Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Nemůžeme ztrácet čas neplodnou diskusí. Vezměte své lidi, Rohane, a připravte superhelikoptéru. Parametry eliptické dráhy vám předá za hodinu Stroem. Stroeme, vypočtěte stacionární oběžnou dráhu s apogeem pět tisíc.“

„Provedu.“

Astrogátor otevřel dveře řídicí kabiny.

„Ternere, je něco nového?“

„Nic, astrogátore. Jen výboje. Hodně statických, ale nic víc.“

„Žádné stopy emisního spektra?“

„Žádné stopy…“

To znamená, že žádný z obou strojů už nepoužívá své zbraně, že přestaly bojovat, pomyslel si Rohan. Kdyby používaly lasery či alespoň indukční emitory, přístroje Nepřemožitelného by to zaznamenaly na vzdálenost několika set kilometrů.

Rohan byl natolik fascinován dramatickou situací, že se neznepokojoval úkolem, který dostal od astrogátora. Neměl na to ostatní ani čas. Tu noc nezamhouřil oka. Bylo třeba překontrolovat všechny přístroje superhelikoptéry, naložit dodatečné zásoby paliva, potravin i zbraní, takže to do určené hodiny stěží stihli. Sedmdesátitunový dvoupatrový stroj se vznesl do vzduchu, zvedal mračna písku a v paprscích právě vyšlého slunce mířil přímo na severovýchod. Hned po startu Rohan nabral výšku patnáct kilometrů, ve stratosféře mohl vyvinout maximální rychlost a kromě toho bylo méně pravděpodobné, že se tam setká s černým mrakem. Alespoň se domníval. Snad měl pravdu, snad to byla jen šťastná náhoda, ale za necelou hodinu přistáli v zasypaném kráteru, jehož dno ještě zakrýval stín.

Dříve než sloupy horkých plynů zvířily oblaka písku, lidé u obrazovek poplašili navigační kabinu zprávou, že v severní části kráteru zahlédli něco podezřelého. Těžký stroj se zastavil v letu, lehce se chvěl jako na neviditelné napjaté pružině; z výše pěti set metrů to místo podrobně prozkoumali.

Na popelavě rudém dně byly vidět na obrazovce drobné obdélníky, rozložené s geometrickou pravidelností kolem většího obdélníku ocelově šedé barvy. Současně s Gaarbem a Ballminem, kteří byli s ním u řízení, rozeznal Rohan vozidla Regnarovy expedice.

Neotáleli a s maximální opatrností přistáli nedaleko od nich. Teleskopické „nohy“ helikoptéry se ještě nepřestaly mírně prohýbat, když vysunuli schůdky a vyslali dva průzkumné stroje, chráněné pohyblivým silovým polem. Nitro kráteru připomínalo plochou mísu s otlučenými okraji. Sopečný kužel uprostřed pokrývala černohnědá vrstva lávy.

Půldruhého kilometru zdolal pohyblivý stroj za několik minut. Rádiové spojení fungovalo dokonale. Rohan hovořil s Gaarbem, který byl v předním transportéru.

„Stoupání končí, hned je uvidíme,“ opakoval několikrát Gaarb. Za chvíli vykřikl: „Jsou tam! Vidím je!“

A klidněji dodal:

„Zdá se, že je vše v pořádku. Jeden, dva, tři, čtyři — všechny stroje jsou na svých místech, ale proč stojí na slunci?“

„A lidé? Vidíte je?“ vyptával se Rohan. Stál s přimhouřenýma očima u mikrofonu.

„Ano. Něco se tam pohybuje… dva lidé… ještě jeden… někdo tam leží ve stínu… Rohane, vidím je!“

Jeho hlas se vzdálil. Rohan slyšel, jak něco povídá řidiči. Ozval se tupý zvuk, svědčící o tom, že byla vystřelena dýmovnice. Gaarbův hlas pokračoval:

„Pozdravíme je… dým vane k nim… hned se rozplyne… Jargu… co je? Co? Jak to… hej, vy tam!“

Jeho křik, který zaplnil celou kabinu, náhle ustal. Rohan uslyšel ozvěnu tichnoucích motorů, slyšel rychlé kroky, jakési nejasné, vzdáleností ztlumené volání a dva výkřiky. Potom nastalo ticho.

„Haló! Gaarbe! Gaarbe!“ opakoval ztuhlými rty. Kroky v písku se přiblížily, ve sluchátkách to zaskřípělo.

„Rohane!“ rozlehl se změněný, udýchaný Gaarbův hlas. „Rohane! Totéž co s Kertelenem! Bez vědomí, nepoznávají nás, nic neříkají… Rohane, slyšíte mě?!“

„Slyším… všichni totéž?“

„Zdá se… ještě nevím. Jarg a Terner chodí od jednoho k druhému…“

„Jak to? A co je s polem?“

„Pole je vypnuté. Neexistuje. Nevím. Zřejmě je vypnuli.“

„Nějaké stopy po boji?“

„Žádné. Stroje sedí, všechny jsou celé, nepoškozené — a oni sedí, leží, můžete s nimi třást — co? Co je to tam?!“

K Rohanovi dolehl nejasný zvuk, přerušený dlouhým nářkem. Stiskl zuby, nemohl však ovládnout pocit nevolnosti, který mu svíral vnitřnosti.

„Proboha, to je Gralev!“ rozlehl se Gaarbův křik. „Graleve! Člověče! Nepoznáváš mě?!“

Jeho hlasitý dech zaplnil náhle celou kabinu.

„On také…,“ vydechl. Chvíli mlčel, jako by sbíral síly

„Rohane… nevím, jestli si sami poradíme… Je třeba všechny odtud odvézt. Pošlete víc lidí…“

„Hned.“

Za hodinu se děsivý průvod zastavil pod kovovým trupem superhelikoptéry. Ze dvaceti dvou lidí, kteří patřili k expedici, zbylo jen osmnáct; osud čtyř nebyl znám. Většina se nechala přivést dobrovolně, bez odporu; pět však bylo třeba odvést násilím, poněvadž nechtěli opustit místo, kde je našli. Patero nosítek putovalo do improvizované nemocnice na spodní palubě helikoptéry. Zbývajících třináct mužů, jejichž zastřený výraz tváře působil strašným dojmem, odvedli do oddělené místnosti, kde se nechali bez odporu uložit. Bylo je třeba svléci, stáhnout jim boty, byli totiž bezradní jako nemluvňata. Rohan, němý svědek této scény, stál mezi řadami lůžek a povšiml si, že většina nalezených zachovává pasivní klid. Zoufale naříkali pouze ti, které přivedli násilím.

Zanechal všechny postižené péči lékaře a sám vyslal všechny stroje, kterými disponoval, hledat ztracené. Techniky měl teď spoustu, neboť uvedl do provozu nalezené stroje a obsadil je svými lidmi. Právě vyslal poslední hlídku, když ho zavolali do kabiny: navázali spojení s Nepřemožitelným.

Ani se nepodivil, že se to podařilo. Jako by se už nebyl schopen ničemu divit. Informoval Horpacha stručně o všem, co se stalo.

„Kteří lidé chybějí?“ chtěl vědět astrogátor.

„Sám Regnar, Bennigsen, Korotkij a Mead. Co je s letouny?“ zeptal se Rohan na oplátku.

„Nic nového.“

„A mrak?“

„Vyslal jsem ráno tříčlennou hlídku. Vrátila se před hodinou. Není tam po mraku ani stopy.“

„Nic? Vůbec nic?“

„Nic.“

„Ani letouny?“

„Nic.“

Doktor Lauda zaklepal na dveře astrogátorovy kajuty. Když vstoupil, astrogátor něco zakresloval na fotogrammetrickou mapu.

„Co je?“ otázal se Horpach, aniž zvedl hlavu.

„Chtěl bych vám něco říci.“

„Spěchá to? Za patnáct minut startujeme.“

„Nevím. Zdá se mi, že začínám chápat, co se tu děje…,“ řekl Lauda.

Astrogátor odložil kružítko. Jejich oči se setkaly. Biolog nebyl mladší než velitel. Bylo divné, že smí ještě létat. Zřejmě mu na tom hodně záleželo. Připomínal víc starého mechanika než vědce.

„Tak vám se zdá, doktore? Poslouchám.“

„V oceáně je život,“ řekl biolog. „V oceáně je a na souši není.“

„No a? Na souši byl život také, Ballmin po něm nalezl stopy.“

„Ano. Ale přes pět miliónů let staré. Potom bylo vyhubeno všechno, co žilo na pevné zemi. To, co řeknu, zní fantasticky a nemám vlastně ani žádné důkazy, ale… je tomu tak. Předpokládejme, že kdysi, snad před pěti milióny let, zde přistála raketa z jiné soustavy. Řekněme z oblasti novy.“