Stanisław Lem - Astronauti

Nikdo z nás nepromluvil ani slova. Obrátili jsme se a pádili k soutěsce, klopýtali jsme a potáceli se, zmítáni strašlivou vichřicí. Vítr strašidelně svištěl v anténách našich přileb. Vzduch, zhutnělý a tvrdý jako nadmutá plachtovina, bušil nás do zad a hlasitě pleskal záhyby kombinés. Nevím, jak dlouho jsme tak běželi. Vtom se vynořil ze tmy zdánlivě nehybný sloup, vířící s nesmírnou rychlostí na jednom místě. Byl to vír zhuštěné mlhy, který se utvořil mezi srázy soutěsky. Čím hlouběji dolů jsme sestupovali, tím slabší byly nárazy větru. Jeho neviditelné poryvy vydávaly nad roklí zvuky podobající se hlasu plachet, do nichž duje prudký vítr. Pohybovali jsme se poslepu, až jsme se všichni shlukli pod skalním převisem. V bílém pruhu světla, které rozžal jeden z druhů, kypěla mlha jako vařící voda. Nad námi, na planině pohroužené do tmy, ozývalo se příšerné kvílení, vytí, pískání a chechtot. Vypadalo to, jako by se tam rvaly celé smečky hyen a šakalů. Vtom se mraky na okamžik rozzářily, jako by mlhu vyplnila hořící rtuť. Zahřmělo. Rachot nás zakryl jako příkrov. Současně jsem ucítil na ramenou a na rukou drobné lehké údery a v paprscích svítilny se zatřpytily šikmo se ženoucí krůpěje. Déšť!

Bubnování zesílilo. Nahoře už vítr nekvílel, nýbrž ohlušivě vyl. Déšť se hnal v šlehajících vlnách. Přitiskli jsme se těsně ke skále.

Voda, stékající po přilbách a skafandrech, leskla se ve světle baterek. Kolem nás se pomalu tvořila louže zpěněná deštěm. Vtom skála vydala zvuk, jako když zavíří buben. Zároveň jsme uslyšeli zvonivé nárazy na přilbu. Padaly kroupy.

„To nám ještě scházelo,“ pomyslil jsem si.

Kroupy velké jako fazole bušily do přileb. Neuškodily nám, ale oslepovaly nás štěpinkami ledu. „Pojďte sem ke mně!“ zvolal Arseňjev.

Opravdu, o několik kroků dál, v mělkém skalním výklenku, nebylo krupobití tak silné. Voda, řítící se po svazích soutěsky, čím dál tím hlasitěji hučela. V paprscích baterky, kterou si astronom pověsil na prsa, svítilo okolí matným leskem ledové tříště.

Převis nás chránil shora, cítil jsem však, jak mě bičují do nohou sta a sta malinkých jehliček, odštěpků krup, tříštících se o kameny.

Do neustálého vytí orkánu se mísil téměř bez přerušení rachot hromu. Blesky osvětlovaly šíleně kolotající mlhy, proudy deště a balvany omývané vodou. S námahou se nám podařilo přivalit a rozložit ve skalním výklenku několik plochých kamenů, na které jsme si posedali, bičováni vodou, zalévající okénka přileb. Zůstali jsme sedět takto schouleni. Noc se vlekla, hodina míjela za hodinou, ale bouře neslábla. Přestaly padat kroupy, zato se v pruhu světla zabělaly vířící sněhové vločky. Seděli jsme bez hnutí; klidné oddechování druhů ukazovalo, že usínají. Já sám, třebaže jsem byl unaven, nemohl jsem usnout. Uvědomoval jsem si, že je nutno načerpat nových sil pro další cestu, a násilím jsem zavíral víčka. Chtěl jsem se tak oddělit co nejneprodyšněji od kvílení a rachotu bouře. Pod rouškou tmy však mi vířil v paměti nezadržitelný kolotoč obrazů. Hned k nám stoupal příkrý sráz, oblity černým, zmítajícím se slizem, hned se valil kouř z hořící helikoptéry, hned zase zazářila ve světle baterek tajuplná jeskyně. Občas se mi objevila před očima horská krajina se sráznými rozeklanými vrcholy a údolími plnými mlhy, nad nimiž ve výši, na nebi zeleném jak tlusté sklo, planulo obrovské slunce. Svaly se třásly únavou, ze skály pronikal do těla citelný chlad. Neodvážil jsem se však zapnout elektrický ohřívač, protože jsem musel šetřit baterii, napájející radiový přístroj. Když jsem nemohl usnout, naslouchal jsem hlubokému blízkému oddechování a pokoušel jsem se srovnat si v hlavě poslední události. Došlo ke katastrofě opravdu náhodou? Možná, že v době, kdy jsme myslili, že máme naprostou volnost jednání, střežily a pozorovaly nás nepochopitelné síly. Nedovedl jsem si složit obraz, který by zahrnul všechny události. Jestliže byli obyvateli planety kovoví broučci, co potom znamenala řeka černé protoplasmy? A jeskyně — byl to snad nějaký prapodivný hřbitov? A jak vznikl obrovský kráter, proč se podzemní potrubí rozpadlo ve dvě části?

Nevím sám, kdy jsem upadl do těžkého, mrákotného spánku. Když jsem otevřel oči, byl jsem úplně prokřehlý. Hodinky ukazovaly šest. Na Zemi, v mé vlasti, měnilo se již svítání v bílý den, zatím co zde vládla tma tak neproniknutelná, že jsem nemohl ani rozeznat, kde přechází kov přilby ve sklo okénka. Bledá, ve dne sotva viditelná obrazovka radarskopu naplňovala vnitřek přilby zelenavým, fosforeskujícím světlem. Skučení větru zesláblo. Také déšť už nebylo slyšet. Potichu jsem se odplazil od přátel, pohroužených do spánku. Látku kombinésy pokryla tenká ledová skořepina, která praštěla jako sklo při každém pohybu. Rozžal jsem na okamžik baterku. Uviděl jsem nehybné postavy schoulené pod skálou. Řídká mlha, poháněná studenými závany větru, líně se plazila.

Začal jsem energicky cvičit, bít se rukama po stehnech a ramenou. Hluk, který jsem dělal, vzbudil Soltyka. Zakrátko již vstávali všichni, stěžujíce si na zimu.

Brzy jsme se vydali na cestu. Po planině dul ostrý vítr. Přes všechny isolační vrstvy skafandru jsme pociťovali pronikavý chlad. Pod botami křupaly tenké ledové škraloupy na loužích, občas půda zabublala a nohy vázly v lepkavém bahně. Když jsem se na chvíli otočil a osvětlil baterkou postavy druhů jsoucích za mnou, spatřil jsem orosená okénka přileb a za nimi — zanícené oči a obličeje zarostlé dva dny neholeným strniskem… Podle nich jsem si mohl jasně představit, jak asi sám vypadám. Už tehdy, když začínal padat soumrak, zaslechli jsme na kraji soutěsky radiové signály rakety, ale elektrická bouře, která se pak strhla, je přehlušila. Teprve teď se znovu ozvaly ve sluchátkách. Podle nich jsme udržovali přímý směr přes hlubokou tmu, bez obav, že zabloudíme. Řetězy nevysokých pahorků zůstávaly za námi jedny za druhými. Rainer šel za Arseňjevem, shrbený, jakoby o hlavu menší. Sotva pletl nohama. Najednou se posadil na zem. Astronom se k němu obrátil a řekl mu jako malému dítěti:

„Tak vstaň, Jindřichu, vstaň!“

Neodpověděl. Napůl ležel, ztěžka dýchaje. Přistoupil jsem blíž, abych mu pomohl, ale Arseňjev mě posunkem zadržel.

„Ne, on sám.“

A chemik, opíraje se rukama o kameny, vstal, narovnal se strašně pomalu, jako by zdvíhal obrovské břímě, a vykročil za námi.

Na zbytek naší cesty mám jen velmi málo vzpomínek. Měl jsem pocit, že mi ztrnul mozek: pravděpodobně jsem při chůzi dřímal a jen čas od času jsem se probouzel. Tlak v lahvích s kyslíkem klesl na třicet atmosfér. Museli jsme tedy jít, abychom na místo dorazili dříve, než se nádržky úplně vyprázdní. Mleli jsme z posledního. Zmocňoval se mne neurčitý dojem, že se za námi někdo plíží. Nejpodivnější bylo, že to pociťovali i ostatní. Rainer, který šel poslední, několikrát upadl, protože se stále ohlížel. Každou chvíli jsme se střídali ve vedení výpravy, protože hledání cesty ve tmě bylo vyčerpávající.

Najednou — šel jsem zrovna první — spatřil jsem vysoko v mracích bílý mlhavý sloup. Terén stoupal. Z kamenitého základu vyčnívaly drsné ploché balvany. Bílý sloup se zvolna pohyboval mezi mračny. Napřed mi blesklo hlavou, že je to nějaký další tajemný úkaz, ale astronomův výkřik mě vyvedl z omylu. Pod botami skřípělo kamení. Ještě několik set kroků a byli jsme v průsmyku. Daleko dole svítilo moře mlhy. Z něho se tyčil k nebi bílý sloup světla. Byl to reflektor rakety.