Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Dobrá. Nemáme čas, abychom dále rozváděli takové podrobnosti. Vyplývají z vaší hypotézy pro nás nějaké konkrétní závěry?“

„V určitém smyslu ano, ovšem negativní. Milióny let mechanického vývoje je úkaz, s jakým se člověk v galaxii ještě nesetkal. Věnujte pozornost základnímu problému. Všechny nám známé stroje neslouží samy sobě, ale někomu. Z lidského hlediska je tedy existence kovových houštin planety Regis či jejích železných mraků nesmyslná — je pravda, že stejně ‚nesmyslnými‘ se dají nazvat například kaktusy pozemských pouští. Podstata věci tkví v tom, že se dokonale přizpůsobily k boji s živými bytostmi. Mám dojem, že zabíjely pouze na začátku tohoto boje, kdy se pevnina hemžila životem; při tom se zjistilo, že je neekonomické vydávat tolik energie na zabíjení. Proto používají jiné metody, jejichž důsledkem byla katastrofa Kondora, nehoda Kertelena a konečně i záhuba Regnarovy skupiny…“

„Jaké jsou to metody?“

„Neznám přesně jejich princip. Mohu pouze vyslovit svůj osobní názor. Kertelenův případ — to je zničení skoro veškeré informace, kterou obsahuje mozek člověka. U zvířat to bude stejné. Takto zmrzačené živé bytosti musí přirozeně zahynout. Je to způsob jednoduchý a rychlý, úspornější než zabíjení… Můj závěr z toho je bohužel pesimistický. Jsme v situaci nesrovnatelně horší než oni, a to hned z několika důvodů. Za prvé: živou bytost lze zničit daleko snadněji než mechanismus nebo technické zařízení. Za druhé — mechanismy se vyvíjely v takových podmínkách, že bojovaly současně se živými bytostmi i se svými kovovými ‚bratry‘, rozumnými automaty. Bojovaly tedy na dvou frontách zároveň a potíraly všechny adaptační mechanismy živých organismů i každý projev inteligence rozumných strojů. Výsledkem takových bojů trvajících milióny let musí být neobyčejná všestrannost a dokonalost v ničivé činnosti. Obávám se, že k jejich zdolání bychom je museli zničit prakticky všechny, a to je téměř nemožné…“

„To je váš názor?“

„Ano. Kdybychom soustředili prostředky, mohli bychom samozřejmě zničit celou planetu… ale to přece není naším úkolem, nemluvě už o tom, že nám na to nestačí síly. Situace je opravdu výjimečná, alespoň já ji tak vidím, vždyť my jsme vlastně intelektuálně silnější. Ty mechanismy nelze považovat ani v nejmenším za myslící, jsou pouze dokonale přizpůsobeny podmínkám planety… k ničení všeho, co je rozumné, nebo lépe řečeno, všeho, co je živé. Ony samy jsou naproti tomu neživé. Proto to, co je pro ně pořád ještě neškodné, může být pro nás vražedné.“

„Odkud však berete jistotu, že nemají rozum?“

„Mohl bych se vymlouvat, ale řeknu vám, že jestli jsem si vůbec něčím jist, pak je to právě tohle. Proč nejsou rozumné? Kdyby byly, už dávno by se s námi vypořádaly. Když postupně promyslíte všechny události na Regis od okamžiku našeho přistání, všimnete si, že jednají bez nějakého strategického plánu. Útočí případ od případu.“

„Nu… způsob, jakým zbavily Regnara spojení s námi, a potom útok na průzkumné stroje…“

„Dělají prostě to, co dělaly před tisíciletími. Všechny vyšší automaty, které vyhubily, se určitě dorozumívaly právě rádiovými vlnami. Znemožnit tuto výměnu informací, přerušit spojení, to byl jeden z jejich prvních úkolů. Řešení se nabízelo samo, protože kovový mrak, dokonale odráží rádiové vlny. Co máme dělat dál? Musíme chránit sebe i automaty, naše stroje, bez nichž bychom byli nemožní — mechanismy planety naproti tomu manévrují naprosto svobodně, mají prakticky nevyčerpatelné zdroje energie, když jich část zničíme, mohou se zase rozmnožit a kromě toho jim nemohou ublížit žádné prostředky zhoubné pro živé tvory. Budeme muset nezbytně použít našich nejúčinnějších prostředků: udeřit antihmotou… ale zničit tímto způsobem všechny není možné. Všiml jste si, jak si počínají při napadení? Prostě se rozsypou… Kromě toho se musíme stále chránit clonou, což omezuje naši strategii, kdežto ony se mohou libovolně rozdrobit, pohybovat z místa na místo… a kdybychom je zničili na tomto kontinentě, přestěhují se na jiný. To však není náš úkol — zničit je všechny. Domnívám se, že musíme odletět.“

„Ach tak.“

„Ano. Poněvadž za protivníky máme nepochybně apsychické výtvory neživé evoluce, nemůžeme řešit problém v kategoriích pomsty či odplaty za Kondora, za osud jeho posádky. Bylo by to totéž, jako zbičovat oceán za to, že potopil loď s lidmi.“

„V tom, co říkáte, by bylo hodně pravdy, kdyby tomu tak opravdu bylo,“ řekl Horpach a vstal. Opřel se oběma rukama o pokreslenou mapu. „Je to však koneckonců hypotéza a nemůžeme se vrátit s hypotézami. Potřebujeme jistotu. Ne pomstu, ale jistotu. Důkladnou diagnózu, fakta. Jestliže je získáme, jestliže budu mít v kontejnerech Nepřemožitelného vzorky té létající mechanické fauny, pokud opravdu existuje, samozřejmě uznávám, že už tu nemáme co pohledávat. Pak bude věcí Báze určit další postup. Není mimochodem žádná záruka, že tito tvorové zůstanou na planetě, snad se budou vyvíjet dál a nakonec ohrozí i kosmické lety v této oblasti galaxie.“

„I kdyby k tomu mělo dojít, nebude to dříve než za statisíce či spíše milióny let. Stále se obávám, astrogátore, že uvažujete tak, jako bychom stáli proti myslícímu protivníkovi. To, co bylo kdysi nástrojem rozumných bytostí, se po jejich záhubě osamostatnilo a během miliónů let se vlastně stalo součástí přírodních sil planety. V oceáně zůstal život, protože tam mechanická evoluce nepronikla, tomuto životu však nedovolí vystoupit na pevninu. Tím lze vysvětlit menší obsah kyslíku v atmosféře — vytvářejí jej oceánské řasy — i vzhled kontinentů. Je to poušť, vždyť tyto mechanismy nic nebudují, nemají žádnou civilizaci, nemají vůbec nic kromě sebe, nevytvářejí žádné hodnoty: proto je musíme považovat za přírodní sílu. Příroda také netvoří žádné hodnoty. Tyto výtvory jsou prostě samy sebou, existují a jednají tak, aby tato existence pokračovala…“

„Jak vysvětlujete záhubu letounů? Chránilo ji silové pole…“

„Silové pole lze zničit jiným silovým polem. Ostatně k tomu, astrogátore, aby byla ve zlomku vteřiny vymazána celá paměť obsažená v lidském mozku, musí kolem hlavy působit magnetické pole takové intenzity, jaké bychom těžko realizovali i my pomocí prostředků, které máme na palubě. Byly by k tomu třeba gigantické transformátory, elektromagnety…“

„Myslíte, že to všechno mají?“

„Kdepak, vůbec ne! Nemají nic. Jsou prostě cihlami, z nichž se v potřebném okamžiku staví to, co je nutné. Přichází signál: Nebezpečí! Objevilo se něco, co signalizovaly například změny elektrostatického pole… volný roj se okamžitě skládá do jakéhosi ‚mrakomozku‘ a burcuje se jeho společná paměť: Takové bytosti tu už byly, postupovalo se proti nim tak a tak, takže zahynuly… a opakují onen způsob postupu…“

„Dobrá,“ řekl Horpach, který starého biologa už delší dobu neposlouchal. „Odkládám start. Svoláme poradu; raději bych to nedělal, čekám totiž dlouhou diskusi, nevidím však jiné východisko. Za půl hodiny v hlavní knihovně, doktore Laudo…“

„Ať mě přesvědčí, že se mýlím, a pak vám přibude na palubě jeden opravdu spokojený člověk,“ řekl klidně doktor a opustil tiše kajutu. Horpach se narovnal, přistoupil k nástěnnému informátoru a svolal postupně všechny vědce.