Stanisław Lem - Futurologický kongres

Taky by se eventuálně dalo žádat, aby kuchyňský automat dodal do pokoje syrová vajíčka, která by před vašima očima uvařil naměkko číšnický automat, jenže pak už nemáme daleko k tomu, abychom si do Hiltonů vozili kotce s vlastními slepicemi. A právě z tohoto důvodu jsem si ráno zašel do baru. Devadesát pět procent hotelových hostů tvoří dnes účastníci všemožných sjezdů a konferencí. Host samotář, turista solitér bez vizitky v klopě a bez aktovky vycpané konferenčními lejstry je stejná vzácnost jako perla na poušti. Kromě naší konference se zrovna v Kostarikaně konala ještě konference Opoziční mládeže (skupiny Tygrů), sjezd vydavatelů Osvobozené literatury a sjezd Filumenistické společnosti. Takovým skupinám se obvykle přidělují pokoje ve stejných poschodích, ale ředitelství mi chtělo prokázat obzvláštní pozornost, a proto mi dalo apartmá ve stém patře, které mělo vlastní palmový háj, kde se konaly bachovské koncerty. Hrál dámský orchestr a při hře prováděl hromadný striptýz. Na tom všem mi pramálo záleželo, ale žádný jiný pokoj nebyl bohužel volný, a tak jsem musel zůstat tam, kam mě dali. Jen jsem se posadil na barovou stoličku svého poschodí, už mi nějaký černovlasý vousáč (z jeho vousů jsem jako z jídelního lístku mohl vyčíst, co měl k jídlu celý minulý týden) strčil pod nos těžkou kovanou dvouhlavňovku, kterou měl pověšenou přes záda, ďábelsky se zachechtal a otázal se, jak hodnotím jeho papežovku. Nevěděl jsem, co to je, ale radši jsem se k tomu nepřiznával. Při takových náhodných známostech je nejlepší mlčet. Sám mi pak ochotně prozradil, že dvouhlavňová ručnice, vybavená laserovým zaměřovačem, rychlospouští a automatickým nabíjením, je zbraň na papeže. Mluvil téměř nepřetržitě. Pak vytáhl z kapsy polámanou fotografii, na které byl on sám, jak míří na panáka v solideu. Tvrdil, že už dosáhl vrcholné formy a chystá se právě do Říma na velké procesí, aby zastřelil svatého otce před bazilikou svatého Petra. Nevěřil jsem mu ani slovo, ale on mi ukazoval letenku s rezervací, malý misál a prospekt na pouť pro americké katolíky, jakož i balíček nábojů se střelou seříznutou do kříže. Z úsporných důvodů si koupil lístek jen na cestu tam, protože počítal, že ho rozhořčení poutníci roztrhají na kusy. Tato perspektiva ho zřejmě přiváděla do skvělé nálady. Nejprve jsem se domníval, že je to blázen nebo profesionální dynamítník-extremísta, jakých je dnes na světě spousta, ale i v tom jsem se mýlil. Mluvil bez přestávky a pořád slézal z vysoké stoličky na zem, protože mu padala puška. Řekl mi, že je horlivý pravověrný katolík a že jím plánovaná akce (nazýval ji „akce P“) představuje z jeho strany obzvláštní oběť. Jde mu o to, aby otřásl svědomím lidstva, a co může svědomím lidstva otřást víc než čin tak radikální? Vykládal mi, že udělá totéž, co měl podle Písma svatého udělat Abrahám s Izákem, jenomže obráceně, protože neusmrtí syna, nýbrž otce, a ještě k tomu svatého. Tím podá důkaz největší obětavosti, jaké je křesťan vůbec schopen, protože své tělo vystaví mukám a duši zatracení, a to všechno jen proto, aby lidstvu otevřel oči. Pomyslel jsem si, že těch, kteří nám chtějí otvírat oči, začíná být nějak mnoho. Jelikož mě filipika toho člověka nepřesvědčila, šel jsem zachraňovat papeže, to znamená informovat někoho o tom plánu, ale Stantor, kterého jsem potkal v baru sedmdesátého sedmého poschodí, mě ani nevyslechl do konce a prohlásil, že mezi dary, které přinesla Hadriánovi XI poslední výprava amerických věrných, figurovaly dvě časované pumy a soudek, ve kterém byl místo mešního vína nitroglycerín. Stantorovu blazeovanost jsem pochopil lépe, když jsem se dověděl, že extremisté zrovna poslali na velvyslanectví nohu, ale ještě nebylo známo čí. Nemohli jsme rozhovor dokončit, protože Stantora odvolali k telefonu. Na Avenidě Romaně se prý zrovna někdo zapálil na znamení protestu. V sedmdesátém sedmém patře panovala v baru úplně jiná atmosféra, než u mě nahoře. Bylo tam hodně bosých dívek v řetízkových košilkách po pás, některé měly šavle. Část jich měla dlouhé copy, podle nejnovější módy přivázané k řetízku na krku nebo k obojku zdobenému cvočky. Nejsem si jist, zda to byly filumenistky nebo sekretářky Sdružení osvobozených vydavatelů. Soudě podle barevných fotografií, které si prohlížely, šlo spíše o nějaká speciální vydavatelství. Sjel jsem o devět pater níž, kde bydleli moji futurologové, a v dalším baru jsem vypil long drink s Alphonsem Mauvinem z Agence France Press. Učinil jsem poslední pokus o záchranu papeže, ale i Mauvin přijal mé vyprávění se stoickým klidem. Zabručel jen, že už minulý měsíc ve Vatikánu střílel nějaký australský poutník, ale ze zcela jiných ideových pozic. Mauvin počítal, že získá zajímavé interview pro svou agenturu s nějakým Manuelem Pyrhullem, kterého hledá FBI, Sureté, Interpol a řada jiných policií, protože založil servis zcela nového typu: dával se najímat jako expert na atentáty prováděné výbušninami (byl všeobecně znám pod pseudonymem Bombarďák) a přitom se dokonce chlubil svou bezideovostí. Když přišla k našemu stolku krásná rusovlasá dívka v něčem, co připomínalo krajkovou noční košili, hustě prostřílenou samopalnými dávkami (byla to spojka extremistů, která měla reportéra dovést do jejich hlavního stanu), Mauvin vstal a před odchodem mi podal Pyrhullův reklamní leták, ze kterého jsem se dověděl, že je nejvyšší čas skoncovat s kousky neodpovědných diletantů, kteří nerozeznávají dynamit od melinitu nebo fulminát rtuťnatý od Bickfordovy zápalnice. V epoše úzké specializace nemá člověk nic dělat na vlastní pěst a má se spolehnout na profesionální etiku a znalosti svědomitých odborníků. Na rubu letáku byl ceník služeb s přepočtem na valuty nejvy vinutějších zemí světa.

Futurologové začali zrovna scházet do baru. Vtom se přiřítil jeden z nich, profesor Mashkenase, celý bledý a roztřesený, a volal, že má v pokoji časovanou pumu. Barman, který byl zřejmě na takové věci zvyklý, automaticky vykřikl: „Kryjte se!“ a skrčil se za pultem. Ale hoteloví detektivové brzy zjistili, že si nějaký kolega ztropil z Mashkenaseho hloupý žert a položil mu do krabice od keksů obyčejný budík. Hádal jsem, že to byl Angličan, ti přece milují kanadské žertíky. Ale hned se na to zapomnělo, protože přišli J. Stantor a J. G. Howler, oba z UPI, a přinesli text aide— mémoire vlády USA vládě Kostarikany ve věci unesených diplomatů. Bylo formulováno obvyklou řečí diplomatických nót, takže ani noha, ani zuby tam nebyly nazvány pravým jménem. Jim mi řekl, že se místní vláda může uchýlit k drastickým opatřením. Generál Apollón Díaz, který byl u moci, se přikláněl k názoru „jestřábů“, aby se na násilí odpovědělo násilím. Na zasedání (vláda zasedala permanentně) byl předložen návrh, aby se přešlo k protiútoku a aby se politickým vězňům, o jejichž propuštění extremisté žádají, vytrhalo dvakrát tolik zubů, a protože adresa hlavního stanu extremistů není známa, aby se jim ty zuby poslaly poste restante. Letecké vydání New York Times apelovalo v článku z pera nějakého Sulzberga na rozumnost a pospolnost lidského rodu. Stantor mi diskrétně sdělil, že vláda zabavila vlak s tajným vojenským materiálem, který patřil Spojeným státům a projížděl přes území Kostarikany do Peru. Až dosud extremistům nenapadlo unášet futurology, což by z jejich hlediska nebyl tak hloupý nápad, protože momentálně bylo v Kostarikaně víc futurologů než diplomatů. Stoposchoďový hotel je přece tak obrovský organismus a tak komfortně separovaný od okolního světa, že se do něj zprávy zvenčí dostávají jakoby z druhé polokoule. Až dosud žádný futurolog nepropadl panice. Cestovní kancelář Hiltonu nebyla obléhána hosty, kteří by si rezervovali místa v letadlech do Spojených států nebo jinam. Ve dvě hodiny se měl konat oficiální zahajovací banket, ale já jsem dosud neměl kdy se převléknout do večerního pyžama, a proto jsem musel vyjet do svého pokoje a pak v největším spěchu sjet do Purpurové síně ve čtyřicátém šestém patře. Ve foyeru ke mně přistoupily dvě okouzlující dívky v širokých zdrhnutých kalhotách topless, s ňadry pomalovanými pomněnkami a sněženkami, aby mi odevzdaly třpytivou pozvánku. Aniž jsem se na ni podíval, vstoupil jsem do sálu ještě poloprázdného — a pohled na stoly mi vyrazil dech. Ne proto, že byly bohatě prostřeny, ale proto, jak šokující byly formy, ve kterých se podávaly všechny paštiky, předkrmy a zákusky — dokonce i saláty imitovaly genitálie. Nebyla to optická iluze, v jistých kruzích populární šlágr, který začínal slovy: „Jenom hlupák, kanálie podceňuje genitálie. Nedbej řečí šosáckých, rodidla stav na odiv!“

Читать дальше