Stanisław Lem - Futurologický kongres

„Pojďte dál, pane Tichý.“

A tak jsem šel. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že hlas promluvil tak, jako by tam na mě čekal. Přijal jsem klidně i to, že tam za psacím stolem seděl pan George Symington v šedivém flanelovém obleku a s chlupatým fulárem na krku, mezi rty tenké cigarillo, na nose černé brýle. Zdálo se mi, že na mě hledí shovívavě a současně smutně.

„Posaďte se, prosím, chvíli to potrvá,“ řekl.

Posadil jsem se. Místnost byla oázou čistoty a tepla v té všeobecné spoušti, okna měla celá, nebylo tam ani stopy po ledovém průvanu, navátém sněhu, na stole stál tácek s kouřící černou kávou, popelníček a diktafon, na stěně viselo několik barevných ženských aktů. Napadla mě dost nesmyslná myšlenka, že ta těla na fotografiích nejsou pokryta žádným lišejem.

„Koledoval jste si o to,“ řekl Symington přísně. „A přitom si nemůžete na nic stěžovat! Měl jste tu nejlepší ošetřovatelku, vaším přítelem byl jediný pravdovidec v celém státě, všichni se vám snažili pomoci, a vy? Vy jste si postavil hlavu, že vyšťouráte „pravdu“ na vlastní pěst!“

„Já?“ řekl jsem překvapen jeho slovy, ale než jsem soustředil myšlenky, než jsem se vyladil do jeho tóniny, napadl mě:

„Jen mi tu nelžete! Na to je už pozdě! Měl jste pocit, že jste ukrutně mazaný, když neustále hlásíte ty své stížnosti a podezírání z „halucinací!“ Kanál, hotelové krysy, osedlat, nasednut! Takových primitivních výmyslů jste používal! Copak jste si myslel, že s nimi vystačíte? Takhle hloupý může být jenom defrizák!“

Poslouchal jsem ho s ústy pootevřenými úžasem. Bleskurychle jsem pochopil, že jakékoli námitky by beztak byly zbytečné, neuvěřil by mi. Považoval mé opravdové fixní ideje za promyšlený manévr. A tak ani ten rozhovor se mnou, v němž mi odhaloval tajemství Procrustics Inc., nesloužil ničemu jinému, než aby ze mě tahal rozumy, proto používal oněch slov, která mě tenkrát tak krutě překvapila, třeba si myslel, že jsou o nějaká hesla, nějaký klíč k zasvěcení — ale do čeho, do protichemického spiknutí? Můj soukromý strach z halucinací považoval za taktický tah Bylo už opravu příliš pozdě, než abych mu to mohl vysvětlit — zejména teď, když už byly karty odkryty.

„Vy jste tu na mě čekal?“ zeptal jsem se.

„Přirozeně. I s celou tou vaší podnikavostí jsme vás po celou dobu vodili na vařené nudli. Nemůžeme si dovolit, aby neodpovědná protestní akce ohrozila panující pořádek.“

I ten umírající stařec na chodbě byl tedy jednou z překážek, která mě dovedla sem — prolétlo mi hlavou.

„Pěkný pořádek!“ neodpustil jsem si. „Vy jste jeho šéf? Gratuluji.“

„Ironické poznámky si nechte pro lepší příležitost,“ zavrčel. Podařilo se mi ho urazit, měl vztek.

„Po celou dobu jste hledal „zdroje démonismu“, vy můj defrizáku, vy zmrazenče z minulého stoletím Neexistují, abyste věděl. Chci ukojit vaši zvědavost. Žádné nejsou, rozumíte? Dáváme civilizaci narkózu, jinak by sama sebe nesnesla. Proto ji nesmíte budit. Proto se do ní vrátíte i vy. Nic vám nehrozí, je to přece nejen bezbolestné, ale i příjemné. Pro nás je to daleko horší, protože my musíme zůstat střízliví pro vaše dobro.“

„Takže vy se vlastně obětujete pro společnost, že?“ poznamenal jsem.

„Jestliže doceňujete strašlivou svobodu myšlení, pak vám radím, abyste se zdržel ironie, abyste si nechal ty své hloupé jízlivosti, jinak o svobodu přijdete ještě rychleji.“

„Chcete mi říci ještě něco? Prosím, poslouchám.“

„V tuto chvíli jsem kromě vás jediný člověk v tomto státě, který vidí. Co mám na nose?“ dodal rychle jakoby úskočně.

„Černé brýle.“

„Vidíte tedy totéž co já,“ pravil. „Chemik, který poskytl Trottelreinerovi přípravky, se už vrátil do lůna společnosti a nesžírají ho žádné pochybnosti. Nikdo je nesmí mít, copak to nechápete?“

„Moment. Mám takový dojem, že vám hrozně záleží na tom, abyste mě přesvědčil. To je mi divné. Proč to vlastně děláte?“

„Protože žádný pravdovidec není démon!“ odpověděl. „Jsme otroky dnešního stavu věcí. Zahnal nás do slepé uličky. Hrajeme s takovými kartami, jaké nám náš společný osud vtiskl do rukou. Přinášíme klid, jasnou mysl a úlevu jediným zachovaným způsobem. Udržujeme na okraji rovnováhy to, co by se bez nás zřítilo do všeobecné agónie. Jme posledním Atlasem tohoto světa, Jde o to, že když už svět musí zahynut, ať alespoň netrpí. Nedá-li se pravda změnit, musí se zastřít, to je poslední ještě humánní, ještě lidská povinnost.“

„Určitě už se nedá nic změnit?“ otázal jsem se.

„Píšeme rok 2098,“ řekl. „Na Zemi žije šedesát devět miliard lidí legálně a nejméně šestadvacet miliard utajeně. Průměrná roční teplota klesla o čtyři stupně, to znamená, že za patnáct dvacet let tedy bude ledovec. Zledovatění nemůžeme předejít, nemůžeme mu ani zabránit. Můžeme je jen zastřít.“

„Vždycky jsem si myslel, že v pekle je mráz,“ řekl jsem jen tak mimochodem. „Vy tedy malujete na dveře do pekla roztomilé vzorečky, že?“

„Přesně tak,“ řekl. „Jsme poslední samaritáni. Někdo vám to z toho místa říci musel, náhodou jsem to zrovna já.“

„Už si vzpomínám, ecce homo!“ řekl jsem. „Ale momente už chápu, co tím vším sledujete. Chcete mě přesvědčit o významu své funkce — eschatologického narkotizéra. Když už není chleba, dejme trpícím narkózu. Jenom pořád nevím, proč vám tak záleží na mém obrácení, když na něj stejně budu muset za chvilku zapomenout. Jestliže jsou vaše chemické prostředky skutečně kvalitní, pak nechápu, proč plýtváte energií na rozumové argumenty? Jsou-li kvalitní, stačí přece pár kapek kredibilanu, jednou šplíchnout do očí — a já s nadšením přijmu každé vaše slovo a budu vás ctít a uznávat! Ale vy sám zřejmě nejste přesvědčen o kvalitě takového léčení, když se uchylujete k staromódnímu přesvědčování házení slov do větru, a když vás rozhovor uspokojuje víc než použití rozprašovač! Zřejmě moc dobře víte, že psychemické vítězství je prachsprostý podvod a že zbudete na bojišti sám jako vítěz, kterého pálí žáha. Chcete mě nejdřív přesvědčit, a potom shodit do zapomnění, ale to se vám nepodaří! Trhněte si nohou s tím vaším ušlechtilým posláním, i s těmi děvkami, které vám tu na fotkách zpříjemňují vaši spasitelskou práci! Přece jen potřebujete ty nefalšované, bez štětin, co?

Zuřivě se zašklebil. Vyskočil a zvolal:

„Máme ještě jiné prostředky než arkadské! Existují i chemická pekla!“

I já jsem vstal. Když sahal po tlačítku na stole, zařval jsem: „Půjdeme tam spolu!“ a skočil jsem mu na krk. Zapotáceli jsme se — tak jak jsem chtěl — k otevřenému oknu. Zadupaly kroky, tvrdé ruce se mě od něho snažily odtrhnout, svíjel jsem se a kopal, ale já jsem ho těsně u okenní předprsně přehnul do záklonu, sebral jsem veškerý zbytek svých sil — a skočil jsem. Zasvištělo mi v uších, v pevním objetí jsme metali kozelce, trychtýř ulice rostl, připravoval jsem se na drtivý úder, ale dopad byl zatím měkký, vyšplíchla černá břečka, milovaná smradlavá tůň se mi uzavřela nad hlavou — a znovu se otevřela. Vynořil jsem se uprostřed kanálu, otíraje si oči, s intenzívní chutí pomyjí v ústech, ale šťastný, tak šťastný! Profesor Trottelreiner, kterého jsem svým vřískotem probudil z dřímoty, se skláněl nad tůní a jako bratrskou ruku mi z břehu podával rukojeť pevně stočeného deštníku. Ozvěny blbardování utichaly. Ředitelství Hiltonu spalo na nafukovacích lehátkách (odtud nafukovačky!) a sekretářky se chovaly ze spaní dost vyzývavě. Jim Stantor chrápal, převaloval se z jednoho boku na druhý a přitom zalehl krysu, která mu vytahovala z kapsy čokoládu. Oba se lekli. Profesor Dringenbaum, ten pedantský Švýcar, seděl na bobku u zdi, svítil si baterkou na svůj referát a něco v něm propisovačkou opravoval. Když jsem si uvědomil, že tato soustředěná činnost zvěstuje začátek druhého dne jednání Futurologického kongresu, dal jsem se do takového smíchu, že mu strojopis vypadl z ruky, žbluňkl do černé vody a odplaval — do neznámé budoucnosti.