Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Jsme teď vně Sluneční soustavy, v téměř perfektním vakuu, které vyplňuje nezměrné prázdno mezi sousedními hvězdami. Slunce je ještě dominantním předmětem na obloze, ale žádná z planet není viditelná. Dvakrát až třikrát týdně pátrá Richard v teleskopických datech po nějaké známce komet v Oortovu mračnu, zatím však hic nezpozoroval.

Odkud přichází teplo, které zahřívá vnitřek naší lodi? Náš hlavní inženýr, drahý kosmonaut Richard Wakefield, měl pohotově vysvětlení, když mu včera Michael položil tuto otázku. „Stejný jaderný systém, který dodával ohromnou změnu rychlosti, nyní pravděpodobně generuje teplo. Ráma musí mít dva různé pracovní režimy. Když je v sousedství tepelného zdroje, jako je třeba hvězda, vypne všechny své primární systémy včetně pohonu a řízení teploty.“

Michael i já jsme blahopřáli Richardovi k pozoruhodně věrohodnému vysvětlení. „Ale existuje ještě mnoho dalších otázek.“ namítla jsem. „Proč má například dva oddělené inženýrské systémy? A proč vůbec vypíná primární?“

„Zde mohu pouze spekulovat,“ odpověděl Richard se svým obvyklým zazubením. „Primární systémy možná potřebují periodické opravy, a ty lze provádět pouze tehdy, když je poblíž vnější zdroj tepla a energie. Viděla jsi, jak různí bioti udržují povrch Rámy. Možná existuje další řada biotů, kteří provádějí údržbu primárních systémů.“

„Mám jiný nápad,“ řekl Michael pomalu. „Věříš, že máme být na palubě této kosmické lodi?“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Richard se svraštěným obočím.

„Myslíš si. že to, že jsme zde, je náhodná událost? Nebo je to pravděpodobná událost, vyjdeme-li ze všech pravděpodobností a přirozenosti našeho druhu, že příslušníci lidského rodu jsou v tomto okamžiku na palubě Rámy?“

Líbil se mi Michaelův myšlenkový postup. Naznačoval, ačkoliv to sám ještě zcela nepochopil, že Rámané možná nejsou jen géniové v exaktních vědách a technice. Snad znají rovněž něco o univerzální psychologii. Richard to nepochopil.

„Chceš naznačit.“ zeptala jsem se, „že Rámané záměrně použili své sekundární systémy v blízkosti Země a očekávali, že nás tím nalákají ke schůzce?“

„To je absurdní.“ řekl Richard okamžitě.

„Zamysli se nad tím. Richarde,“ připojil se opět Michael. „Jaká by byla pravděpodobnost jakéhokoliv kontaktu, kdyby se Rámané přiřítili do naší soustavy významným zlomkem rychlosti světla, obletěli Slunce a pak pokračovali ve svém letu? Absolutní nula. A možná, jak jsi sám naznačil, jsou v této lodi rovněž další,cizinci‘, můžeme-li se tak nazývat. Pochybuji, že hodně druhů má schopnosti…“

Během odmlky v rozhovoru jsem mužům připomněla, že Válcové moře brzy zcela roztaje a že okamžitě poté nastanou hurikány a přílivové vlny. Později jsme se všichni shodli, že bychom sem měli dopravit záložní člun z tábora Beta.

Cesta oběma směry trvala mužům něco přes dvanáct hodin. Vrátili se až v noci. Když vstoupili do našeho doupěte, natáhla Simone, která si už plně uvědomuje své okolí, ruce k Michaelovi.

„Vidím, že někdo je rád, že jsem se vrátil,“ zažertoval Michael.

„Pokud je to jen Simone,“ poznamenal Richard. Zdál se mi podivně napjatý a vzdálený.

Jeho zvláštní nálada trvala i v noci. „Co se stalo, miláčku,“ zeptala jsem se ho, když jsme byli sami na své rohoži. Neodpověděl okamžitě, tak jsem ho políbila na tvář a čekala.

„Je to Michael,“ řekl po delší době. „Uvědomil jsem si právě dnes, když jsme táhli po ledě člun, že je do tebe zamilovaný. Musela bys ho slyšet. Mluví pořád jen o tobě. Jsi perfektní matka, perfektní žena, perfektní přítel. Dokonce připustil, že mi závidí.“

Laskala jsem Richarda několik sekund a snažila se odhadnout, jak mám odpověděl. „Myslím, že zveličuješ nějaké příležitostné výroky, miláčku,“ řekla jsem nakonec. „Michael prostě vyjadřoval svou upřímnou náklonnost. Já ho mám také velmi ráda…“

„Já vím — to mi dělá starosti,“ přerušil mne Richard příkře. „Když máš práci, stará se většinu času o Simone a povídáte si celé hodiny, zatímco já dělám na svých projektech…“

Odmlčel se a upřeně se na mne díval s podivným, beznadějným výrazem v očích. Jeho upřený pohled naháněl strach. To nebyl stejný Richard Wakefield, kterého jsem intimně znala déle než rok. Pocítila jsem zamrazení, než mu změkly oči a naklonil se, aby mě políbil.

Když jsme se pomilovali a on usnul, probudila se Simone a já jsem se rozhodla ji nakrmit. Při kojení jsem v myšlenkách prošla celé období od chvíle, kdy nás Michael našel na úpatí lanovky. Nebylo zde nic, co by stálo za zmínku, co mohlo u Richarda vyvolal i nejmenší ždibec žárlivosti. I naše milování bylo stále pravidelné a oba nás uspokojovalo, i když musím přiznal, že od narození Simone není příliš vynalézavé.

Šílený výraz, který jsem viděla Richardovi v očích, mne nepřestal pronásledoval ani poté, kdy jsem skončila s kojením. Slíbila jsem si, že si v příštích týdnech najdu více času, abych byla s Richardem sama.

Dnes jsem si ověřila, že jsem skutečně opět těhotná. Michael byl nadšen. Richard překvapivě nereagoval. Když jsem mluvila s Richardem v soukromí, přiznal, že měl smíšené pocity, protože Simone dospěla do stadia, kdy už nepotřebuje neustálou pozornost. Připomněla jsem mu, že nadšeně souhlasil, když jsme přede dvěma měsíci mluvili o dalším dítěti. Richard poznamenal, že jeho touha být otcem dalšího dítěte byla silně ovlivněna mým tehdejším „zřejmým vzrušením“.

Dítě by se mělo narodil v polovině března. V té době dokončíme dětský pokoj a budeme mít dost místa pro celou rodinu. Je mi líto, že Richard není potěšen tím, že je opět otcem, jsem však ráda, že si Simone bude mít s kým hrát.

Catharine Colin Wakefieldová (budeme jí říkal Katie) se narodila třináctého března v 6.16 ráno. Byl to snadný porod, pouhé čtyři hodiny mezi prvním silným stahem a porodem. Neměla jsem vůbec žádnou větší bolest. Porodila jsem tak, že jsem seděla na bobku, a byla jsem v tak dobrém stavu, že jsem si pupeční šňůru přestřihla sama.

Katie často pláče. Genevieve i Simone byly obě sladká, jemná novorozeňata, ale Katie bude zřejmě dělat rámus. Richarda potěšilo, že jsem ji chtěla pojmenoval po jeho matce. Doufala jsem, že by se tentokrát mohl více zajímal o svou roli otce, ale je nyní velice zaneprázdněn prací na své „perfektní databázi“ (opatří indexy všechny naše informace a zajistí jejich snadné vyvolání), aby věnoval Katie pozornost.

Má třetí dcera vážila při narození téměř čtyři kilogramy a měřila čtyřiapadesát centimetrů. Simone určitě nebyla při narození tak těžká, ale tehdy jsme neměli přesné váhy. Katiina barva kůže je velmi světlá, ve skutečnosti téměř bílá, a vlasy má mnohem světlejší než tmavě černé kadeře sestry. Má překvapivě modré oči. Vím, že pro novorozeňata nejsou modré oči neobvyklé a že jim často v prvním roce ztmavnou a změní barvu. Nikdy jsem však ani na okamžik nečekala, že mé dítě bude mít modré oči.

Je těžko uvěřit, že Katie jsou už přes dva měsíce. Je tak náročné děťátko! Už bych ji měla naučit, aby mě netahala za bradavky, ale nedaří se mi to. Nejvíc zlobí, když je při kojení přítomen někdo jiný. Jen otočím hlavu, abych promluvila s Michaelem nebo Richardem, nebo se snažím odpovědět ještě na jednu ze Simoniiných otázek, Katie mne vehementně tahá za bradavky.