Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Létavec něco tiše brebentil a pohazoval nervózně hlavou, jako by očekával další společnost. Richard k němu postoupil o krok, tvor roztáhl křídla, pleskl jimi a několik metrů couvnul. „Jaké máme jídlo,“ ptal se tiše Richard, „které je chemicky nejblíže manovému melounu?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemáme vůbec žádné jídlo kromě kuřete od večeře — počkej,“ přerušila jsem se, „máme ten zelený punč, který mají rády děti. Vypadá jako tekutina uvnitř manového melounu.“

Než jsem dokončila větu, byl Richard pryč. Během deseti minut, dokud se nevrátil, jsme se na sebe s létavcem mlčky upřeně dívali. Snažila jsem se myslet na přátelství, doufala jsem, že se mi mé dobré záměry nějak zobrazí v očích. Všimla jsem si, že létavec jednou změnil výraz, ale neměla jsem samozřejmě tušení, co to znamená.

Richard se vrátil s jednou z našich černých mís plnou zeleného punče. Postavil ji před nás, ukázal na ni a pak jsme šest nebo osm metrů ustoupili. Létavec se k míse blížil váhavými krůčky a zastavil se přímo před ní. Strčil zobák do tekutiny, nabral si malý doušek a hodil hlavou dozadu, aby polknul. Punč byl zjevně dobrý, protože ho v necelé minutě vypil. Když skončil, ustoupil dva kroky, roztáhl úplně křídla a otočil se dokola.

„Teď bychom měli říci,rádo se stalo‘,“ řekla jsem a natáhla ruku k Richardovi. Otočili jsme se dokola, jako tehdy, když jsme říkali sbohem a díky před čtyřmi roky, potom jsme se uklonili směrem k létavci.

Oba jsme si mysleli, že se stvoření usmálo, později jsme však ochotně připustili, že jsme si to mohli jen představovat. Šedě sametový létavec roztáhl křídla, opustil zemi a vznesl se přes naše hlavy do vzduchu.

„Co myslíš, kam letí?“ zeptala jsem se Richarda.

„Umírá.“ odvětil tiše. „Chce se naposled podívat na svět, který zná.“

Dnes mám narozeniny. Je mi jedenačtyřicet. V noci jsem měla další ze svých živých snů. Byla jsem velmi stará. Měla jsem úplně šedivé vlasy a hluboké vrásky v obličeji. Žila jsem v zámku — někde poblíž Loiry, nepříliš daleko od Beauvois — se dvěma dospělými dcerami (žádná z nich ve snu nevypadala jako Simon, ani Katie, ani Genevieve) a třemi vnuky. Chlapci byli ve věku mezi třinácti až dvaceti, fyzicky zdraví, bylo však s nimi něco v nepořádku. Všichni byli těžkopádní, snad i retardovaní. Pamatuji se, jak jsem se jim ve snu snažila vysvětlit, jak molekula hemoglobinu přenáší kyslík z plic do tkání. Žádný z nich nepochopil, co jim povídám.

Probudila jsem se ze snu v depresi. Bylo to uprostřed noci a všichni ostatní spali. Tak jako obvykle jsem zašla do dětského pokoje přesvědčit se, že jsou děti přikryty. Simone spí klidně, ale Katie si deku jako obvykle odkopala. Přikryla jsem ji a potom se posadila na židli.

Co mne trápí? přemítala jsem. Proč mám tolik snů o dětech a vnoučatech? Minulý týden jsem zažertovala o možnosti mít třetí dítě a Richard, který má další dlouhé pochmurné období, téměř vyletěl z kůže. Myslím, že pořád lituje, že jsem ho přesvědčila, abychom měli Katie. Okamžitě jsem téma opustila, protože jsem nechtěla vyprovokovat další z jeho nihilistických tirád.

Chtěla bych doopravdy za těchto okolností další dítě? Má to za situace, v níž se nacházíme, vůbec nějaký smysl? Odsunou-li se na okamžik stranou všechny osobní důvody, které bych mohla pro narození třetího dítěte mít, existuje silný biologický argument pro pokračování reprodukce. Je nám asi souzeno, že se v budoucnosti už nesetkáme s dalšími příslušníky lidského rodu. Jsme-li posledními v řadě, bylo by od nás moudré věnovat pozornost jedné ze základních zásad vývoje: maximální genetická variace zaručuje nejvyšší pravděpodobnost přežití v nejistém prostředí.

Když jsem se úplně probudila, sledovala jsem v mysli scénář ještě dál. Předpokládejme, že Ráma opravdu nikam nedoletí, alespoň ne brzy, a že strávíme zbytek života v našich nynějších podmínkách. Pak Simone a Katie se vší pravděpodobností přežijí nás tři dospělé. Co se stane potom? ptala jsem se. Pokud nějak neuchováme spermie buď od Michaela nebo od Richarda (a jak biologické, tak sociopsychologické problémy by byly obrovské), mé dcery nebudou schopny reprodukce. Ony samy mohou dorazit do ráje, nebo nirvány, nebo nějakého jiného světa, nakonec však zhynou a geny, které nesou, zemřou s nimi.

Předpokládejme však, pokračovala jsem v úvaze, že bych porodila syna. Potom by děvčata měla mužského společníka jejich stáří, a problém následujících generací se ohromně zjednoduší.

V tomto bodě mého rozjímání se mi v mozku vynořil opravdu bláznivý nápad. Jednou z mých hlavních oblastí specializace během studia medicíny byla genetika, obzvláště dědičné vady. Vzpomněla jsem si na příklady královských rodů v Evropě mezi patnáctým a osmnáctým stoletím a výskyt mnoha, „méněcenných“ jedinců narozených z nesčetných svazků s blízkými příbuznými. Richardův a můj syn by měl stejné genetické složky jako Simone a Katie. Dětem tohoto syna s kteroukoliv dívkou, našim vnoučatům, by hrozilo velmi vysoké riziko defektů. Michaelův a můj syn by na druhé straně měl s dívkami společnou jen polovinu genů, a pokud mi paměť dobře slouží, jeho potomci se Simone nebo Katie by měli drasticky nižší riziko defektů. Okamžitě jsem tuto nehoráznou myšlenku zavrhla. Ona však nezmizela. Později v noci, když jsem měla spát, se má mysl vrátila ke stejnému tématu. Co kdybych otěhotněla s Richardem, ptala jsem se, a měla třetí holčičku? Potom by bylo nutné zopakovat celý proces. Je mi jedenačtyřicet. Kolik let mi zbývá do počátku menopauzy, i kdybych ji chemicky oddálila? Na základě údajů sestávajících zatím ze dvou bodů, neexistuje důkaz, že Richard vůbec může zplodit chlapce. Mohli bychom vybavit laboratoř, která by umožnila vybrat z jeho chámu mužské spermie, ale to by vyžadovalo z naší strany obrovské úsilí a měsíce podrobné interakce s Rámany. A ještě by zůstaly problémy uchování spermií a jejich dodání do vaječníku.

Probrala jsem v duchu různé dokázané možnosti změny přirozeného výběru pohlaví (mužova potrava, typ a frekvence pohlavního styku, načasování vzhledem k ovulaci, atd.) a dospěla k názoru, že bychom s Richardem pravděpodobně měli dobrou šanci mít přirozeným způsobem syna, kdybychom byli velice pečliví. Ale hluboko v mysli přetrvávala myšlenka, že šance by byla větší, kdyby byl otcem Michael. Měl konec konců dva syny (ze tří dětí) a to neplánované. I když bych mohla být schopna zlepšit pravděpodobnost s Richardem, stejný postup s Michaelem by syna téměř zaručil.

Než jsem zase usnula, krátce jsem zvažovala nepraktičnost celé myšlenky. Musela by se nalezl bezchybná metoda umělého oplodnění (na niž bych musela dohlížet, i když by se týkala mne). Mohli bychom to v naší situaci udělat a zajistit jak pohlaví, tak zdraví embrya? I v nemocnicích na Zemi. se všemi jejich možnostmi, nejsou vždy úspěšní. Druhou možností bylo otěhotnět s Michaelem. Ačkoliv mi tato myšlenka nebyla nepříjemná, psychické důsledky se zdály tak obrovské, že jsem ji zcela zavrhla.

(O šest hodin později.) Muži mne dnes překvapili sváteční večeří. Z Michaela se stává pan kuchař. Jídlo chutnalo, jak bylo inzerováno, jako hovězí Wellington, ačkoliv to vypadalo spíš jako špenátový krém se smetanou. Richard a Michael také podávali tekutinu označenou jako víno. Hrozné to nebylo, tak jsem ji pila a ke svému překvapení zjistila, že obsahuje nějaký alkohol, a doopravdy jsem cítila, jak mi stoupá do hlavy.