Stanisław Lem - Astronauti

„Má pravdu,“ řekl tiše, „ale i já mám pravdu.“

Přestože ke mne nepozvedl oči, pochopil jsem, že to říká mně.

„Vy jste… chtěl také vystoupit na břeh, profesore?“

„Ano. Oba máme pravdu… tak to v životě chodí — a proto je život méně prostý než matematika.“

Dotýkal se kláves. Na obrazovkách se objevili nazelenalí hadi, kteří se chvěli, štěpili, kroužili. Odešel jsem co nejtišeji. Kabinu vyplnilo temné bzučení přístrojů, čím dál tím hlasitější.

Přistáli jsme na jezeře tři hodiny po tom, co se přehnala bouře. Skály nad jezerem byly ještě tmavé vláhou; ještě pořád drobně pršelo. Desítky potoků se hnaly mezi kamením a řítily se s příkrých prahů, které se proměnily ve vodopády. Kosmokrator se zastavil ve značné vzdálenosti od břehu. Ani když vítr odvál mlhy, nebylo vidět Bílou kouli, protože ji zakrýval les křemenných jehel, které vyčnívaly z vody i ze skalní ssuti na břehu. Hory se hned objevovaly, hned zase ztrácely v mracích, jako by byly smazány výpary, které stoupaly bílými sloupy k nebi.

Mezi Kosmokratorem a zátokou křižoval motorový člun. Převáželi jsme přístroje, akumulátory, kola drátů a ocelové dílce konstrukce, z nichž jsme smontovali na břehu nevelké přístaviště, které nám mělo usnadnit vyloďování nákladů.

Když byly přípravné práce skončeny, vydali jsme se — Osvatič a já — na obchůzku Bílé koule, abychom pátrali po podzemním vedení. Užívali jsme indukčních aparátů. Elektrická ozvěna prvního potrubí se ozvala u mohutného skalního žebra nad zátokou. Bylo to totéž potrubí, které vedlo k jihozápadu přes soutěsku, kráter a náhorní planinu a končilo v jezeře s železným břehem. Označili jsme toto místo narychlo nakupenou hromadou kamenů a šli jsme dál. Všiml jsem si, že kamenitý terén je suchý, přestože stále drobně mžilo. Skály byly tak horké, že se kapky deště měnily při dopadu v páru. Všechny trhliny v půdě vyplňoval navátý písek, tvrdý, hrubozrnný, který se zvedal a vyletoval zpod bot v malých obláčcích, a když zavál vítr, pokrýval celé prostranství šedavým mračnem. Když jsme sestoupili s výšinky nad zátokou, ztratili jsme Bílou kouli s očí. Zakryly nám ji hustě nakupené křemenné jehly. Některé dosahovaly výšky až třiceti metrů. Jako mocné hladké sloupy tyčily se mezi zrádnými balvany, které byly přes svou velikost velmi vratké a nejednou uhýbaly pod nohou jako propadliště. Postupně jsme označili místa nad dalšími potrubími, kde měly být umístěny oscilografy. Přestalo pršet a v mracích se objevily ojedinělé zelené kousky oblohy. Nad zemí se mlha srážela a čím dál tím víc houstla, zato nahoře se obloha vyjasňovala. Konečně svál vítr chumáče mlh nad vodu a odhalil úbočí kotliny. Necelý kilometr od břehu odrážela se od skal zelená skvrna stanu, v němž byla pozorovatelna. Odtamtud sledoval Lao Ču postup naší práce. Když jsme na místě, kudy probíhalo jedenácté potrubí, postavili poslední hromádku kamení, vrátili jsme se do rakety. Na břeh odpluli Soltyk a Rainer. Počasí se ustalovalo; sněhobílá mračna plula po nebi, zářícím nejčistší zelení. Každých několik minut vysvitlo slunce a v jeho záři se krajina jakoby rozšiřovala. Na pozlacených skalách se rýsovaly tmavé pruhy úžlabin a komínů; světlo bylo tak ostré, že bylo možno pouhým okem počítat balvany na protějším břehu jezera. Se hřbetu Kosmokratoru jsme pozorovali velkým dalekohledem, postaveným na stativu, jak Soltyk a Rainer přirážejí k břehu zátoky a vystupují na pahorek. Pod skalním žebrem je Lao Ču zadržel a oznámil jim a zároveň i nám, že gravimetr ukazuje výkyvy síly pole. V témže okamžiku začal se vzduch nad břehem jezera kroutit jako ohýbané sklo. Objevovaly se v něm různobarevné duhové plochy, pomalu se snášející k hladině vody. Tu zase obrysy vzdálených skal, lemované zářivou obrubou, plápolaly jako čadící plamen. Za nějakou dobu se všechno zase uklidnilo a druhové se mohli pustit do práce. Hned jeden, hned druhý scházel k přístavišti, pak vystupoval vzhůru s těžkým nákladem oscilografu a mizel nám s očí v bludišti rozeklaných skalisek. Po čtyřech hodinách zaujal místo v pozorovatelně Rainer a na obchůzku se vydali Lao Ču a Tarland. Soltyk, který připlul na motorovém člunu, oznámil, že v blízkosti Bílé koule je radiové spojení rušeno silným duněním proudu. Všichni, kdo pracovali na břehu, byli vyzbrojeni signálními pistolemi, aby se mohli domluvit s pozorovatelem u gravimetru, kdyby rádio vypovědělo službu. V šest hodin večer byly přístroje rozestaveny. Obepínaly Bílou kouli kruhem, jehož obvod měřil asi půl druhého kilometru. Bylo je třeba obejít každé dvě hodiny, vytáhnout exponovaný registrační film a nasadit nový. V osm jsme přivezli první cívky filmů se záznamy. Putovaly ihned do kabiny s maraxem. Po dvou hodinách šli na břeh Rainer a Soltyk. Své poslání vykonali bez překážek a odevzdali druhou sérii filmů. Arseňjev, jestliže právě nebyl s Čandrasékharem u maraxu, vystupoval na palubu, aby kontroloval údaje hlavního gravimetru. Blížila se desátá hodina zemské noci: slunce se prodíralo řídkými řasovitými obláčky a vody jezera ležely tak nehnutě, že v raketě nebylo možno pozorovat ani nejslabší kolébání. Když přišla znovu řada na Osvatiče a na mne, objevil se mezi křemennými jehlami nad neviditelnou Bílou koulí chvějící se kalný mrak, podobný ženoucímu se trychtýři smršti. Lao Ču, který byl v pozorovatelně, zadržel nás u břehu tím, že vypálil tři červené a jednu kouřovou raketu. Vypadalo to, že Bílá koule začíná fungovat: od jezera dolétaly čím dál tím prudší poryvy větru, teplota pobřežních skal vystoupila v několika minutách o dvacet stupňů. V téže době dunění proudu znemožnilo radiové spojení na vzdálenost větší než několik metrů. Intensita pole se zvětšila několika malými skoky, ale pak se ustálila. Fysik nám dal znamení, že můžeme vyrazit. Vyšplhali jsme se na skalní žebro. Kousek pod jeho hřebenem stál první přístroj, chráněný malým stanem z plachtoviny. Vyměnili jsme film, což nám zabralo několik minut času, a šli jsme dál. S vrcholku vyvýšeniny jsme mohli přehlédnout rozlehlé prostranství. Vzduch byl velmi čirý. Řiďounká mlha zahalovala jen nejvzdálenější vrcholky hor. Najednou jsem se zarazil. Rozervaná, divoká kamenitá pláň u našich nohou, z níž vyčnívaly jehly, písečné přesypy a roztříštěné ploché balvany, byla prázdná.

„Osvatiči, podívejte se,“ vykřikl jsem, „Bílá koule zmizela!“

Pohlédl před sebe.

„Ke všem čertům!“

„Okamžik, okamžik …“ opakoval jsem. „Vzpomínám si, že ten ohromný plochý balvan pod třemi jehlami byl po pravé straně, koule a tamhlety jehlance po levé straně. A teď je balvan těsně u jehlanů… ani tam není místo… kde tedy stála koule předtím? I kdyby se nakrásně propadla, zůstala by aspoň jáma, nějaké prázdné místo!?“

Bezradně jsme se rozhlíželi.

„Co dělat?“ zeptal jsem se. Obrátil jsem se ke vzdálenému úbočí, kde se na šedém pozadí zelenal stan s gravimetrem, ne větší než hlavička zápalky. Pokoušel jsem se zavolat fysika radiem, ale bylo slyšet jen praskání, následující za sebou s rychlostí kulometné palby. Vypálil jsem jednu bílou a dvě kouřové rakety. Podle smluveného klíče to znamenalo: „Můžeme jít dál?“ Dosti dlouhá doba uplynula, než v dálce vyskočila zelená jiskřička, stoupala vzhůru, zastavila se a pomalu klesala dolů, hnána větrem nad jezero.