Stanisław Lem - Astronauti

„Všechno v pořádku,“ řekl Osvatič. Obrátili jsme se a oba jsme současně vykřikli úžasem. Jako nesmírná světlá kupole, obklopená širokým pásem volného místa, tyčila se nad kamenným mořem Bílá koule.

„To byl nějaký zrakový klam,“ řekl jsem konečně, ale sám jsem docela nevěřil vlastním slovům. Pak jsem se pustil dolů. Protože všechny oscilografy byly navzájem spojeny tenkým kabelem, který synchronisoval jejich záznamy, šli jsme dál podle bílého drátu, střídavě šplhajíce a sbíhajíce po hromadách balvanů.

U každého přístroje jsme se na chvíli zastavili. Já jsem vytahoval cívky exponovaného filmu, Osvatič nasazoval nový z náhradních, které nesl v batohu. Za necelou hodinu jsme obešli devět přístrojů. Cesta k desátému vedla po vrcholku zaoblené skály. Po levici se zvedal za křemennými hroty vrchol Bílé koule, kamenitá pláň po pravici byla vanovitě propadlá. Tato prohlubeň byla vyplněna hromadami balvanů. Připomínala opuštěný lom. V jistém okamžiku jsem se tam podíval a zůstal jsem stát. Dole, asi sto metrů ode mne, na velkém kameni někdo seděl. Byla to temná, zavalitá postava, sedící bez hnutí. Osvatič, který šel první, předešel mě asi o dvacet kroků. Zavolal jsem na něho. Obrátil se a také se zastavil. Zdálo se, že neví, co dělat. Bez rozmyšlení jsem se rozběhl dolů, přeskakuje hromady kamení. Na okamžik jsem ztratil postavu s očí. Když jsem se k ní přiblížil natolik, že jsem si ji mohl dobře prohlédnout, zjistil jsem, že to není živá bytost. Velká, dlouhá, nepravidelná kamenná deska se opírala o plochý kus skály. Světlo se silně odráželo od jejích rudohnědých hran. Bylo to skoro divné, že mohla z dálky vypadat jako lidská postava. Jen při skreslujícím pohledu shora připomínala poněkud nakloněné torso.

„Je to kus lávy!“ zvolal jsem. Osvatič, stojící na vyvýšeném místě, díval se dál směrem ke mně. Určitě mě neslyšel, protože poruchy byly velmi silné. Dal jsem mu tedy znamení rukou, že to nic není, že jsem se mýlil. Obrátil se a šel dál. Opodál vyčnívala za skalním jehlancem stříška stanu, chránícího oscilograf.

„Počkejte!“ vykřikl jsem a hnal jsem se vzhůru po sněhu. Osvatič sice zvolnil krok, ale šel dál. Jeho temný obrys se odrážel od světlého pozadí, jímž byl vrchol Bílé koule.

„Počkejte!“ zvolal jsem po druhé. Vtom se celá krajina přede mnou zkroutila a smrštila, jako bych si prohlížel její odraz ve vyleštěném plátu plechu, který někdo znenadání prohnul. Pak se vše zavlnilo a vrátilo do původního stavu. Zůstal jsem stát jako vbitý do země. Osvatič zmizel. Před okamžikem jsem ještě viděl jeho záda, třpyt přilby. Vystoupil na velký, stříbřitě lesklý plochý balvan. Udělal krok, snad dva kupředu a zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu. Několik vteřin jsem stál jako sloup, pak jsem se rozběhl, seč mi síly stačily, k onomu místu.

„Osvatiči!“ křičel jsem. „Osvatiči!“

Žádná odpověď.

Dával jsem dobrý pozor, abych neztratil s očí plochou skálu, charakteristickou tvarem i zabarvením, a přelézal jsem přes balvany nakupené pod hřebenem výšiny. Konečně jsem byl nahoře. Velký kámen, svažující se ke mně, třpytil se proto, že měl povrch jako ojíněný. Pokrývaly jej maličké jiskřivé krystalky. Na jednom místě jsem našel na povrchu dlouhou bělavou rýhu. Kámen byl poměrně měkký a vryp udělal cvoček boty. Pomyslil jsem si, že Osvatič přeskočil na druhou stranu. Tam byl jakýsi výklenek, jasně osvětlený, utvořený kusy skal, které se o sebe opíraly. Ve výklenku ležel drobný štěrk a několik sytě černých kamenů, velikých jako bochník.

„Osvatiči!“ zvolal jsem, ale nepříliš hlasitě.

Před minutou jsem ho viděl. Stál na plochém kameni. Nešel dál rovně, ale také se nemohl ukrýt ve výklenku, cesta pokračovala na jeden ze sousedních vyčnělých balvanů. Musel bych ho tedy stále vidět, kdyby po něm šplhal. Přísahal bych, že jsem ono místo neztratil s očí ani na okamžik. A přesto byl pryč. Bezradně jsem se rozhlížel na všechny strany. Nebylo prostě kde hledat. Přesto jsem pobíhal mezi balvany v okolí a volal. Odpovídalo mi praskání elektrických výbojů. Vrátil jsem se na vrchol pahorku, abych vypálil raketu. Když jsem zvedal pistoli, zjistil jsem, že není vidět ani Bílou kouli. Zmizela jako prve, když jsme stáli s Osvatičem nad zátokou. Předtím zakrývala pohled na úbočí, kde začínala velká soutěska. Teď bylo ústí soutěsky jasně vidět. Bylo mi asi jako boxerovi, který vstává po tvrdém háku na čelist. Chtěl jsem běžet na pomoc Osvatičovi pátrat po nebezpečí, které mu hrozilo, ale nic tu nebylo: ani Osvatič, ani viditelné nebezpečí. Na znamení, že došlo k neštěstí, vystřelil jsem tři červené rakety. Pak jsem se posadil na okraj stříbřitého kamene a s nohama visícíma dolů jsem se díval, jak se na kamenité pláni objevily dvě tmavé, pomalu se pohybující skvrnky. Byli to dva lidé ve skafandrech. Spěšně stoupali vzhůru, přecházejíce, kde to bylo možné, do klusu, zmizeli za křemennými jehlami a konečně po čtyřiceti minutách dorazili ke mně. Byli to Lao Ču a Soltyk. Když inženýr uslyšel, co se přihodilo, vyskočil na balvan a volal:

„Osvatiči! Jene! Jene!“

„To je marné,“ řekl jsem. „Nikam neodešel. Tady je stopa cvočku na kameni.“ Soltyk se sehnul a prohlížel kámen. Po třpytivém povrchu se táhla šikmá bělavá rýha. Nic víc.

„Pevněji se opřel nohou,“ vysvětloval jsem, „a udělal v kameni rýhu. Jinak to nemohlo být.“

„Kam se tedy poděl?“

Viděl jsem, že Soltyk je rozčilený. Pokrčil jsem rameny. Lao Ču stál výš na skále. Aniž odtrhl triedr od okénka přilby, zeptal se:

„Kdo z vás nesl exponované filmy?“

„Já.“

„Máte je v batohu?“

„Ano.“

„Vytáhli jste film z desátého přístroje?“

„Ne. Osvatič tam právě šel, když…“

„Dobře.“

Fysik sestoupil se skály a zamířil ke stanu, zelenajícímu se o několik desítek kroků hlouběji. Soltyk mezitím přišel k výklenku.

„Můj bože,“ mumlal a točil se na všechny strany, „co to znamená… Tak tady že stál?“ zeptal se mne ještě jednou.

„Tady.“

„Pojďte sem,“ vykřikl. „Prohledáme to zatracené místo.“

Pohlédl jsem na něho — zvedal ty kulaté kameny. Kdyby situace nebyla bývala tak tragická, bylo by to bývalo směšné. Zavolal mě Lao Ču. Šel jsem za ním. Všiml jsem si, že Číňan nějak podivně stojí, jako by ztrácel rovnováhu, a přece nepadal. Již jsem měl na jazyku otázku, co to znamená, když jsem si uvědomil, že i já — zcela bezděčně — stojím zrovna tak.

„Profesore,“ zvolal jsem, „podívejte se, jak chodíme. Čím to je?!“

„Teď není čas na výklady,“ odbyl mě. Podal mi cívku filmu, vyňatého z přístroje. Zaklapl dvířka.

„Zbyl ještě ten poslední, tam za tou skálou. Podržte mi to, prosím vás,“ podal mi elektrometr.

Přišel za námi Soltyk. Zastavil se a chvíli nás pozoroval.

„Profesore,“ řekl rozechvělým hlasem, „v tomto okamžiku…? Co to děláte? Teď — filmy?“

Lao Ču neodpověděl. Bylo mu jasné, stejně jako mně, že nemůže od Soltyka žádat, aby nám pomohl. Stál jsem na místě a díval se střídavě hned na vzdalujícího se profesora, hned na Soltyka. Ostrý vítr cloumal inženýrovou trochu příliš volnou kombinésou. Ztrnule, jako by byl zkameněl, upíral oči na plochou skálu, na níž jsem naposledy viděl Osvatiče. Za několik minut se vrátil fysik. Podal mi cívku.