Stanisław Lem - Futurologický kongres

Japonci byli na svůj projekt nesmírně hrdi. Po nich se přihlásil o slovo Norman Youhas z delegace USA, který navrhl sedm různých metod, jak zbrzdit demografickou explozi: odrazování za pomoci přesvědčování a policie, deerotizaci, nucenou celibatizaci, onanizaci, subordinaci, a vůči nenapravitelným — kastraci. Každé manželství se mělo ucházet o právo mít dítě, mělo skládat příslušné zkoušky ve všech kategoriích, a to kopulační, edukační a bezkolizní. Nezákonný porod dítěte se měl trestat, za premeditaci a recidivu hrozilo viníkům doživotí. K tomuto referátu se vztahovaly ty hezké prospekty a bločky s trhacími kupóny, jež jsme dostali v kongresových materiálech. Hazelton a Youhas navrhovali, aby byla vytvořena nová povolání, a to sňatkového invigilátora, zakazovače, rozdělovače a ucpávače. Současně nám byl rozdán návrh na nový trestní zákon, podle něhož bylo hlavním deliktem oplodňování jakožto zločin obzvlášť společensky škodlivý. Při rozdávání návrhu zákona došlo k incidentu, neboť z galérie pro obecenstvo hodil kdosi do sálu Molotovův koktajl. Pohotovost (byla na místě, diskrétně ukrytá v kuloárech) provedla svou práci a pořádková služba honem zakryla roztříštěná sedadla a pozůstatky velkou nylonovou oponou s veselými estetickými vzory. Jak je vidět, myslelo se předem na všechno. Mezi jednotlivými referáty jsem se pokoušel číst místní noviny, a protože jsem z jejich španělštiny rozuměl každé páté až desáté slovo, dozvěděl sejm se, že vláda stáhla do hlavního města obrněné jednotky, vyhlásila policejní pohotovost prvního stupně a zavedla výjimečný stav. Mám dojem, že kromě mě si nikdo z přítomných nebyl vědom, jak vážná je venku situace. V sedm byla přestávka, kdy si každý mohl něco sníst, přirozeně na vlastní účet, a když jsem se vracel do sálu, koupil jsem si další mimořádné vydání vládního deníku Nación a několik odpoledních deníků extremistické opozice. Přestože jsem měl se španělštinou potíže, nestačil jsem při četbě novin žasnout, protože vedle článků plných optimistických a blažených úvah mezilidským milostných vztazích, jež jsou zárukou všeobecného štěstí, jsem našel i jiné články, v nichž se vyhrožovalo krvavými represáliemi extremistů. Tuto rozmanitost jsem si neuměl vysvětlit jinak než hypotézou, že jedni novináři pili ten den vodu z vodovodu, kdežto druzí ne. V pravicovém listu ji zřejmě pili méně, protože redakční pracovníci, lépe placení než opoziční, se při své práci osvěžovali dražšími nápoji. Avšak i extremisté, ač jak známo měli sklon k určité askezi ve jménu vyšších principů a ideálů, hasili žízeň vodou jen za zvláštních okolností, uvážíme-li, že quartzupio, nápoj ze zkvašené šťávy rostliny melmenole, je v Kostarikaně fantasticky levný.

Jen jsme se zabořili do měkkých klubovek a profesor Dringenbaum ze Švýcarska vyslovil první číslo svého proslovu, ozvaly se dunivé výbuchy. Budova se lehce zachvěla v základech, okna zařinčela, ale optimisté volali, že je to jenom zemětřesení. Pokud jde o mě, domníval jsem se spíš, že nějaká opoziční skupina, demonstrující před hotelem od začátku porad, hodila do haly petardy. Z této domněnky mě však vyvedl rachot a hřmot daleko silnější. Ozvaly se také samopaly s jejich charakteristickým staccatem. Už jsme si nemohli déle dělat iluze: v Kostarikaně vypukly pouliční boje. Jako první se ze sálu vypařili novináři, na které střelba zapůsobila jako budíček. Profesionální povinnost je volala na ulici. Profesor Dringenbaum se ještě chvíli pokoušel pokračovat ve své dosti pesimistické přednášce. Hlásal totiž názor, že další fází naší civilizace bude kanibalizace. Odvolával se na známou teorii Američanů, kteří vypočítali, že půjde-li na Zemi všechno dál jako doposud, promění lidstvo za čtyři sta let naši planetu v živou kouli těl, která se bude zvětšovat rychlostí světla. Přednášku však přerušily další výbuchy. Dezorientovaní futurologové začali vycházet ze sálu a mísili se v hale s účastníky Kongresu Osvobozené literatury, které vypuknutí bojů zrovna přistihlo — jak tomu nasvědčovalo jejich vzezření — při činnosti vyjadřující naprostou lhostejnost k hrozbě přelidnění. Za redaktory nakladatelství A. Knopfa nesly sekretářky (nemohu říci, že byly v negližé, protože kromě vzorů ve stylu „op-artu“ namalovaných na kůži neměly na sobě vůbec nic) příruční vodní dýmky a nargilé, ve kterých hořela módní směs LSD, marihuany, yobimbinu a opia. Dověděl jsem se, že reprezentanti Osvobozené literatury právě upálili in effigie ministra pošt USA za to, že přikázal poštám, aby ničily letáky vyzývající k hromadnému provozování krvesmilství. Když sešli do haly, chovali se velice nevhodně, obzvláště uvážíme-li vážnost situace. Veřejnou morálku nenarušovali jen ti z nich, kteří byli fyzicky totálně vyčerpáni nebo omámeni narkotiky. Slyšel jsem výkřiky z kabin, kde obtěžovali hotelové telefonistky, a nějaký břicháč v levhartí kůži s hašišovou pochodní v ruce řádil mezi řadami plášťů v šatně a útočil na šatnářky. Recepčním za přispění vrátných se ho jen stěží podařilo zneškodnit, z mezipatra nám někdo házel na hlavy haldy barevných fotografií, zobrazujících všechno to, co pod vlivem chtíče může udělat jeden člověk s druhým, a dokonce ještě mnohem víc. Když se na ulici objevily první tanky, dobře viditelné z oken, vyřinul se z výtahů dav vyděšených filumenistů a opozičníků. Šlapali po předkrmech a zákuscích, které si přinesli vydavatelé a kterých teď leželo na podlaze haly plno, a zmítali sebou na všechny strany. Davem se tlačil vousatý antipapista, řval přitom jako rozzuřený buvol a mlátil pažbou papežovky každého, kdo mu stál v cestě. Viděl jsem na vlastní oči, že vyběhl před hotel jen proto, aby skryt za rohem začal pálit na pobíhající postavy. Byl to skutečný extremistický idealista nejradikálnějšího ražení, a tak mu bylo v podstatě jedno, na koho střílí. V hale plné výkřiků hrůzy a zhýralství nastalo skutečné pandemonium. S řinkotem vyletěla první veliká okna. Pokoušel jsem se najít známé novináře, a když jsem viděl, že se vytrácejí na ulici, následoval jsem je, protože atmosféra v Hiltonu byla už opravdu nesnesitelná. Pod hotelovým okapem za betonovou stěnou nájezdu pro auta klečelo několik fotoreportérů a tvrdošíjně filmovalo okolí, což bylo dost nesmyslné, protože lidé jako obvykle zapálili nejprve auta s cizími poznávacími značkami a z parkoviště u hotelu tryskaly plameny a kouř. Mauvin z AFP, který se ocitl vedle mě, si spokojeně mnul ruce, že přijel autem najatým u Hertze. Smál se na celé kolo, když pozoroval, jak oheň tráví jeho dodge, což se nedalo říci o většině amerických novinářů. Všiml jsem si, že se někteří lidé pokoušejí hořící auta hasit, byli to většinou nuzně odění starci, kteří běhali s vědry pro vodu k blízké fontáně. Už to stálo za zamyšlení. V dálce, u ústí Avendy del Salvation a del Resurrection, se nezřetelně leskly policejní přílby. Prostranství před hotelem i trávníky s tlustokmennými palmami byly v této chvíli prázdné. Staříci se ochraptělými hlasy navzájem povzbuzovali k záchranné akci, přestože jim podklesávala stářím opotřebovaná kolena. Taková obětavost mi připadala přímo neuvěřitelná, ale pak jsem si vzpomněl, co jsem zažil ráno, a hned jsem se se svým podezřením svěřil Mauvinovi. Rachot samopalů, přehlušovaný dunivými výbuchy, nám ztěžoval dorozumění. Ve Francouzově bystré tváři se chvíli zračila naprostá dezorientace, až se mu najedno zablesklo v očích. „Ha!“ zařval, aby přehlušil rámus. „Voda! Voda z vodovodu, co? Velký bože, poprvé v dějinách! To j e kryptochemokracie!“ A po těchto slovech se rozběhl do hotelu. Samozřejmě k telefonu. Stejně bylo divné, že ještě fungovaly.