Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Nějaké formy života, nějaké bytosti skrývající se v oceáně, které vytvořily civilizaci na jeho dně,“ nadhodil Rohan. Oba hleděli na velikou mapu planety v Mercatorově projekci, dosti nepřesnou, neboť byla nakreslena podle údajů automatických sond z minulého století. Zobrazovala pouze obrysy hlavních kontinentů a moří, hranice polárních oblastí a několik největších kráterů. V síti protínajících se poledníků a rovnoběžek zářil pod osmým stupněm jižní šířky červeným kroužkem vyznačený bod — místo, na kterém přistáli. Astrogátor netrpělivě posunul papíry na stole.

„Tomu sám nevěříte. Tressor nemohl být hloupější než my, žádným podmořským bytostem by nepodlehl. To je nesmysl. A vůbec, kdyby opravdu existovaly rozumné vodní bytosti, jedna z prvních věcí, kterou by podnikly, by bylo ovládnutí souše. Třeba ve skafandrech naplněných vodou. To je opravdu nesmysl,“ opakoval, ne proto, aby definitivně zamítl Rohanovu koncepci, ale protože už přemýšlel o něčem jiném.

„Počkáme tu nějaký čas,“ rozhodl konečně a dotkl se spodního okraje mapy, která se ihned svinula a zmizela v jedné z poliček velkého regálu. „Počkáme a uvidíme.“

„A co když neuvidíme nic?“ zeptal se Rohan opatrně. „Budeme je hledat?“

„Rohane, mějte rozum. Šestý hvězdný rok a takové…,“ astrogátor hledal vhodný výraz, nenašel jej a nahradil jej neurčitým pohybem ruky. „Planeta je velká jako Mars. Jak je máme hledat? Mám na mysli Kondora,“ opravil se.

„Hm ano, půda je železitá,“ přiznal neochotně Rohan. Analýzy prokázaly velký obsah kysličníku železa v písku. Feroindukční přístroje byly k ničemu. Nevěděl, co říci, a proto mlčel. Byl přesvědčen, že velitel nakonec najde nějaké východisko. Nevrátí se přece s prázdnýma rukama, bez výsledků. Čekal a hleděl na Horpachovo husté obočí.

„Upřímně řečeno, nevěřím, že by to osmačtyřicetihodinové čekání k něčemu bylo, ale předpis je předpis,“ svěřil se neočekávaně astrogátor. „Sedněte si, Rohane. Stojíte nade mnou jako ztělesněná výčitka svědomí. Regis je nejpitomější místo, jaké si jen dovedu představit. Nehodí se k ničemu. Nevím, proč sem byl Kondor vyslán — ostatně už se stalo.“

Umlkl. Měl špatnou náladu a jako vždy se stával hovorným. Ochotně se pouštěl do diskusí, i důvěrných, což bylo pokaždé trochu nebezpečné, protože každou chvíli mohl přerušit debatu nějakou jedovatostí.

„Zkrátka, tak či onak, musíme něco dělat. Víte co? Vyšleme pár malých sond na rovníkovou oběžnou dráhu. Ale aby byla opravdu kruhová a nízká. Takových sedmdesát kilometrů.“

„To je ještě v dosahu ionosféry,“ protestoval Rohan. „Shoří po několika obletech.“

„Ať shoří. Ale předtím vyfotografují co se dá. Dokonce bych radil riskovat šedesát kilometrů. Shoří možná už při desátém obletu, ale pouze snímky z takové výšky mohou něco přinést. Víte, jak vypadá raketa z výšky sto kilometrů nejlepším teleobjektivem? Špendlíková hlavička je vedle ní horský masiv. Hned to… Rohane!“

Na tento výkřik se navigátor obrátil, už ode dveří. Velitel hodil na stůl protokol s výsledky analýz.

„Co je to!? Co je to zase za blbost? Kdo to psal?“

„Automat. O co jde?“ zeptal se Rohan a snažil se zachovat klid, neboť i v něm se už probouzela zlost. Bude mi tady teď nadávat! pomyslel si a vracel se úmyslně pomalu.

„Čtěte. Tady. Ano, tady.“

„Čtyři procenta metanu,“ přečetl Rohan. Náhle ztuhl.

„Čtyři procenta metanu, že? A šestnáct kyslíku? Víte, co to je? Výbušná směs! Můžete mi vysvětlit, proč celá atmosféra nevybuchla, když jsme přistáli s borovodíky?“

„Skutečně… nerozumím tomu,“ vykoktal Rohan. Přistoupil rychle k pultu vnější kontroly, vpustil do přístrojů trochu venkovní atmosféry, a zatímco astrogátor v zlověstném mlčení přecházel sem a tam, díval se, jak analyzátory horlivě poklepávají skleněnými nádobkami.

„Tak co je?“

„Totéž. Metanu čtyři procenta… kyslíku šestnáct,“ řekl Rohan. Ve skutečnosti vůbec nechápal, jak je to možné, cítil však zadostiučinění: přinejmenším mu Horpach teď nebude moci nic vyčítat.

„Ukažte? Hm. Metanu čtyři, no, ať mě čert… dobrá. Vyšlete sondy na oběžnou dráhu a potom přijďte do malé laboratoře. Ostatně, nač máme odborníky! Ať si lámou hlavy!“

Rohan sjel dolů, zavolal dva raketové techniky a opakoval jim astrogátorův příkaz. Potom se vrátil na druhou sekci. Byly tu umístěny laboratoře a pracovny vědců. Postupně míjel úzké, do kovových dveří zasazené tabulky se dvěma písmeny: H. I., H. F., H. T., H. B a celou řadu jiných. Dveře malé laboratoře byly otevřeny dokořán; monotónní hlasy vědců občas přehlušoval astrogátorův bas. Rohan stanul na prahu. Byli tu všichni „hlavní": hlavní inženýr, biolog, fyzik, lékař i všichni technici ze strojovny. Astrogátor, který nyní mlčel, seděl v krajním křesle pod příručním elektronickým počítacím strojem a opálený Moderon se založenýma, téměř dívčíma rukama vysvětloval:

„Nejsem specialista v chemii plynů, ale tady asi nejde o obyčejný metan. Energie vazby je jiná, liší se sice v setinách, ale liší. Reaguje s kyslíkem jen v přítomnosti katalyzátorů a značně pomalu.“

„Jakého původu je ten metan?“ zeptal se Horpach.

„Uhlík je rozhodně organického původu. Není ho sice příliš mnoho, ale nepochybuji…“

„A izotopy? Jak starý je ten metan?“

„Dva až patnáct miliónů let.“

„To je trochu široké rozpětí!“

„Měli jsme na to půl hodiny. Nic víc teď nemohu říci.“

„Doktore Quastlere! Odkud pochází ten metan?“

„Nevím.“

Horpach se postupně podíval na svoje odborníky. Předpokládali, že vybuchne, ale on se náhle usmál.

„Pánové, jsme přece zkušení lidé. Nelétáme spolu první den. Prosím o váš názor. Co máme teď dělat? Čím začít?“

Poněvadž nikdo se nedral o slovo, biolog Joppe, jeden z mála, kteří se nebáli Horpachova hněvu, pohlédl klidně veliteli do očí a řekl:

„To není obyčejná planeta třídy Sub-Delta 92. Kdyby taková byla, Kondor by nezmizel. Poněvadž měl na palubě odborníky stejně kvalitní jako jsme my, jediná věc, kterou víme určitě, je to, že jejich znalosti nestačily k tomu, aby zabránily katastrofě. Z toho plyne závěr, že musíme zachovávat třetí stupeň a zkoumat pevninu i oceán. Myslím, že je třeba zahájit geologické vrty a současně se zabývat zdejší vodou. Všechno ostatní by byly hypotézy; v této situaci si nemůžeme dovolit takový luxus.“

„Dobrá.“ Horpach stiskl zuby. „Vrty v obvodu silového pole nejsou problém. Zařídí to doktor Novik.“

Hlavní geolog přikývl.

„Pokud jde o oceán… jak daleko je pobřeží, Rohane?“

„Asi dvě stě kilometrů,“ odvětil navigátor, vůbec nepřekvapen tím, že velitel ví o jeho přítomnosti, třebaže jej nevidí; Rohan stál u dveří, pár kroků za jeho zády.

„Trochu daleko. Ale nebudeme už Nepřemožitelným hýbat. Vezměte tolik lidí, kolik uznáte za vhodné, Rohane, Fitzpatrika, ještě nějakého oceánologa a šest rezervních energobotů. Pojedete s tím ke břehu. Pracovat budete pouze pod ochranou silového pole; žádné výlety po moři, žádné potápění. Automaty také neplýtvejte, nemáme jich mnoho. Jasné? Můžete tedy začít. Aha, ještě něco. Je zdejší vzduch vhodný k dýchání?“