Stanisław Lem - Astronauti

„Půjdete co nejrychleji k břehu a zajedete motorovým člunem k raketě. Profesor Čandrasékhar čeká na filmy. Je to neobyčejně důležité.“

„A… vy?“ otázal jsem se.

„Zůstaneme.“

„Budete po něm pátrat?“

„Běžte, prosím pěkně!“ řekl Lao Ču a v jeho obvykle tak vlídném hlase zazněl nějaký ocelový tón. Běžel jsem a snažil jsem se, abych nezpomaloval tempo v místech, kde kameny byly vratké a začínaly se pod nohou sesouvat. Ve vzduchu se chvělo neurčité, vzdálené šumění. Přes kombinésu jsem cítil horké závany větru. Za širokým pásem kamení se objevilo jezero. Z hladiny lenivě stoupala oblaka par.

Když jsem tak bez dechu běžel, slyšel jsem podivný sykot. Podíval jsem se na nohy: z podrážek mých bot se kouřilo. Půda se rozpalovala, jako by pod ní hořel neviditelný oheň. Zůstal jsem stát. Co dělat? Vrátit se pro ty dva? Ohlédl jsem se zpět. Páry, které stoupaly z jezera, působily, že se čím dál tím víc stmívalo. Závany větru byly horké jako dech vysoké pece. Musel jsem odevzdat ty zatracené filmy. Skákal jsem s kamene na kámen. Konečně udýchaný, zalitý potem dorazil jsem k motorovému člunu a skočil jsem do něho s rozběhem, že se zakymácel a nabral vodu přes bort. Jel jsem ke Kosmokratoru, jehož reflektor oranžově zářil v šeru. Na hřbetě rakety se procházel muž ve skafandru, s rukama založenýma za zády. Napadla mě bláznivá myšlenka, že je to Osvatič. Vyskočil jsem na přistávací můstek a v mžiku jsem stál nahoře. Byl to Arseňjev. Svítil za ním reflektor, který vroubil naše obrysy zářivou aureolou a promítal na mlhu dlouhé, třaslavé stíny.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se.

„Zůstali tam…“ odpověděl jsem. „Osvatič… zmizel.“

„Jak to — zmizel?“ zeptal se zlostně Arseňjev. „Spadl někam?"

„Ne, nespadl. Zmizel. Viděl jsem ho stát na velkém balvanu. Bylo to u desátého přístroje. Vzduch se zavlnil, a když jsem tam doběhl, už byl pryč. Není tam žádná rozsedlina, jen hladká kamenná deska a s jedné strany mělký výklenek ve skalách.“

„A Bílá koule?“

„Co?“

„Ptám se, jestli jste viděl Bílou kouli?“

„Ne. Taky zmizela.“

„Tak…“ řekl astronom. Nějakou dobu mlčel. Najednou zvedl hlavu:

„Máte filmy?“

„Mám. Profesore,“ vybuchl jsem, „musíme jet na břeh! Oni tam uhoří! Když jsem běžel sem, byly skály čím dál tím žhavější, já…“

„Je tam Lao Ču?“

„Ano. A Soltyk také!“

„Zaneste, prosím vás, filmy do maraxu.“

„A co oni?“

„Budou si vědět rady.“

„Ale já mohu hned…“

„U břehu stojí druhý člun. Není vás tam třeba. Jděte, prosím.“

Po železných schůdcích jsem sestoupil do vzduchotěsných komor, a když stlačený vzduch vytlačil jedovatou atmosféru ve skafandru, jen s odšroubovanou přilbou jsem vstoupil do kabiny a odevzdal filmy. Stál jsem u dveří a díval se, jak Čandrasékhar navléká cívku na dlouhou, vodorovnou osu, jak zasouvá začátek každého filmu do otvoru ve stolku a pohybuje páčkami kontaktů. Filmy se odvíjely a rychle mizely ve stroji. Čandrasékhar se dotýkal kláves. Obrazovky se postupně rozsvěcovaly jako obrovské zářící oči, červená a modrá kontrolní světélka zablikala, zahořela a tak se rozzářila, že překryla zelenavé fosforeskování obrazovek. Jako očarovaný jsem se díval na Čandrasékharovy prsty, přebíhající po klávesách. Kabina se plnila zpěvným bzukotem. V obrazovkách létaly zelené blesky, bylo slyšet krátké, časté cvakání kontaktů, ručičky na cifernících se blížily k hranici přetížení. Matematik však dále mačkal klávesy. Občas zabručel přetížený transformátor nebo za stěnou zasyčel elektrický výboj roztrhaný na vidlicích spínačů. Čandrasékhar stál chvíli nepohnutě, s hlavou sklopenou, a díval se přimhouřenýma očima na hru světýlek. Pak odešel od stolku. Ještě jednou zkontroloval očima všechny obrazovky a obrátil se ke mně.

„Teď musí marax ukázat, co dovede. Chápete, oč jde? Gravitační pole vzniká součtem jednotlivých impulsů proudu. Použijeme-li Fourrierovy metody, těch několik desítek milionů kmitů, které zaznamenaly na filmu oscilografy…“

Měl jsem toho právě dost.

„Dejte s tím pokoj!“ zvolal jsem. „Osvatič zmizel!“

Čandrasékhar se zachvěl: „Co? Co se stalo?“

Začal jsem to znovu vyprávět. Čandrasékhar naslouchal, ale po celou dobu nespustil oka s obrazovek. Mimoděk jsem sledoval jeho pohled. Světelné křivky, svíjející se na postranních obrazovkách, pomalu bledly a splývaly s fosforeskujícím pozadím. Zato na prostřední vystupovala křivka, zářící stále jasněji.

„Je tam Lao Ču?“ zeptal se Čandrasékhar, když jsem domluvil. Vtom bzukot proudu ustal. Kontrolní světélka zhasla, postranní obrazovky se úplně vyjasnily a na ústřední se ustálila příkře stoupající křivka o dvou vrcholech. Čandrasékharovy oči se zúžily. Zrak mu zazářil.

„Tak přece periodická!“ řekl. Pak se mu na rtech mihl letmý omluvný úsměv:

„Snad se vám zdá nelidské, že v této chvíli…“

Odmlčel se. Zachvěl se, udělal krok zpět a opřel se o lesklou postranní stěnu stolku. Světlo, dopadající shora, ukázalo hluboko vpadlé spánky a tváře. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že v poslední době Čandrasékhar vůbec neopouštěl marax. Červené světlo nade dveřmi kabiny svítilo ve dne v noci.

Matematik zavřel oči a lehce pokrčil rameny, jako by s nich chtěl setřást neviditelné břímě.

„Nic si z toho nedělejte,“ řekl. „Oni se vrátí, jestliže…“

Nedokončil.

„Kde je Arseňjev?“

„Nahoře.“

„Můžete ho sem poslat? Je to velice důležité.“

Zastihl jsem astronoma na hřbetě rakety. Skláněl se nad škálou gravimetru. Vedle něho se rozplýval v mlze červenavým svitem paprsek reflektoru, mohutný a silný jako sloup.

„V této chvíli intensita nevzrůstá…“ řekl Arseňjev tiše, jako by mě neslyšel. Opakoval jsem, že ho Čandrasékhar volá dolů. Najednou vyskočil:

„Co? Už to je? Tak jaká?“

Nechápal jsem, nač se ptá; ale vtom jsem si vzpomněl na matematikův výkřik a řekl jsem naslepo:

„Periodická.“

Arseňjev se beze slova rozběhl ke vstupní šachtě.

„Smím odplout na břeh?“ křikl jsem za ním; Zůstal stát.

„Ne. Nebudete tam nic platný! Dávejte pozor na radar a reflektor. Signální pistole leží tady, po straně.“

Zmizel v šachtě vchodu. Hladinu zastřely horké líné páry. Těleso rakety se v nich černalo jako tělo velryby, mrtvě plynoucí ve vlnách. Vedle reflektoru stál přenosný radarskop s dvěma elipsovitými anténami, obrácenými k břehu. Uchopil jsem oběma rukama kovové řídicí kolo. V obrazovce bylo vidět skalnatý mys nad zátokou, přes který se naši druhové museli vracet. Byl pustý. Válely se tam kotouče nějakého dýmu, tmavšího než mlha. Pohlédl jsem na fotoelektrický článek, vmontovaný pod obrazovku. Ukazoval teplotu skal na břehu: dvě stě šedesát stupňů. Ruce samy sevřely kovové kolo radaru. Dvě stě šedesát stupňů… Také teplota vzduchu stoupala, rozpalovala se jako v peci: osmdesát, osmdesát pět, devadesát stupňů… Jak dlouho tam může člověk vydržet, třeba v isolující kombinése?

Míjely minuty a každá z nich byla věčností. Zřetelně bylo slyšet syčení a šumění vody, která v dotyku s rozžhavenými balvany u břehu začínala vřít. Pohyboval jsem anténou sem a tam. Již jsem ji chtěl obrátit, když se v zorném poli něco pohnulo: šel tam člověk!