Stanisław Lem - Astronauti

Rozdrásaný chór ještě jednou zaburácel a zhasl. Už jen reproduktor rovnoměrně bzučel, jak jím procházel proud.

Mlčel jsem a moji druhové také mlčeli; někde zdola bylo slyšet jemné bzučení běžícího mechanismu. Trvalo dlouho, než jsem se osmělil položit otázku:

„Co to bylo?“

„To je hlas krystalu… z jednoho z těch miniaturních přístrojů…“ řekl Čandrasékhar a přistoupil k aparátu. Vyňal ze svorek kovovou kapičku.

„Napadlo mě proměnit elektrické kmity ve zvuk. Nevíme ani v nejmenším, jestli to bylo účelem těchto podivných přístrojů… Že kmity, transponované do jazyka zvuků, tvoří melodii, je možná náhoda…“

„A ostatní?“ zeptal jsem se, ukazuje na rozsypaná stříbřitá zrnka.

„Nic, naprostý chaos zvuků, drásajících sluch,“ odpověděl matematik.

„Sám nevím, proč jsem to udělal,“ připojil za okamžik, „nedomnívám se, že by to měla být hudba, leda že by i oni…“

„Co je vám, Lao?“ řekl Arseňjev. Fysik vstal od přístroje. Zvedl trochu tvář s výrazem, jako kdyby se byl zahleděl do vzdáleného světla. Arseňjevovu otázku přeslechl. Pomalu sklopil hlavu. Několikrát přejel prsty po skleněné desce, jako by ji hladil, pak se obrátil na Rainera:

„Doktore… jak stará je — podle vašeho názoru — ta vrstva železa tam na břehu? Dělal jste analysu…“

„Ano, dělal, ještě před tou osudnou výpravou. Vezmeme-li v úvahu nízké procento kyslíku v atmosféře… i když na druhé straně přítomnost vody působí katalysačně… myslím, že to železo tam leží v této formě asi sto padesát, no, řekněme sto šedesát let.“

„A což… devadesát?“

„To asi ne. Leda že by teplota byla značně stoupla… ale co máte na mysli, profesore?“

„Leda že by teplota byla značně stoupla…“ opakoval velmi pomalu Číňan. Usedl.

„Nebo myslíte…“ obrátil se na něho Rainer, ale Arseňjev ho zadržel pohybem ruky.

„Nerušte ho. On nás teď neslyší.“

Tato událost ve mně zanechala dojem tak hluboký, že jsem zapomněl na vzdálenou záři, jejíž odlesk jsem viděl ve tmě, když jsem stál na hřbetě rakety. Nazítří a v následujících dnech obloha blýskala tichými elektrickými výboji a vzdálený přísvit nebylo možno pozorovat.

Výzkum vysokých vrstev atmosféry trval šestnáct dní. Říkám dní, i když údolí bylo ponořeno do tmy, protože si náš organismus uchoval čtyřiadvacetihodinový rytmus spánku a bdění. Společně s fysiky jsem na hřbetě rakety umístil radarové přístroje a reflektory vrhající ultrafialové paprsky. Vypustili jsme také několik balonových sond, které zaznamenávaly intensitu ionisace. Automatické vysilače, které v nich byly, hlásily nám výsledky měření. Rainer měl plné ruce práce v laboratoři, kde prováděl analysu minerálů nasbíraných v Mrtvém lese. Čandrasékhar vysedal v kabině s maraxem, plně zabrán nějakými spletitými výpočty. Netrpělivě jsem čekal na příchod nového dne, protože všechny důležitější práce byly odloženy až na tuto dobu. Počasí bylo stále mrazivé. Led pokrýval jezero ideálně hladkou plochou. Úplné bezvětří na to mělo příznivý vliv. V temnotách plápolaly v mračnech třaslavé záblesky, připomínající polární záři pozorovanou přes mraky. Dvacátého dne se přehnala nad údolím prudká elektrická bouře. Led, zvedaný vlnami, praštěl a pukal, stěny rakety se chvěly, velké kroupy rachotily po jejích bocích a hřbetě, ale ani nejslabší závan větru nepronikl do jejího útulného nitra. Příštího dne se všechno utišilo, a zatím co mráz povoloval — rtuť v teploměru vystoupila na čtyři stupně pod nulou — začal barometr klesat. Blížilo se svítání a s ním nová mohutná bouře. Arseňjev dal rozkaz k startu. Když jsme naposled stáli na hřbetě rakety, houstlo nebe těžkou, olověnou šedí. Mdlý odlesk padl na led, svírající jezero. Pak se poklopy zavřely a zahřměly motory. Led s hromovým rachotem pukal, rozpadal se na kry a vyletoval vysoko nad hlavu Kosmokratoru. Raketa zametla vodu plameny, zanechala za sebou zbělalý pruh vařící vody a vzlétla strmě do vzduchu. Z mraků, rozervaných tryskovými plyny, vynořily se přízračné obrysy hor a propastí, plné tmavomodrých stínů. Šroubovitou křivkou silnými vrstvami mraků stoupali jsme výš a výš. Najednou si všichni, kdo stáli v centrále, zakryli obličeje rukama: v televisorech zahořel bílý rozžhavený disk, nořící se z hloubi mračen. Protože jsme letěli k východu, potkali jsme Slunce o několik hodin dříve, než vyšlo nad kotlinu.

Kosmokrator zamířil k Zemi, jako by měl v úmyslu vrhnout se do propasti, oddělující obě planety. Ale navigátoři jej dopravili pouze do proudu radiových vln, které nám přinášely zprávy z domova. Několik hodin jsme letěli ve vzduchoprázdnem prostoru, pod černým nebem plným hvězd, které jsme již tak dlouho neviděli. Pak se Kosmokrator, podobný potápěči hledajícímu dno, ponořil do mraků. Čas od času se otvíraly ve dně rakety malé otvory a z nich byly spouštěny na dlouhých lanech pomocné radarové antény. Indukční přístroje pátraly skrze mlhy po ložiskách kovů. V obou laboratořích analysátory kmitů analysovaly a registrovaly vlny, odrážející se od neviditelného povrchu planety. Z instrukcí, které jsem dostal, když jsem přijímal službu navigátora, jsem usoudil, že směřujeme k údolí Bílé koule. V jedenáct se v centrále objevil Arseňjev. Byl nějak roztržitý, na otázky odpovídal až za nějakou chvíli, jako by myslil na něco jiného. Zkontroloval přístroje a uložil mi, abych zvláště pečlivě sledoval údaje gravimetru.

„Zjistíte-li nějaké změny, ihned mě o tom zpravte,“ řekl.

„Určitě nezjistím, profesore,“ odpověděl jsem, „protože nepoletíme rychleji než tři čtvrti kilometru za vteřinu.“

„To nemá s naší rychlostí nic společného.“

To mě tak překvapilo, že jsem si neodpustil poznámku:

„Jak to, že nemá? Gravimetr přece ukazuje sílu gravitace, ale síla, jakou nás přitahuje Venuše, je stále stejná.“

„Nejde o přitažlivost planety,“ odbyl mě netrpělivě Arseňjev. „Udělejte, prosím vás, co jsem řekl.“

Pokrčil jsem rameny a podíval jsem se na gravimetr. Ručička se ani nehnula. Věděl jsem však, že Arseňjev nemá ve zvyku mluvit do větru, a každou chvíli jsem se díval na škálu přístroje, i když jsem nedovedl pochopit, jak by se přitažlivost mohla zvětšit. Půl hodiny před koncem služby jsem dostal domácím telefonem rozkaz vystoupit na čtyřicet kilometrů. Podle kompasů i radarskopu bylo údolí Bílé koule už asi nedaleko. Motory začaly pracovat hlasitěji a po několika minutách vzlétl Kosmokrator nad mraky. Zaoblení planety bylo zřetelně vidět. Od obzoru se táhla kupovitá mračna, zbrázděná dlouhými pruhy jako zoraná pole pod sněhem. Zvonek pronikavě zadrnčel: spálila se jedna z pojistek sítě, napájející druhou laboratoř. Zavinil to některý z vědců. Znovu jsem zapnul proud, jehož přívod byl automaticky přerušen, a vrátil jsem se k prediktoru. Když jsem se blížil k obrazovkám, všiml jsem si, že svítí poněkud matněji. Mraky zčernaly. Byly velké, s plochým spodkem a zvlněným stříbrnavým vrchem. Pohybovaly se a táhly stejným směrem, jakým letěl Kosmokrator. Za chvíli se v nich otevřel nálevkovitý otvor. Obrovský, hladký, sahající, jak se zdálo, až do středu planety. V jeho ssavém chřtánu ztrácela mračna své vzdušné tvary. Pohlédl jsem jinam, protože se mi zatočila hlava, když jsem se díval na houpající se obzor. Nečetné řasovité mráčky, plující ve výši Kosmokratoru, ztrácely se jeden za druhým. Řítily se dolů s takovou rychlostí, jako by je srážela neviditelná pěst. Pod námi v závratném víru mizely v propasti mraky slité do masy hladké jako tekutý kov. Pocítil jsem, jak se váha mého těla zvětšuje. Hlas motorů stoupal do vyššího a vyššího, zesilujícího se tónu. To kladl prediktor odpor síle, pokoušející se nás svrhnout dolů, a zvětšoval hnací sílu motorů. Kosmokrator ještě stále letěl přímo po sečně gigantického kruhu. Odhadoval jsem jeho průměr na více než sto kilometrů. Gravimetr ukazoval vzrůstající přitažlivost. Nehlásil jsem to Arseňjevovi, protože zpozoroval jistě i bez přístroje, že se jeho ruce i nohy nalévají olovem a že nejprostší pohyb vyžaduje zvětšeného úsilí. Hnali jsme se nad temným jícnem víru. Raketa se ani o vlas neodchýlila od přímého směru, jen motory vydávaly pronikavý svištivý tón, jako by byly přibrzděny ve velké rychlosti. Do centrály přišel Arseňjev ve společnosti Soltyka a Rainera.