Arthur Clarke - Zahrada Rámova

Minulý měsíc promítl Richard jedno odpoledne na černou obrazovku výstup vnějšího Rámova teleskopu, který měl ve svém zorném poli naše Slunce a dalších tisíc hvězd. Slunce bylo nejjasnější, ale jen nepatrně. Richard nám připomněl, že jsme už vzdáleni víc než dvanáct tisíc miliard kilometrů od naší oceánské domovské planety obíhající blízko kolem té nevýznamné vzdálené hvězdy.

Téhož dne večer jsme se dívali na „Královnu Eleonoru“, jeden z asi třiceti filmů umístěných původně na palubě Newtona k zábavě posádky. Film volně vycházel z úspěšných románů mého otce o Eleonoře Aquitánské a byl natáčen na mnoha místech, která jsem v dětství s otcem navštívila. Poslední scény filmu, zachycující královnu před její smrtí, se všechny odehrávaly v L'Abbaye de Fontevrault. Pamatuji se, že mi bylo čtrnáct, stála jsem v opatství vedle svého otce před vyřezávanou podobiznou Eleonory a ruce se mi třásly vzrušením, jak jsem se ho držela. Byla jsi velká žena , řekla jsem v duchu královně, která dominovala historii dvanáctého století ve Francii a Anglii, a vytvořila jsi mi příklad k následování. Nezklamu tě.

Té noci. když Richard spal a Katie byla zrovna potichu, jsem opět přemýšlela o uplynulém dni a byla jsem plna obrovské lítosti, pocitu ztráty, který jsem nedokázala zcela postihnout. Porovnání obrazu vzdalujícího se Slunce a obrazu mne samotné ve věku dospívání, jak dávám odvážné sliby královně, která je už přes tisíc let mrtvá, mi připomnělo, že vše, co jsem kdy před Rámou znala, je nyní ukončeno. Mé dvě nové dcery nikdy neuvidí místa, která tolik znamenala pro mne a pro Genevievu. Nikdy nepoznají vůni čerstvě posečené trávy na jaře, zářivou krásu květin, zpěv ptáků, nádheru měsíce v úplňku vystupujícího z oceánu. Vůbec nepoznají planetu Zemi ani její obyvatele, kromě této malé různorodé posádky, kterou budou nazývat svou rodinou, chudou náhražku překypujícího života na požehnané planetě.

Té noci jsem několik minut potichu brečela a přitom jsem věděla, že ráno si zase nasadím optimistickou tvář. Konec konců mohlo to být daleko horší. Máme to podstatné: potravu, vodu, příbytek, šaty, dobré zdraví, společenství a samozřejmě lásku. Láska je nejdůležitější přísadou lidského života, ať na Zemi, či na Rámovi. Naučí-li se Simone a Katie od světa, který jsme nechali za sebou, jen lásce, postačí to.

Dnešek byl ve všech ohledech neobvyklý. Za prvé jsem oznámila, jakmile byli všichni vzhůru, že zasvětíme tento den památce Eleonory Aquitánské, která zemřela, pokud jsou historikové přesní a my jsme správně sledovali kalendář, přesně před tisíci lety. K mému potěšení celá rodina nápad podpořila a Richard i Michael se okamžitě nabídli, že s oslavami pomohou. Michael, jehož jednotka historie umění byla nahrazena jednotkou vaření, navrhl, že připraví na počest královny speciální středověkou pozdní snídani. Richard odkvačil s SB a zašeptal mi, že se malý robot vrátí jako Jindřich Plantagenet.

Přednesla jsem krátkou lekci dějepisu Simone, abych ji uvedla k Eleonoře a světu dvanáctého století. Byla neobvykle pozorná. I Katie, která nikdy neposedí klidně déle než pět minut, spolupracovala a nepřerušovala nás. Hrála si tiše se svými dětskými hračkami skoro celé dopoledne. Simone se mne na konci lekce zeptala, proč královna Eleonora zemřela. Když jsem odpověděla, že zemřela stářím, má tříletá dcera se pak ptala, zda královna Eleonora „přišla do nebe“.

„Kde jsi vzala ten nápad?“ otázala jsem se Simone.

„Od strýčka Michaela,“ odvětila. „Řekl mi, že dobří lidé, když umřou, jdou do nebe, a zlí jdou do pekla.“

„Někteří lidé věří, že existuje nebe.“ řekla jsem po krátkém zamyšlení, „jiní věří na něco, čemu se říká převtělování, kde se lidé vracejí a žijí opět jako jiná osoba, nebo dokonce jako jiný živý tvor, třeba zvíře. Někteří lidé také věří, že naše existence je omezeným zázrakem, s určitým začátkem a koncem, který končí smrtí každého osobitého, jedinečného individua.“ Usmála jsem se a rozcuchala jí vlasy.

„Čemu věříš ty, mami?“ zeptala se mne potom dcera.

Cítila jsem něco velice blízkého panice. Hrála jsem o čas několika poznámkami a snažila jsem se vymyslet, co říct. Myslí mi probleskla myšlenka z básně mého oblíbeného T. S. Eliota o cestě k ohromujícímu dotazu. Naštěstí jsem byla zachráněna.

„Budiž pozdravena, spanilá děvo.“ Malý robot SB, oblečený v něco, co mělo představovat středověký jezdecký úbor, vešel do místnosti a informoval Simone, že je Jindřich Plantagenet, král Anglie a manžel královny Eleonory. Simoniin úsměv se rozjasnil. Katie vzhlédla a zubila se.

„Královna a já jsme vybudovali velkou říši,“ prohlásil se širokým gestem malýma rukama robot, „která nakonec zahrnovala celou Anglii, Skotsko, Irsko, Wales a polovinu toho, co je dnes Francie.“ SB přednášel připravenou lekci s gustem, rozesmával Simone a Katie svým mrkáním a gesty. Potom sáhl do kapsy, vytáhl miniaturní nůž a vidličku a prohlásil, že zavedl u „barbarských Angličanů“ pojem příbor.

„Ale proč jsi dal královnu Eleonoru do vězení?“ zeptala se Simone, když robot skončil. Zasmála jsem se. Dávala při lekci dějepisu skutečně pozor. Robot otočil hlavu k Richardovi. Richard zvedl prst, naznačil krátké čekání a odspěchal do chodby. Za necelou minutu se SB alias Jindřich II. vrátil. Došel k Simone. „Zamiloval jsem se do jiné ženy,“ řekl. „a královna Eleonora se rozzlobila. Aby mi to oplatila, popudila proti mně mé syny…“

Richard a já jsme se právě začali mírně přít o skutečných důvodech, proč Jindřich uvěznil Eleonoru (objevili jsme mnohokrát, že jsme se učili různé verze anglo-francouzské historie), když jsme uslyšeli vzdálené ale nezaměnitelné zapištění. V okamžiku jsme byli všichni nahoře. Zapištění se ozvalo znovu.

Podívali jsme se na oblohu nad sebe. V širokých kruzích několik set metrů nad vrcholky mrakodrapů létal osamocený létavec. Spěchali jsme k náspům u Válcového moře, abychom lépe viděli. Jednou, dvakrát, třikrát obletělo velké stvoření obvod ostrova. Na konci každého kola vydalo jediné dlouhé zapištění. Richard mával rukama a křičel, ale neobjevila se žádná známka, že byl zpozorován.

Děti začaly být asi po hodině neklidné. Dohodli jsme se, že Michael se s nimi vrátí do doupěte a Richard a já zůstaneme tak dlouho, pokud bude existovat možnost kontaktu. Létavec pořád křižoval nebe stejným způsobem. „Myslíš si, že něco hledá?“ zeptala jsem se Richarda.

„Nevím,“ odvětil a zase křičel a mával na létavce, který dosáhl bodu, kde nám byl nejblíž. Tentokrát změnil kurz a při spirálovitém sestupu opisoval dlouhé půvabné oblouky. Když se přiblížil, uviděli jsme jeho šedý sametový podbřišek a dva jasné, třešňově červené kroužky kolem krku.

„To je náš přítel,“ zašeptala jsem Richardovi — při vzpomínce na vůdce létavců, který před čtyřmi roky souhlasil s tím, že nás přenese přes Válcové moře.

Ale tento létavec nebyl zdravý, robustní tvor, který letěl uprostřed formace, když jsme utekli z New Yorku. Byl vychrtlý, kost a kůže, jeho samet byl špinavý a neudržovaný. „Je nemocný,“ poznamenal Richard, když tvor dosedl asi dvacet metrů od nás.