Stanisław Lem - Futurologický kongres

Mé úvahy byly přerušeny zazvoněním telefonu a současně se rozsvítil světlo. Hlas hotelového recepčního se pokorně a pateticky omlouval za havárii, která už byla odstraněna. Otevřel jsem dveře na chodbu, abych pokoj vyvětral. Pořád ještě jsem byl omámen touhou prokazovat dobrodiní a laskat. Zamkl jsem dveře, posadil se doprostřed pokoje a jak se zmáhat sama sebe. Jaký byl v tu chvíli můj stav, dá se těžko popsat. Nemyslelo mi to tak hladce a jednoznačně jak o tom teď píši. Každá má kritická úvaha byla jakoby zamrzlá v ledu, obalená nějakou ochromující patlaninou připitomělého sebeuspokojení, z každé kapal sirup nadbytečných pocitů a moje duše se propadala do nejsladšího močálu, jako bych tonul v růžových olejích a polevách. Vší silou své vůle jsem se snažil myslet na něco, co mi bylo nejodpornější, na vousatého mizeru s dvouhlavňovkou na papeže, na zhýralé vydavatele Osvobozené literatury a jejich babylónsko-sodomistickou hostinu, a pak zas na pány W. C., J. C. M., A. K. a mnoho jiných lumpů a darebáků, a přitom jsem s hrůzou zjišťoval, že všechny miluji, že všem všechno odpouštím a že mi jako čertíci z krabičky vyskakují v hlavě argumenty na obranu veškerého zla a podlosti. Hlava mi pukala tou povodní lásky k bližnímu. Obzvlášť mě trápilo něco, co nejlépe vystihují slova „směřování k dobru“. Nemyslel jsem na psychotropní jedy, ale na vdovy a sirotky, o které bych se s rozkoší postaral. Pociťoval jsem v sobě rostoucí údiv, že jsem jim až dosud věnoval tak malou pozornost. A co lidé chudí a hladoví, nemocní a mrzáci? Můj bože! Přistihl jsem se, že klečím u svého kufru, vyhazuji z něj věci na zem a hledám něco slušného, čím bych mohl obdarovat potřebné. V mém podvědomí se opět ozvaly hlasy: „Pozor! Nenech se zblbnout! Bojuj! Sekej! Kopej! Zachraň se!“ křičelo ve mně cosi, sice chabě, ale zoufale. Byl jsem strašlivě rozpolcený. Cítil jsem tak velký náboj kategorického imperativu, že bych byl neublížil ani mouše. Škoda že v Hiltonu nejsou myši ani pavouci, říkal jsem si. Jakou láskou bych je zahrnul! Všechny mouchy, štěnice, krysy, komáry, vši, ta drahá a milovaná zvířátka! A když už jsem byl v tom, požehnal jsem stolu, lampě i vlastním nohám. Zbytky střízlivosti mě však naštěstí neopouštěly, a proto jsem levačkou okamžitě praštil žehnající pravačku, až jsem se zkroutil bolestí. To nebylo špatné! Kdožví, mohlo to být dokonce blahodárné! Směrování k dobru bylo naštěstí odstředivého rázu — jiným lidem jsem přál daleko lepší věci než sobě. Zpočátku jsem si dal pár pohlavků, až mi skříplo v páteři a před očima mi zajiskřily hvězdy. Výborně, jen tak dál! Když mi ztuhla tvář, začal jsem se kopat do kotníků. Ještě štěstí, že jsem měl těžké boty s pekelně tvrdou podrážkou. Po této léčbě, skládající se ze zuřivých kopanců, jsem se cítil chviličku líp, to znamená hůř. Opatrně jsem zkusil pomyslet na to, jaké by to bylo, kdybych kopl také pana J. C. A. Už mi to nepřipadalo tak zcela nemožné. Kotníky na obou nohách mě ukrutně bolely, a snad díky tomuto sebemučení jsem si dokázal představit i facku adresovanou panu M. W. Citelné bolesti jsem si nevšímal a kopal se dál. Teď mi přišlo vhod všechno špičaté, a tak jsem použil vidličky a potom špendlíků, které jsem vytáhl z nové košile. Proces však neprobíhal rovnoměrně, spíš vlnovitě, za několik minut jsem byl zas ochoten se zapálit pro dobro věci, zas ve mně vytryskl gejzír šlechetnosti a ctnosti. Ale to už mi bylo jasné: něco bylo ve vodě z vodovodu. Měl jsem odedávna v kufru uspávací prostředek, kterého jsem nikdy neužíval, uváděl totiž člověka do mrzuté a agresivní nálady, právě proto jsem ho nebral, ještě štěstí, že jsem ho nevyhodil. Spolkl jsem tabletku a zajedl ji očouzeným máslem (vodě jsem se vyhýbal jako moru), potom jsem s námahou spolkl dvě kofeinové pastilky, abych neutralizoval uspávací účinek tabletky, posadil jsem se do křesla a s hrůzou, ale i s láskou k bližnímu jsem čekal, jak dopadne chemický zápas v mém organismu. Láska mě pořád ještě znásilňovala, byl jsem ukonejšen jako ještě nikdy v životě. Myslím, že chemikálie zla začaly definitivně vítězit nad preparáty dobra. Ještě stále jsem byl schopen o někoho pečovat, ale už ne o každého. Byl bych se rád na nějakou dobu stal nejhorším mizerou.

Asi za čtvrt hodiny mě to všechno přešlo. Osprchoval jsem se, utřel drsným ručníkem, tu a tam jsem si preventivně vrazil facku, potom jsem si zalepil náplastmi poraněné kotníky a prsty, spočítal modřiny (musím konstatovat, že jsem si dal co proto!) oblékl si čistou košili, šaty, utáhl před zrcadlem kravatu, přihladil sako, přede dveřmi jsem si ještě jednu vrazil do žeber, pro povzbuzení, ale i pro kontrolu — a odešel jsem právě včas, protože už bylo skoro pět. Navzdory očekávání se v hotelu nedělo nic zvláštního. V baru mého poschodí, kam jsem nahlédl, bylo skoro prázdno. Papežovka stála opřena o stolek, pod pultem vyčuhovaly dva páry nohou, jeden byl bosý, ale tento obraz by nebylo správné interpretovat výhradně ve vyšších kategoriích. Několik jiných dynamitníků mazalu u zdi karty, jeden hrál na kytaru a zpíval známý šlágr. Dole v hale se to hemžilo futurology, šli zrovna na zahájení konference, náš konferenční sál byl v nízké části Hiltonu. Nejdřív mě to překvapilo, ale brzy mi došlo, že v takovém hotelu nepije žádný host vodu z vodovodu. Kdo má žízeň, dá si colu, schweppes, v nejhorším džus, čaj nebo pivo. I pro long-drinky se používá hořkým minerálních nebo jiných lahvovaných vod. A kdo z neopatrnosti udělal stejnou chybu jako já, svíjel se teď jistě mezi čtyřmi stěnami svého zamčeného pokoje v křečích vášnivé všelásky. Řekl jsem si, že bude lepší, když se o svých zážitcích nikomu ani nezmíním, byl jsem tu přece cizí, ještě by mi třeba nevěřili a podezírali mě z nějaké úchylnosti nebo halucinací. Nic snazšího než podezírat člověka z narkomanie.

Později se mi vyčítalo, že jsem se uchýlil k této politice ústřice nebo pštrosa, protože kdybych to byl řekl, možná že by bylo ke všem těm dalším neštěstím nedošlo, jenže ten, kdo tohle tvrdí, se sám dopouští omylu: byl bych nanejvýš varoval hotelové hosty, avšak to, co se dělo v Hiltonu, nemohlo mít nejmenší vliv na politické události v Kostarikaně.

Cestou do konferenčního sálu jsem si v hotelovém stánku koupil několikeré místní noviny, jak je mým zvykem. Nekupuji je samozřejmě všude, ale vzdělaný člověk ze španělštiny leccos vyrozumí, i když jí nemluví.

Nad pódiem visela ozdobená tabule s pořadem jednání. První bod se týkal celosvětové urbanistické katastrofy, druhý ekologické, třetí atmosférické, čtvrtý energetické, pátý potravinové, pak měla být přestávka. Katastrofa technická, militaristická a politická byly odloženy na druhý den jednání společně s volnými návrhy.

Každý řečník měl na přednesení svých tezí čtyři minuty času, což bylo stejně dost, když uvážíme, že bylo přihlášeno sto devadesát osm referátů ze čtyřiašedesáti zemí. Aby se tempo konference urychlilo, měl si každý prostudovat referáty na vlastní pěst, před zasedáním, kdežto řečník mluvil výhradně v číslech, která určovala klíčová místa jeho práce. Abychom snáze pochopili tak bohatý obsah, nastavili jsme si všichni své kapesní magnetofony a počítače. Mezi počítači pak mělo dojít k principiální diskusi. Stanley Hazelton z delegace USA hned na začátku šokoval publikum důrazným opakováním: „4, 6, 11, z čehož vyplývá 22; 5, 9, ergo 22; 3, 7, 2, 11, z čehož opět vyplývá 22!“ Někdo vstal a zvolal, že ne, že prý 5, eventuálně 6, 18, a 4. Hazelton bleskově odpálil výtku a vysvětloval, že ať tak či onak, bude to 22. Našel jsem si v jeho referátu číselný klíč a dozvěděl jsem se, že číslo 22 znamená absolutní katastrofu. Japonec Hajakawa pak předložil nový, v jeho vlasti koncipovaný model domu budoucnosti, osmsetpatrový, s porodnicemi, jeslemi, školami, obchody, muzei, zoologickými zahradami, divadly, kiny a krematorii. V projektu se počítalo i s podzemními prostorami na popel zemřelých, s čtyřicetikanálovou televizí, výčepy a záchytkami, se sály, vypadajícími jako tělocvičny, pro skupinové souložení (důkaz, jak pokrokové byly názory projektantů) a s katakombami pro nepřizpůsobené subkulturní skupiny. Určité novum představoval nápad, že se každá rodina bude každý den stěhovat z dosavadního bytu do jiného, a to pohybem buď šachového pěšáka, nebo koně. Předcházelo by se tak nudě a frustraci, ale pro jistotu měla ta budova o kubatuře sedmnácti krychlových kilometrů, zakotvená na mořském dně a sahající po stratosféru, vlastní sňatkové počítače sezdávající dvojice na principu sadomasochismu (manželství sadistů s masochistkami a obráceně jsou podle statistiky nejtrvalejší, protože v nich má každý partner to, po čem dychtí) a středisko protisebevražedné terapie. Hakajawa, druhý japonský delegát, nám předvedl maketu takového domu — v měřítku 1: 10 000 — s vlastní zásobou kyslíku, ale bez zásob vody a potravin, protože dům byl plánován s uzavřeným oběhem: veškerý odpad se měl regenerovat, a to včetně smrtelného potu a jiných tělesných sekrecí. Jahakawa, třetí Japonec, přečetl seznam lahůdek regenerovatelných z fekálií budovy. Byly tam mimo jiné umělé banány, perníčky, krabi, ústřice, dokonce i umělé víno, které se navzdory svému původu, který budil nepříjemné asociace, chuti vyrovná prý nejlepším vínům z Champagne. Do sálu byly přineseny vzorky v estetických lahvičkách a paštičky ve fóliovém balení, ale nikdo se kupodivu neměl k pití a paštičky každý diskrétně strkal pod židli, což jsem udělal i já. Původní plán, že by takový dům mohl létat dík mohutným rotorům, což by umožnilo hromadné výlety, padl jednak proto, že takových domů mělo být postaveno v první fázi 900 miliónů, jednak proto, že by přemisťování bylo bezpředmětné. I kdyby měl dům 1000 východů a kdyby jeho obyvatelé užívali všechny, stejně by nikdy neodešli, protože než by opustili budovu poslední, už by vyrostly děti, které se za tu dobu narodily.