Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Normální postup?“

Astrogátor se narovnal nad palubním deníkem, do kterého vepsal smluvený znak přistání, čas a název planety: „Regis III.“

„Ne, Rohane. Začneme třetím stupněm.“

Rohan se pokusil zakrýt údiv.

„Ano. Ačkoliv…,“ dodal s důvěrností, kterou mu Horpach někdy dovolil, „nechtěl bych být na místě toho, kdo to oznámí posádce.“

Astrogátor, jako by neslyšel slova svého důstojníka, uchopil ho za paži a odvedl k obrazovce jako k oknu. Písek odhrnutý přistávacím manévrem vytvořil mělkou dolinu, lemovanou pohyblivými dunami. Z výšky osmnácti pater hleděli na trojbarevnou plochu obrazovky, zaznamenávající věrný obraz vnějšího světa, na skalnatý hřeben kráteru vzdáleného tři míle. Na západě se ztrácel za horizontem. Na východě se pod jeho stržemi hromadily černé, neproniknutelné stíny. Široké řeky lávy vystupující z písku měly barvu sražené krve. Na nebi, těsně pod horním okrajem obrazovky, planula jediná velká hvězda. Kataklyzma vyvolané přistáním Nepřemožitelného minulo a pouštní vítr, mocný proud vzduchu neustále proudící z rovníkového pásma k pólu planety, vsouval první písečné jazyky pod záď korábu a trpělivě se snažil zajizvit ránu vytvořenou plameny motorů. Astrogátor zapojil vnější mikrofony. Vzdálené skučení větru spolu se zvukem písku narážejícího na pancíř zaplnilo na chvíli řídicí kabinu. Potom vypnul mikrofony a nastalo ticho.

„Takhle to tedy vypadá,“ řekl pomalu. „Ale Kondor se odtud nevrátil, Rohane.“ Rohan zaťal zuby. S velitelem se nemohl hádat. Nalétali spolu mnoho parseků, ale nespřátelili se. Snad byl věkový rozdíl příliš velký, nebo společně překonaná nebezpečí příliš malá. Ten člověk, s vlasy právě tak bílými jako jeho oděv, byl bezcitný. Téměř sto lidí nehnutě setrvávalo na svých místech po skončené úmorné práci, která předcházela let, tři sta hodin brždění kinetické energie nahromaděné v každém atomu Nepřemožitelného, vstup na oběžnou dráhu, přistání. Téměř sto lidí, kteří dlouhé měsíce neslyšeli zvuk větru a naučili se nenávidět prázdnotu tak, jak ji nenávidí pouze ten, kdo ji zná. Ale o tom velitel určitě nepřemýšlel. Přešel pomalu místnost, opřel se o opěradlo křesla a zabručel:

„Nevíme, co to je, Rohane.“

Jeho hlas zazněl náhle ostře:

„Na co ještě čekáte?“

Rohan rychle přistoupil k řídicím pultům, zapojil vnitřní mikrofony a hlasem, v němž se ještě chvělo tlumené pobouření, hlásil:

„Všechny sekce, pozor! Přistání ukončeno. Pozemní operace třetího stupně. Osmá sekce připraví energoboty. Devátá sekce zapojí ochrannou clonu. Technici ochrany na svá stanoviště. Zbytek posádky na určená místa. Konec.“

Jak se tak při řeči díval na zelené oko zesilovače, které pomrkávalo shodně s modulací hlasu, zdálo se mu, že vidí zpocené tváře lidí, jak tuhnou v náhlém úžasu a hněvu. Teprve nyní museli pochopit, teprve nyní začali klít…

„Probíhá pozemní operace třetího stupně, astrogátore,“ řekl a zadíval se na starce, který na něj pohlédl a neočekávaně se koutkem úst usmál:

„Je to teprve začátek, Rohane. Snad ještě dojde na dlouhé procházky při západu slunce, kdo ví…“

Vyňal ze skříně ve zdi tenkou knihu, otevřel ji, položil na bílý pult plný různých pák a řekl:

„Četl jste to?“

„Ano.“

„Jejich poslední signál, zaregistrovaný sedmým hypertranslátorem, došel k nejbližší boji v dosahu Báze před rokem.“

„Znám jeho obsah nazpaměť.,Přistání na Regis III ukončeno. Pouštní planeta typu sub-Delta 92. Sestupujeme na pevninu s použitím operace druhého stupně v rovníkovém pásmu kontinentu Evana.“

„Ano. Ale to nebyl poslední signál.“

„Vím. Čtyřicet hodin nato hypertranslátor zaregistroval sérii impulsů vysílaných zřejmě morseovkou, ale bez jakéhokoliv smyslu, a potom se několikrát opakovaly podivné zvuky. Haertel je nazval ‚mňoukáním koček tahaných za ocas‘.“

„Ano…,“ řekl astrogátor, ale bylo zřejmé, že neposlouchá. Znovu se zastavil před obrazovkou. Na spodním okraji zorného pole se z rakety vysunula nakloněná rampa, po níž se vyrovnaně jako na přehlídce sunuly energoboty, třicetitunové stroje, opatřené ohnivzdorným silikonovým pancířem. Cestou se jejich stěny rozevíraly a tím zvětšovaly své obrysy. Sotva sjely z rampy, propadaly se do písku, brázdily však s jistotou duny, které už vítr navál kolem Nepřemožitelného. Střídavě se rozjížděly na všechny strany, takže za deset minut byl celý obvod korábu obklopen řetězem kovových želv. Pak energoboty znehybněly a začaly se pomalu zahrabávat do písku, takže po chvíli pouze lesklé skvrnky rovnoměrně rozmístěné po rudých úbočích dun vyznačovaly místa, kde vyčnívaly kopule Diracových emitorů. Ocelová podlaha řídicí kabiny, pokrytá pěnovou hmotou, se otřásla. Těly lidí proběhlo krátké, sotva postřehnutelné zachvění, které ihned zaniklo; ještě chvíli mravenčila ve svalech křeč a obraz okolí se rozmazal. Tento jev netrval ani půl vteřiny. Nastalo opět ticho, přerušované jen vzdáleným bzučením běžících motorů. Poušť, černorudé skály, řady líně se převalujících písečných vln na obrazovkách se opět zaostřily a všechno bylo jako předtím, jen nad Nepřemožitelným se rozklenula neviditelná kopule silového pole, zabraňující přístupu ke korábu. Z rampy sestupovali kovoví krabi s anténami, které se pohybovaly střídavě vlevo a vpravo. Inforoboty, mnohem větší než emitory pole, měly ploché trupy a do stran ohnuté kovové nohy. Vázly v písku a se zdánlivou ošklivostí z něj vytahovaly hluboko zapadající končetiny. Nakonec zaujaly místa v mezerách řetězce energobotů. Jak se operace rozvíjela, vyskakovala na matném pozadí hlavního pultu kontrolní světélka a stupnice nazelenale svítily jako desítky nehybných kočičích očí. Ručičky byly všude na nule a dokazovaly, že se nic nesnaží proniknout neviditelnou přehradou silového pole. Jen ukazatel dispozice výkonu stoupal stále výš a míjel červené rysky gigawattů.

„Půjdu si teď dolů něco sníst. Pokračujte podle programu, Rohane!“ řekl náhle unaveným hlasem Horpach a odtrhl se od obrazovky.

„Na dálku?“

„Jestli vám na tom záleží, můžete někoho poslat… nebo jít sám.“

Astrogátor otevřel dveře a odešel. Rohan ještě na okamžik zahlédl jeho profil ve slabém světle výtahu, který sjel nehlučně dolů. Podíval se na stupnici ukazatele pole. Nula. Vlastně se mělo začít fotogrammetrií, pomyslel si. Kroužit kolem planety tak dlouho, až budeme mít kompletní soubor snímků. Snad bychom tímto způsobem něco objevili. Pozorování pouhým okem z oběžné dráhy nemá valnou cenu; kontinent není moře a všichni pozorovatelé nemají postřeh námořníka ve strážním koši. Jiná věc je, že kompletní soubor snímků můžeme získat za měsíc nebo jen o málo dřív.

Výtah se vrátil. Rohan nasedl a sjel do šesté sekce. Velká chodba před tlakovou komorou byla plná lidí, kteří tu vlastně neměli co dělat, tím spíš, že signály ohlašující oběd se opakovaly už asi čtvrt hodiny. Rozestupovali se před ním.

„Jordan a Blank. Půjdete se mnou ven.“

„Těžké skafandry, navigátore?“

„Ne. Pouze kyslíkové masky. A jeden robot. Nejlépe některý z arktanů, aby nám neuvázl v tom proklatém písku. Co tu vlastně všichni stojíte? Nemáte hlad?“

„Rádi bychom ven…“