Stanisław Lem - Futurologický kongres

Přeložila Helena Stachová

Lem S. Futurologický kongres. — Praha: Svoboda, 1977

Osmý světový futurologický kongres se konal v Kostarikaně. Po pravdě řečeno, byl bych do Nounas nejel, nebýt toho, že mi profesor Tarantoga naznačil, že se to ode mě očekává. Řekl také (což se mě dotklo), že astronautika je dnes formou útěku od věcí pozemských. Kdo jich má po krk, ujede do Galaxie a doufá, že se to nejhorší odehraje v době jeho nepřítomnosti. Je pravda, že jsem se leckdy, zejména za svých dřívějších cest, vracíval domů s úzkostí a vyhlížel z okna Zemi, zda nepřipomíná pečený brambor. Proto jsem se také příliš nebránil, jen jsem poznamenal, že futurologii nerozumím. Tarantoga mi odpověděl, že skoro nikdo nerozumí pumpování, a přesto všichni spěcháme na svá místa, když slyšíme volání „k čerpadlům!“.

Výbor Futurologické společnosti si zvolil pro svou poradu Kostarikanu, protože na pořadu jednání byla lidská potopa a otázka, jak jí čelit. Kostarikana má v současné době nejvyšší populační přírůstek na světě. Pod tlakem této skutečnosti měly být naše porady efektivnější. Zlomyslníci ovšem říkali, že nový hotel, který postavila Hiltonova společnost v Nounas, zel předtím prázdnotou. Na sjezd mělo kromě futurologů přijet ještě jednou tolik novinářů. Jelikož však v průběhu naší konference nezbylo z hotelu nic, mohu prohlásit s klidným svědomím, aniž by mě kdo mohl podezírat z reklamních záměrů, že nounanský Hilton byl vynikající. Tato pochvala zní z mých úst o to přesvědčivěji, že jsem od narození požitkář a jedině smysl pro povinnost mě mohl přinutit, abych se vzdal pohodlí a vyměnil je za astronautickou dřinu.

Kostarikánský Hilton čněl do výše sto šesti poschodí z plochého čtyřpatrového soklu. Na střechách nízké části budov byly tenisové kurty, plovárny, solária a dráhy pro závody motokár, kolotoče, které byly současně ruletami, střelnice (dalo se tam střílet na vycpané lidi, na koho se člověku zlíbilo, zvláštní objednávky se vyřizovaly do čtyřiadvaceti hodin) a koncertní mušle s instalací na postřikování posluchačů slzotvorným plynem. Dostal jsem apartmá ve stém poschodí, odkud jsem měl výhled jen na horní povrch šedohnědého mraku smogu, do něhož bylo město zahaleno. Nemohl jsem přijít na to, čemu složí určitá hotelová zařízení, například třímetrová železná tyč v koutě jaspisové koupelny, maskovací pláštěnka potištěná ochrannými barvami, která ležela ve skříni, nebo pytel se suchary pod postelí. Vedle ručníků viselo v koupelně svinuté horolezecké lano a na dveřích, když jsem poprvé zastrčil klíč do zámku yale, jsem spatřil malou tabulku s nápisem: „Ředitelství Hiltonu zaručuje, že se v těchto místnostech nenachází žádná B O M B A“.

Jak známo, dělí se dnes vědci na stacionární a cestující. Stacionární provádějí různé výzkumy stejně jako kdysi, kdežto cestující se účastní všech možných mezinárodních konferencí a kongresů. Vědce z druhé skupiny lze snadno poznat, nosí vždycky v klopě malou vizitku se jménem a vědeckou hodností, v kapse letový řád, na kalhotách pásek bez kovové spony a jejich aktovky mají zámky z umělé hmoty — aby se zbytečně neuváděla do provozu siréna poplašného zařízení, kterým se na letišti prosvěcují cestující a hledají sečné a střelné zbraně. Takový vědec studuje odbornou literaturu v autobusech leteckých společností, v čekárnách, letadlech a hotelových barech. Protože jsem pochopitelných příčin neznal leckteré zvláštnosti zemské kultury posledních let, vyvolal jsem v Bangkoku, Aténách i samé Kostarikaně poplach na letišti, čemuž jsem nemohl včas zabránit, protože mám v zubech šest kovových plomb (z amalgamu). Měl jsem v úmyslu si je dát v Nounas vyměnit za porcelánové, ale neočekávané události mi to znemožnily. Pokud jde o provaz, tyč, suchary a pláštěnku, vysvětlil mi shovívavě jeden z členů americké futurologické delegace, že hotelnictví naší doby používá dříve neznámých ochranných prostředků. Každý takový předmět, umístěný v apartmá, prodlužuje životnost hotelových hostů. Z vlastní lehkomyslnosti jsem těmto slovům nevěnoval patřičnou pozornost.

Porady měly začít první den odpoledne, ale už ráno nám dodali kompletní podkladové materiály, elegantně vydané v krásné grafické úpravě s četnými exponáty. Obzvlášť pěkně vypadaly bločky z bledě modrého hlazeného papíru opatřené nápisem „Kopulační propustky.“ Moderní vědecké konference také trpí demografickou explozí. Jelikož počet futurologů vzrůstá stejnou měrou jako celé lidstvo, panuje na sjezdech tlačenice a spěch. Přednášení referátů odpadá, každý se s nimi musí seznámit předem. Jenže ráno jsem na to neměl kdy, protože pro nás hostitelé uspořádali koktajl. Ta malá slavnost proběhla téměř nerušeně, pomineme-li fakt, že po delegaci Spojených států někdo házel shnilými rajčaty. Už jsem držel skleničku v ruce, když jsem se dověděl od Jima Stantora, známého novináře z United Press International, že brzy ráno byli uneseni konzul a třetí atašé amerického velvyslanectví v Kostarikaně. Únosci-extremisté žádali, aby výměnou za diplomaty byli propuštěni na svobodu političtí vězňové, a aby zvlášť zdůraznili váhu svých požadavků, posílali prozatím na adresu velvyslanectví a vládních činitelů jednotlivé zuby svých rukojmí a vyhrožovali, že půjdou ještě dál. Tato disonance však nenarušila přátelskou atmosféru dopoledního koktajlu. Dostavil se na něj velvyslanec USA ve vlastní osobě a pronesl krátký projev o nezbytnosti mezinárodní spolupráce. Mluvil obklopen šesti ramenatými chlapy v civilu, kteří nás drželi na mušce. Musím přiznat, že mě to uvedlo do určitých rozpaků, zejména když se vedle mě stojící snědý delegát Indie chtěl vysmrkat, protože měl rýmu, a sáhl do kapsy pro kapesník. Tiskový mluvčí Futurologické společnosti mě pak ujišťoval, že použité prostředky byly nevyhnutelné a humánní. Ochrana disponuje výhradně zbraněmi velké ráže s malou průbojnou silou, zrovna tak jako ochrana na palubě dopravních letadel, a díky tomu nemůže být poškozena žádná vedlejší osoba — na rozdíl od dřívějška, kdy se stávalo, že náboj usmrtil atentátníka a proletěl ještě dalšími pěti nebo šesti nevinnými osobami, které seděly za ním. Nicméně pohled na člověka, který se vám zhroutí k nohám pod soustředěnou palbou, není zrovna příjemný, a to ani tehdy, jde-li o docela obyčejné nedorozumění, které je pak důvodem k výměně omluvných diplomatických nót.

Ale místo těch úvah o humánní balistice bych měl raději vysvětlit, proč jsem se za celý den nemohl seznámit s materiály zasedání. Pominu-li už ten nepříjemný detail, že jsem si musel jít honem převléknout zakrvácenou košili, snídal jsem navzdory svému zvyku v hotelovém baru. Ráno vždycky jídám vajíčka naměkko, a dosud nebyl na světě postaven hotel, kde bych je mohl dostat do postele s ošklivě nesraženým žloutkem. To přirozeně souvisí s neustálým růstem rozměrů velkoměstských hotelů. Když je kuchyně vzdálena od pokoje půldruhé míle, nemůže žloutky nic zachránit před sražením. Pokud je mi známo, zabývali se tímto problémem zvláštní odborníci najatí Hiltonem a dospěli k názoru, že by se to dalo zařídit jedině zvláštními, nadzvukovou rychlostí se pohybujícími výtahy, jenomže takzvaný „sonic boom“, tedy rachot způsobený proražením zvukové bariéry, by v uzavřeném prostoru budovy způsobil, že by všem lidem praskly ušní bubínky.