

Naklonili jsme hlavy nad propast. Oslnivé světlo magnesia proťalo tmu. Objevily se svahy: ten, na němž jsme stáli, i protější, vzdálený asi šedesát metrů. Pak zaclonila hořící náboj oblaka par. Netrvalo to však dlouho. Prosvětlené kotouče mlh se rozprchly a zpod kloboučku improvisovaného padáku vytryskla záře s novou, i když rychle slábnoucí silou. Světlo se šálivě třepetalo, přelévajíc se v závoji par. V hlubině pod ním se objevila černavá dlouhá masa, která se zaleskla jako vlna zkamenělé lávy. Když světlo zesláblo, zahlédl jsem, jako by se masa natáhla a hned nato smrštila, jako tělo hada, který polyká tlusté sousto. Pak vše zmizelo.

Když jsme pomalu odstoupili od strže, položil si Arseňjev ruce za pás.

„Tak to zde chodí: když se člověku zdá, že se pochybnosti rozplynou, vynoří se deset nových… co si myslíte tam o tom?“ ukázal dolů.

„Zpozoroval jsem pohyb,“ začal opatrně Rainer, „nevím, jestli jsem se nemýlil, ale…“

„Ne, nemýlil,“ přerušil ho astronom. „Mohli bychom sice obětovat ještě jeden náboj, ale nestojí to za to.“

Přistoupil k okraji srázu a vrhl dolů kužel světla z baterky. Rozplynulo se v mlhách.

„Co to, k čertu, je?“

„Proud lávy?“ vyslovil opatrně svůj názor Rainer. „Měl jsem dojem, že to teče.“

„Teplota je příliš nízká.“

„Snad nějaký kanál?“

„Kanály na Venuši?“

„Dno leží necelých třicet metrů pod námi,“ prohodil jsem.

„Takové osvětlení nesmírně ztěžuje odhady. Ale co, sestoupit musíme tak jako tak. Pojďte za mnou!“

První se přes okraj strže přesunul Arseňjev. Sestupovali jsme dolů mlčky, zprvu obráceni tváří ke skalní stěně, později jsme se otočili a pokračovali v cestě rychleji. Skála, podobná čediči, byla prostoupena vrstvami s ostrými hranami. Vtom zvolal Soltyk:

„Pozor! Tady je to!“

Baterka se přestala pohybovat. V kruhu světla se objevil vysoký val, ztrácející se na obou stranách z dosahu záře. Leskl se mastně a černě jako hřbet velryby. Tato masa, vyplňující mělké skalní koryto, přečnívala kamenité břehy, vzdálené od sebe několik metrů. Její povrch se pomalu vlnil; jednotlivé fáze smršťování a napínání přicházely z pravé strany a mizely po levé straně.

„Peristaltika,“ zašeptal někdo.

Arseňjev šel směrem k černé hmotě po dlouhém balvanu jako po lávce. Na samém konci se zastavil, takže se jí mohl dotknout nohou. Klihovité bahno mu přilnulo k botě. Okolí místa doteku se zavlnilo. Pravidelný rytmus, v jakém se celá hmota dosud pohybovala, ustal. Vzduch se zachvěl. Podél skalních stěn prolétl závan a lesklá kaše se začala pozvolna zvedat a bobtnat jako otok. Chvílemi úplně tuhla, přestože byla polotekutá. Konečně vysunula přes okraj plochého balvanu, na němž stál Arseňjev, široké roztékající se chapadlo.

„Pozor, profesore!“ vykřikl jsem.

Arseňjev bez hnutí očekával, co bude následovat. Černý sliz se dotkl jeho obuvi, couvl a naráz, jediným skokem, se přes ni přelil. Z mlhy se vynořil vysoký černý hrbol, podobný vrcholu vlny, ženoucí se na břeh. Vtom rozsvítil svou baterku ještě někdo jiný, tuším Rainer. Profesor vykřikl a trhl sebou zpět. Černé bahno ho zalilo skoro po kolena. Masou projelo prudké škubnutí.