Stanisław Lem - Astronauti

„Konec legendy o myslících kovových broučcích!“ zvolal Arseňjev, když mě uviděl. Byl v dlouhém pracovním plášti s vykasanými rukávy, na čele měl binokulární lupu, kterou sňal s očí. „Je mi vás jakožto jejího autora líto, pilote, ale fakta rozhodují — ostatně skutečnost je snad ještě záhadnější.“

Laboratoř byla do posledního místečka zastavěna přístroji. Velké cívky tlumivek byly upevněny dokonce i na stropě. Se stolku visely celé svazky různobarevných kabelů. Pod velkým reflektorem seděli Tarland, Rainer a Lao Ču, kteří pod lupami prohlíželi něco, co jsem ode dveří nemohl rozeznat. Přistoupil jsem blíž. Když jsem se naklonil, uviděl jsem na tmavé desce nějaké malinké jiskřičky. Vedle prázdné kovové skořápky leželo několik mikroskopických spirálek, drátek tenčí než vlas a kousek hmoty, maličké jako špendlíková hlavička a průsvitné jako kapka kouřového skla.

„To jsou vnitřnosti kovového broučka,“ řekl Arseňjev. „Je to jakýsi miniaturní radiový vysilač, který pracuje na vlně několika centimetrů, ovšem vysilač neobyčejně zvláštní konstrukce. Vidíte ten krystalek?“ zvedl pinsetou třpytnou kapičku. „Je to konglomerát několika prvků, vykrystalisovaný tak, že tvoří jakýsi "balíček" zachycených elektrických kmitů. Je-li nabuzen, reprodukuje jako gramofonová deska.“

„Co říkáte? Okamžik, okamžik… profesore!“ zvolal jsem. „To je nemožné, na vlastní oči jsem viděl, jak to reagovalo na mou přítomnost, jak se to pohybovalo a zase přestávalo pohybovat, ba dokonce to docela zřetelně bzučelo, když jsem se přibližoval…“

„Zcela správně,“ odpověděl s uspokojením astronom, „prosím, hned jednoho broučka vzkřísíme…“

Fysik položil „tvorečka“ na ebonitovou destičku pod anténu velkého radarového přístroje, manipuloval pákami a soustředil na něj proud neviditelných vln.

„Byli pořádně zašlí,“ říkal zatím Arseňjev, „vznikla tam všelijaká spojení a zkraty, z počátku nechtěli fungovat, ale když jsme je vyčistili, reagovali skoro všichni… no, podívejte se!“

Řekl to naprosto klidně, ale já jsem ztrnul.

„Brouček“ se zachvěl, vznesl a vystrčil teninký drátek. Fysik otáčel anténou radaru, zvedal ji, spouštěl, kroužil s ní a „brouček“ poslušně opakoval všechny pohyby po něm a obracel špičku s drátkem k anténě radaru.

„Každý takový miniaturní přístroj má, jak jsem řekl, krystalek s určitým kvantem zachycených kmitů,“ povídal Arseňjev. „Dokud není nabuzen, leží nehybně. Nabudit jej lze pomocí radiových vln délky několika centimetrů, tedy právě takových, s jakými pracují naše radary. Když jste se tam v Mrtvém lese přiblížil ke svému kovovému broučkovi, nabudily jej vlny vysílané anténami vaší přilby. Brouček "obživl" a začal vysílat. Když jste se pak od něho vzdaloval nebo odvracel hlavu, vlny jej už nezasahovaly a přístroj přestával fungovat. Má prosté zařízení, zakládající se na principu variometru, jímž se natáčí vždycky přesně ve směru budicích vln. Je to jasné?“

Mlčky jsem přikývl. Má poslední hypothesa se rozpadla v prach. Rozhodl jsem se, že od této chvíle upustím od tvoření hypothes.

„Není to tedy bytost…“ promluvil jsem po chvíli.

„Ovšem že ne.“

„Tak co to vlastně je?“

„Nevíme. Kolega Lao Ču se domnívá, že obyvatelé Venuše zaznamenávají takto zprávy…“

„Aha, byla by to tedy jakási kniha?“

„Kniha, film, gramofonová deska nebo možná i dopis… buď jak buď, je to druh dokumentu, jehož obsah je možno reprodukovat.“

„A jsou snad tyto kmity… pravda, vždyť «raport», proslulý «raport», byl přece také sepsán v kmitech… jsou snad tyto kmity stejné?“

„Jak vidíte, není zde profesor Čandrasékhar. Pokouší se již asi dvě hodiny odpovědět na tuto otázku za pomoci maraxu. Zatím se musíme ozbrojit trpělivostí…“

Když jsem se vracel do centrály, šel jsem kolem kabiny maraxu. Chtěl jsem se tam podívat, ale zarazil mě velký rudý nápis TICHO, svítící nad dveřmi. V centrále byl ještě stále Osvatič se svým Eukleidem. Šel jsem tedy nahoru, do prostory vzduchotěsných komor, oblekl jsem si skafandr a vystoupil jsem na hřbet rakety. Byla černá a mrazivá noc.

Rozžal jsem ruční svítilnu a zjistil jsem, že se mlha rozplynula. Bílý kotouček světla klouzal po ledě, vyvolávaje třpytivé odrazy, až zmizel mezi neurčitými tvary, poprášenými tenkou vrstvičkou sněhu.

Zhasil jsem baterku a usedl na plášť rakety. Nějakou dobu jsem neviděl nic. Musel jsem vypnout radar, protože mě oslňovala oválná obrazovka, zářící zelenavým svitem uvnitř přilby. Zrak pomalu přivykal temnotě. Tma, která mě obklopovala, měla různé stupně intensity; nejhustší byla nízko nad obzorem, kde jsem tušil hory. Nebe se jevilo jako čerň sotva postižitelně bledší. Nebylo na něm ani svitu, jaký na Zemi vychází z mračen shora osvětlených Měsícem. Zdola od ledové plochy sem doléhal tichý praskot. To narůstala vrstva ledu a vytlačovala vzhůru těleso rakety. Doposud jsem se díval k severu, k průsmyku. Když jsem se obrátil k jihu, uviděl jsem třaslavý, nasedly přísvit. Z počátku jsem si myslil, že je to přelud. Když však jsem napjal zrak, podařilo se mi rozpoznat na šeřivém, nezřetelném pozadí vrcholky hor. Bylo tam trochu světla, ale tak malounko, že jsem byl na rozpacích, když jsem se tam díval příliš dlouho, zdali opravdu něco vidím. Musel jsem na chvíli zavřít oči, a když jsem je náhle otevřel, přesvědčil jsem se, že to není klam, nýbrž že tam doutná sice nesmírně slabounký, ale opravdový šerý přísvit.

Vrátil jsem se do rakety, nechal jsem skafandr ve vzduchotěsné komoře a sestoupil jsem do dolní chodby. Červené světlo nad kabinou s maraxem už nehořelo. Pootevřel jsem dveře. Vedle stolku, připomínajícího svým tvarem zvon, stály na vozíčku přístroje, mezi nimiž jsem poznal kaskádové zesilovače a obyčejný rozhlasový reproduktor. V kabině byli čtyři vědci. Nakloněn nad přístrojem seděl fysik; kousek dál astronom, obrácený ke mně zády, v takové posici, jako by se díval na něco v temnotě za pootevřenými isolačními dvířky maraxu. V rohu stál Čandrasékhar, vedle něho Rainer, opírající se o trubku konstrukce, s tváří zakrytou oběma rukama.

Všichni mlčeli. Jejich nehybnost byla tak podivná, že jsem se neodvážil promluvit. Lao Ču, který si mě první všiml, se pohnul. Arseňjev zvedl hlavu, přivíraje oči jako před prudkým světlem.

„To jste vy?“

Stál jsem ještě pořád u dveří.

„Pojďte dál…“ řekl Arseňjev. Zdálo se mi, že na mne Číňan upírá nějaký zvláštní pohled, ale snad to byl jen odraz světla v jeho brýlích.

„Podařilo se vám to? Přišli jste na něco? A na co?“ ptal jsem se.

Lao Ču zavrtěl hlavou:

„Ne, ale… profesor Čandrasékhar udělal takový pokus… takovou zkoušku, která měla… prazvláštní výsledek.“

Říkal to tak pomalu, že mě zamrazilo.

„Co to znamená?“

„Je možno pokus opakovat?“ zeptal se Číňan. Nikdo neodpovídal. Otočil vypínačem zesilovače na vozíku. Ozval se hluchý šum, praskání, pak několik nepříjemných, prudce klesajících zahvízdnutí. Najednou se v reproduktoru ozvala melodie. Pochmurná, zhuštěná, dravá a plná děsu. Nevzbuzovala hrůzu, nýbrž byla to hrůza sama. Hrůza byla v ní, jako v obrovských kostrách jurských veleještěrů, ztuhlých v obludných křečích, tak jak je zastihl proud žhavé lávy a na věky je zpodobil v postoji nevýslovné bolesti a děsu. Byla jako ty obrovské kosti, které již přestaly být páteřemi a žebry, které již nepatří do života, ale ještě se nestaly vápencovým útvarem, částí mrtvého světa. Stejně jako ony byla zároveň výstřední a odpuzující — i blízká, působící najednou v některém místě dojmem téměř lidským. Chtěl jsem vykřiknout: „Dost, dost, přestaňte!“ — ale nemohl jsem otevřít ústa; naslouchal jsem tedy dál, ochromený, jako kdybych sklem přihlížel ke svíjivým křečím netvora z mořských hlubin, zvířete roztodivných, nepředstavitelných tvarů, o němž nevím nic — jen to, že dokonává.